Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 45/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.45.20.1
Datum podání06.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 45/20 ze dne 26. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Zahradníčka, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti výrokům II. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 C 100/2010-321, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 20 Co 405/2017-421, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 3896/2018-452, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel (dále též "žalobce") se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody a ušlého zisku, které mu měly vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk), a to dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Prahu 5 za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995. Jak všechny platební výměry, tak i následná rozhodnutí Finančního ředitelství byla později zrušena správním orgánem. Za účelem zajištění úhrady nesprávně doměřené daně Finanční úřad pro Prahu 5 vydal dne 16. 3. 1999 zajišťovací příkaz a dále rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva z důvodu existence nevyměřené, ale ohrožené daně ve výši 15 372 181 Kč, v důsledku čehož byly zástavním právem postiženy konkrétní nemovitosti stěžovatele.

Po předchozím řízení u odvolacího soudu rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že uložil žalované (České republice - ministerstvo financí) uhradit stěžovateli částku 1 150 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částky ve výši 70 668 000 Kč, 141 018 216 Kč a 33 000 000 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok II.). Žaloba aby byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 61 718 400 Kč, byla zamítnuta (výrok III.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6 600 Kč.

K odvolání obou účastníků rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že změnil výrok I. napadeného rozhodnutí tak, že se žaloba s žádostí o zaplacení 1 150 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), v zamítavých výrocích ve věci samé pak bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 7 500 Kč (výrok III.).

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Z odůvodnění se pak podává, že ve vztahu k výroku I. odvolacího soudu považoval Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné, neboť se jednalo o částku nižší, než 50 000 Kč.

Co se týče dovolání do výroku II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek městského soudu je vystavěn na dvou závěrech. Prvním je absence předpokladu odpovědnosti státu za škodu v podobě nezákonného rozhodnutí, jelikož zde sice existuje rozhodnutí státu, jež lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, stěžovatel však nenaplnil svou prevenční povinnost a nebránil se proti němu dostupnými opravnými prostředky. Druhým závěrem je pak nedostatek příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a žalobcem tvrzenou škodou.

Stran prvního závěru odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatoval, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky přípustnosti dovolání. Stěžovatel sice uvedl otázku, která dle jeho mínění doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, nicméně nepřipojil žádnou relevantní právní argumentaci, nebylo zřejmé, od jaké konkrétně ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil.

V souvislosti s druhým závěrem Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Důvodem přitom měla být ta skutečnost, že stěžovatel napadal dovoláním skutkové závěry nižších soudů - závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů.

V ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkový a právní stav projednávané věci, přičemž dospěl k závěru o zásahu do jeho základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, přičemž k právní argumentaci Nejvyššího soudu se prakticky nevyjadřuje. Je to přitom právě napadené usnesení dovolacího soudu, jehož závěry jsou pro posouzení ústavní stížnosti jako celku podstatné. Je tomu tak proto, že důvodem odmítnutí dovolání, což stěžovatel přehlíží, bylo nesplnění zákonem stanovených požadavků na vymezení přípustnosti dovolání a uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. V takovém případě však stěžovatel nevyužil dovolání efektivně.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení je dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny především obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. použití procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních, což však není stávající případ.

Neuplatnil-li stěžovatel způsobilý dovolací důvod a neumožnil-li tak Nejvyššímu soudu, aby se, byť kvazimeritorně, zabýval jeho dovoláním (v dovolacím řízení nebylo možno pro nedostatek spočívající v absenci zákonem stanovených požadavků na jeho přípustnost a uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu pokračovat), má tato skutečnost nevyhnutelné procesní důsledky pro posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vůči předchozím procesním prostředkům k ochraně práva stěžovatele proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, neboť přípustnost ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům je založena na vyčerpání předchozích procesních prostředků.

Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů - řádně - odmítnuto (pro absenci zákonem stanovených požadavků), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy, je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně i obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru