Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 449/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
pozemek
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.449.10.1
Datum podání15.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

21/993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 151 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 449/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti ZEFA HČ, spol. s r.o., sídlem Horní Čermná 153, zast. JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.2009, č.j. 19 Co 502/2009-55, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8.10.2009, č.j. 6 C 100/2009-35, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a V. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností odeslanou na adresu Ústavního soudu dne 12.2.2010 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soudu“) a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen „okresní soud“) a domáhala se jejich zrušení. V návrhu nejprve popsala průběh řízení, v němž se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovatelce zaplacení částky 1 913,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout užíváním pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice. Okresní soud vydal platební rozkaz, stěžovatelka proti němu podala odpor (zejména s ohledem na okolnost, že není možné – díky vedení dotčených pozemků ve zjednodušené evidenci – se vyjádřit k tomu, zda pozemky vedlejší účastnice obhospodařuje, jakož i k údajné existenci podnájemního vztahu k předmětným pozemkům). Okresní soud po zpětvzetí žaloby řízení zastavil, vedlejší účastnici vrátil soudní poplatek a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila s odůvodněním výroku založeném na údajném jejím procesním zavinění, které okresní soud spatřoval v tom, že stěžovatelka teprve po podání žaloby u soudu sdělila vedlejší účastnici, že předmětné pozemky užívá na základě podnájemní smlouvy, že poukázala na existenci písemně uzavřené smlouvy, tu však soudu nepředložila. Teprve na základě této informace vedlejší účastnice zjistila dotazem u Zemědělského družstva Horní Čermná, že toto družstvo je nájemcem těchto pozemků podle zák. č. 229/1991 Sb., a je připraveno platit zákonné nájemné; tato skutečnost musela být známa stěžovatelce i v době mimosoudního jednání před podáním žaloby. Stěžovatelka namítá, že tuto skutečnost vedlejší účastnici nikdy nesdělila, že pouze vyjádřila názor o existenci takového vztahu, pokud by pozemky již nebyly vedeny ve zjednodušené evidenci. Přitom byla připravena soudu předložit písemně uzavřenou podnájemní smlouvu, a to v den, na který bylo jednání odročeno, k tomu však již nedostala příležitosti, neboť jednání bylo odvoláno pro zpětvzetí žaloby. Naopak, stěžovatelka je přesvědčena, že procesní zavinění leží na straně vedlejší účastnice, neboť si musela být vědoma, že pozemky má vedeny pouze ve zjednodušené evidenci, neučinila nic pro to, aby si vytvořila elementární předpoklady pro možnost chránit si svůj pozemkový majetek (např. si neobstarala identifikaci pozemků, nenechala vyhotovit geometrický plán), nemohla vědět, zda, jak a kým jsou její pozemky obhospodařovány) atd. Pokud vedlejší účastnice podala za této situace vůči stěžovatelce žalobu, musela si být vědoma že není schopna tvrdit rozhodné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat žalobní petit. Tímto jednání přivodila stěžovatelce náklady, které byla nucena vynakládat k obraně proti žalobě. Krajský soud však rozhodnutí o nákladech řízení potvrdil a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil získáním informace o právních vztazích k pozemkům vedlejší účastnicí teprve v průběhu řízení od advokáta stěžovatelky, který musel vědět i o mimosoudních jednáních trvajících zhruba jeden rok, neboť zastupuje nejen stěžovatele, ale i družstvo; stěžovatelka s jednotlivými argumenty krajského soudu nesouhlasí a setrvává na přesvědčení, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo na základě skutečností spočívajících v jejím jednání.

Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, protože neposkytly ochranu jejím právům. Konkrétně ji neochránily proti bezdůvodnému podání k soudu, čemuž patří i právo subjektu na náhradu nákladů, které byl v důsledku bezdůvodného podání nucen v soudním řízení vynaložit na svoji obranu; odepřením náhrady zasáhly obecné soudy též do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Dodatkový protokol“). Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na informační sebeurčení, podle něhož je jen osoba sama oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne, včetně údajů o svých právních vztazích, pokud zákon neukládá v tomto směru povinnosti (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), když vůči ní vyvodily majetkové důsledky za to, že v období zhruba jednoho roku před zahájením soudního řízení neinformovala vedlejší účastnici o svých právních vztazích, a dokonce též za to, že advokát stěžovatelky v tomto směru neporušil svoji povinnost mlčenlivosti podle zákona o advokacii. Majetkové důsledky vyvodily obecné soudy vůči stěžovatelce v rozporu s ustanovením čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 3 odst. 3 Listiny:

Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Čl.4 odst. 1 Listiny:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 1 Dodatkového protokolu

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

II.

Z předložených listin zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí 1 913,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelce vzniknout užíváním pozemků, jež v roce 2007 koupila, bez právního důvodu. Tento soud vydal platební rozkaz, proti němu podala stěžovatelka odpor, v němž zdůraznila vedení předmětných pozemků ve zjednodušené evidenci, vyjádřila přesvědčení, že pokud by tyto pozemky nebyly vedeny ve zjednodušené evidenci, bylo by nájemcem Zemědělské družstvo Horní Čermná a stěžovatelka podnájemcem (v závěru odporu vyjádřila stěžovatelka názor, že se na úkor vedlejší účastnice neobohacuje, neboť pokud její půdu užívá, potom tak nečiní bez právního důvodu, s odkazem na výklad o existenci podnájmu). Poté, kdy Okresní soud v Hradci Králové vyslovil svou místní nepříslušnost, vzala vedlejší účastnice podanou žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že po podání žaloby zjistila, že stěžovatelka není nájemcem předmětných pozemků, nýbrž jejich podnájemcem. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nákladový výrok odůvodnil postupem podle § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 obč. soudního řádku, neboť procesní zavinění, které vedlo k zastavení řízení, leží na straně stěžovatelky, neboť až po podání žaloby sdělila vedlejší účastnici, že předmětné pozemky užívá na základě podnájemní smlouvy uzavřené s nájemcem, poukázala na existenci písemně uzavřené smlouvy, tu však soudu nepředložila. Teprve na základě této informace zjistila vedlejší účastnice osobu nájemce, který je připraven platit zákonné nájemné, přitom tato skutečnost musela být stěžovatelce známa i v době mimosoudního jednání účastníků před podáním žaloby u soudu. Tento výrok napadla stěžovatelka odvoláním založeném na tvrzení, že k jejímu procesnímu zavinění nedošlo. Krajský soud napadený výrok potvrdil, a to po zjištění, že odvolání není opodstatněné. Zdůraznil, že okresní soud vycházel ze správných zjištění a připomenul, že stěžovatelka měla již před zahájením řízení na námitky vedlejší účastnice reagovat a argumentovat tak, jako po zahájení řízení, a netvrdit, že jí žádný právní důvod k užívání pozemků nesvědčí. Dodal, že pokud stěžovatelka upozornila před zahájením řízení vedlejší účastnici pouze na to, že pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány v takzvané zjednodušené evidenci, což brání podle jejího názoru dohodě o výši plnění za jejich užívání, nepočínala si zcela korektně a zavinění na zastavení řízení tíží ji, proto ke zpětvzetí žaloby a následnému zastavení řízení došlo na základě skutečností spočívajících v chování stěžovatelky, a nelze jí tudíž přiznat právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.

Předně je třeba připomenout, že stěžovatelka se domáhá zrušení „celých“ usnesení obecných soudů, ač její argumentace se koncentruje jen na polemiku se závěry odůvodňujícími nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se náhrady nákladů řízení. Jestliže obecné soudy v rámci aplikace tzv. jednoduchého práva dovodily, že stěžovatelce toto právo nepřísluší, protože na její straně leží procesní zavinění, že řízení bylo zastaveno, svoje rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily, nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod na soudní ochranu (a v konečných důsledcích ani k zásahu do práva na ochranu majetku). Polemika stěžovatelky je v tomto směru lichá a zcela účelová. Je notorietou, že i pozemek vedený v tzv. zjednodušené evidenci je způsobilým předmětem právních vztahů, proto k němu mohou vznikat příslušná věcná práva, může být i předmětem obligačních poměrů. Bylo v zájmu stěžovatelky, která užívá pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, aby takové užívání bylo podloženo příslušným právním důvodem a aby – v rámci jednání, které mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnictví probíhalo již před započetím soudního sporu – tento právní důvod byla schopna doložit. Nesprávná je rovněž stěžovatelčina představa o zásahu do jejího práva na informační sebeurčení; zákon sice neukládá povinnost informovat o právních vztazích, v nichž se konkrétní osoba nachází, avšak právě postavení stěžovatelky, jako uživatelky pozemků jiných vlastníků, si žádá, aby svoje oprávnění patřičným způsobem dokladovala. Na základě všech uvedených skutečností proto obecné soudy logicky nepřiznaly stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, tudíž jí ani nebyla způsobena újma pro uplatňování jejích základních práv a svobod.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru