Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 449/04Usnesení ÚS ze dne 13.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkSmlouva
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.449.04
Datum podání23.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

40/1964 Sb., § 140, § 116


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 449/04 ze dne 13. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. E. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, č. j. 22 Cdo 1836/2003 - 153, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2003, č. j. 26 Co 156/2003 - 125, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 3. 2003, č. j. 6 C 144/2001 - 111,

takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že obecné soudy jako orgány veřejné moci těmito svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici (žalovaná F. G., s. r. o. v likvidaci), aby s ní uzavřela do 15 dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu, kterou na ni převede spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny stavební parcely, domu na st. p., a dvou parcel, vše v katastrálním území Úpice, Katastrálního úřadu v Trutnově za kupní cenu 1.339.900,- Kč s tím, že celá kupní cena bude zaplacena do 15 dnů po povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově. Tuto svou žalobu odůvodnila tím, že spolu s J. K. byli každý v rozsahu jedné ideální poloviny podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. J. K. vložil svůj spoluvlastnický podíl jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalované společnosti, přičemž před provedením vkladu (převodem podílu) jí nenabídl svůj podíl k odkoupení, čímž porušil stěžovatelčino zákonné předkupní právo. Okresní soud výše citovaným rozsudkem návrh stěžovatelky zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky rozhodoval v II. stupni Krajský soud v Hradci Králové, který výše citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek soudu nalézacího, neboť odvolání stěžovatelky neshledal opodstatněným. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že shledal prvoinstanční rozhodnutí věcně správným, ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i s právním hodnocením věci. Ve shodě s názorem soudu nalézacího soud odvolací uvedl, že "neuvádí-li občanský zákoník výslovně, zda a kdo se ve vztahu k právnické osobě považuje za osobu blízkou, za situace, kdy § 116 obč. zák. nerozlišuje mezi fyzickými a právnickými osobami, je třeba uvažovat také s tím, že právnická osoba může být osobnou blízkou fyzické osobě, přičemž otázku osoby blízké je třeba řešit pomocí analogie (§ 853 obč. zák.)."

Nejvyšší soud ČR výše citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť neshledal, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. a ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že "jestliže je fyzická osoba spoluvlastníkem věci a zároveň společníkem ve společnosti s ručením omezeným, pak tato fyzická a právnická osoba mají společný personální prvek - fyzická osoba jako subjekt spoluvlastnického práva je současně jako společník subjektem, který se podílí na vytvoření základního jmění společnosti, ručí za závazky společnosti (...) a podílí se na zisku společnosti. Toto personální a majetkové propojení osob lze za použití analogie kvalifikovat jako vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 116 obč. zák. a současně za stav, kdy újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá osoba pociťovala jako újmu vlastní."

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nepřípustně širokým výkladem ustanovení § 116 obč. zák. porušily její základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka je názoru, že vztah spoluvlastníka J. K. k vedlejší účastnici nelze považovat za vztah osob blízkých. Jak dále uvádí, pokud soudy v daném případě rozhodovaly o vlastnickém, resp. o jejím spoluvlastnickém právu, konkrétně předkupním právu, měly dle jejího názoru zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je řádně zastoupena právním zástupcem a podala ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci zákonných ustanovení občanského zákoníku obecnými soudy nedošlo k přehlédnutí vyzařování základních práv do aplikovaných ustanovení občanského zákoníku, resp. zda interpretace ustanovení § 863 obč. zák. není poznamenána tímto přehlédnutím.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí (stejně jako v řízení před obecnými soudy) proti nepřípustně extenzivnímu výkladu § 116 obč. zák. obecnými soudy. Ústavní soud k tomu konstatuje, že se v daném případě nejedná o extenzivní výklad, ale užití analogie v rámci občanského zákoníku. Dle ustanovení § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, nejsou-li zvláště upraveny ani občanským zákoníkem ani jiným zákonem, řídí se ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Užití analogie v daném případě sice Ústavní soud považuje za hraniční ve vztahu k mezím základního práva, jež je ve hře ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny, nicméně stěžovatelčině argumentaci nelze v tomto přisvědčit. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace právních norem měla racionální podklad. Navíc nelze opominout, že stěžovatelka stále disponuje prostředky právní ochrany svého již existujícího vlastnického práva, které může v konkrétní situaci kdykoliv využít bez jakéhokoliv omezení.

Ústavní soud pokládal za nutné zkoumat, zda výše popsaným postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, když shora popsanou úvahou dospěly k závěru, že jí nebylo třeba nabídnout k odkoupení převáděný podíl na nemovitostech. Ústavní soud poté dospěl k názoru, že legitimní očekávání, jakožto součást ochrany majetkových práv stěžovatelky, nebylo v daném případě porušeno, neboť soudy aplikovaly za pomoci analogie ustanovení § 140 obč. zák. a tento postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Toto ustanovení zakotvuje výjimku v případě převodu na osobu blízkou, kterou je třeba respektovat a konečně ani stěžovatelka ústavnost této zákonné konstrukce nezpochybňuje. Navíc stěžovatelka stále disponuje právními prostředky ochrany svého již existujícího vlastnictví, které může kdykoliv uplatnit.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s citovanými ustanoveními "jednoduchého" práva a v jejich napadených rozhodnutích nelze spatřovat tvrzený ani jiný protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru