Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 447/2000Nález ÚS ze dne 18.09.2001K zaplacení celního dluhu ručitelem - povaha výzvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Výkon rozhodnutí
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 139/23 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.447.2000
Datum vyhlášení21.11.2001
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 11 odst.1, § 255, § 256, § 257, § 258, § 259, § 261, § 262, § 263, § 254, § 260, § 11 odst.1 písm.b, § 11 odst.1 písm.h

337/1992 Sb., § 73 odst.3, § 32 odst.1, § 35 odst.1, § 73 odst.1, § 73 odst.6, § 320

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 447/2000 ze dne 18. 9. 2001

N 139/23 SbNU 319

K zaplacení celního dluhu ručitelem - povaha výzvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

O., s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3.

2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 84/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj.

11004/1-2069/5/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 84/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil,

že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99

- výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 310.426,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem

stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu

úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele,

ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným

rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona

č. 337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své

rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní

rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř.

z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou

taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z

práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.

V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo

zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně

a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše

500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu

jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava

o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno

dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na

odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval

závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení

§ 254 - § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění

zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č.

13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní

dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho

zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve

výši 310.426,- Kč, tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj

z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není

rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení

§ 11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení

nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu

celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost

hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní

dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení

vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné

procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení § 320

písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem

č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis

v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu

provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě

celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde

o právní institut tzv. výzvy, kdy celní orgán vyzve celního

dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po

uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání

celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním

rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt

vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá,

aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka

z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních

orgánů je existující ručitelský závazek. To dovozuje soud

z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje.

Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku

považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán

povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil

v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.

Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou (tj.

J. K. vystupující v celním řízení za P. K.), která překročila meze

svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska stěžovatele pro

převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč. zák.). Dále stěžovatel

nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že

dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní

řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je

i § 57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který

proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je

nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu

charakteru celního řízení nejbližší, což je právní úprava obsažená

v § 303 až § 312 obchodního zákoníku. Považuje proto za

nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem

byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento

subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul.

Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo

k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR)

a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1

Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8 zrušil.

Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části

páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci

jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248 odst. 2

písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního

soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl

stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této

ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí

o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451

a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále

zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.

337/1992 Sb., nýbrž podle § 73 tohoto zákona, který upravuje

vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Celní ředitelství Plzeň zaslalo Ústavnímu soudu vyjádření ze

dne 13. 6. 2001, č.j. 10307/1-512/01, a ze dne 22. 9. 2000, č.j.

9358/1-598/00, která podalo ke stejným ústavním stížnostem

stěžovatele O., s.r.o., se sídlem v Domažlicích, vedeným

u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 445/2000 a sp. zn. IV.

448/2000, neboť obě uvedená vyjádření se plně vztahují i na

projednávanou ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS

447/2000. Celní ředitelství prohlásilo, že pokud by Krajský soud

v Plzni žalobu stěžovatelky věcně přezkoumal, musel by dospět

k závěru, že žaloba (stejně jako odvolání proti rozhodnutí Celního

úřadu Folmava) je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel

potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny

v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní

stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor

s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor

neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené

v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem

věci. Celní ředitelství Plzeň dále uvedlo, že s upuštěním od

ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.

Celní úřad Folmava ve svém vyjádření uvedl, že jeho výzva ze

dne 30. 8. 1999, č.j. 7434/99, k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka, je rozhodnutím celního úřadu, kterým byla stěžovateli

uložena povinnost zaplatit za dlužníka clo a daně, původně

vyměřené a předepsané dlužníkovi k zaplacení rozhodnutím celního

úřadu ze dne 27. 5. 1999 na tiskopisu JCD, event. Č.

11622019-01821-2. Jedná se proto o rozhodnutí hmotné povahy, které

se stalo exekučním titulem pro případné vymáhání nedoplatku na

stěžovateli. Předmětná výzva č.j. 7434/99 proto není výzvou ve

smyslu ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, neboť ta by byla vydána až následně, v případě, že

stěžovatel (ručitel) nezaplatí ve stanovené lhůtě. Celní úřad

Folmava s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním

soudem souhlasí.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo dne

27. 5. 1999 vydáno celní rozhodnutí, JCD AA č. 11622019018212,

kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění ve výši 310 426,-

Kč se splatností 10. 6. 1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě

nezaplatil a proto mu byla zaslána ve smyslu ustanovení § 73

odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. výzva k zaplacení uvedené částky ve

lhůtě 15 dnů s tím, že po této lhůtě již bude bez dalšího

přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle § 73 odst. 3 a odst. 6

zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti

této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem k tomu, že předmětnou částku

dlužník nezaplatil, zaslal Celní úřad Folmava dne 30. 8. 1999,

č.j. 7434/99, výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho

prohlášení o ručení ze dne 27. 5. 1999 (záruční listina), vyzván

k zaplacení uvedeného nedoplatku ve lhůtě 10 dnů od obdržení

výzvy. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno,

jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992

Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí.

Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny

a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou

věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem

ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Tento závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo

přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému

již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh

stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím

celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za

dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se

aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně

nesplní; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že

dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení,

svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak

určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné

výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené

lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě

nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak

možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32

odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru

k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již

z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy

materiální.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli

byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by

jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající

základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36

odst. 2 Listiny.

Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 84/2000-8, zrušil § 82 odst. 2, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. září 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru