Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 447/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
Odvolání
In dubio pro reo
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.447.20.1
Datum podání11.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 263 odst.7


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 447/20 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. E., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Praha 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1374/2019-464, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 67 To 69/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 2019 sp. zn. 2 T 62/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 6 jej svým prvním rozsudkem ze dne 15. 8. 2018 zprostil obžaloby, přičemž tento rozsudek byl na základě odvolání státního zástupce zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Namítá, že Obvodní soud pro Prahu 6 v zásadě nijak nezměnil svá skutková zjištění, ale pouze změnil názor na prokázání viny stěžovatele a učinil tak způsobem, který nemá oporu v provedeném dokazování ani v konstatovaném skutkovém stavu. Tento soud podle něj neprovedl ani jiné vyhodnocení důkazů. Z toho dovozuje, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 je nepřezkoumatelný, a že jde navíc o překvapivé rozhodnutí, když na základě stejného skutkového stavu tento soud došel ke dvěma naprosto rozdílným závěrům ohledně viny stěžovatele. Podle stěžovatele se odchýlil i od zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel brojí proti tomu, že uvádí skutečnosti, které podle něj vyplývají ze spisu, ale nebyly předmětem dokazování v hlavním líčení, čímž nahrazoval roli nalézacího soudu a popíral svou úlohu soudu odvolacího. Tím měl tento soud porušit jeho právo na zákonného soudce. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se odmítl zabývat uvedenými námitkami, když je označil jako marginální, a tudíž nepřezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.

Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 vykazuje znaky nepřezkoumatelného a překvapivého rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 na č. l. 5-6 rozsudku vysvětlil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a při vytváření skutkových závěrů, z nichž pak dovodil závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné logické excesy či výrazné nedostatky, zvláště když na žádné konkrétní vady tohoto druhu stěžovatel ani nepoukazuje.

Městský soud v Praze na č. l. 4 usnesení vysvětlil, že v rámci svého prvního rozhodnutí v dané věci nevytýkal nalézacímu soudu (ve vztahu k jeho prvnímu rozsudku z 15. 8. 2018) způsob hodnocení důkazů, ale skutečnost, že takové hodnocení důkazů zcela absentovalo, přičemž mu zároveň přikázal doplnit dokazování. Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že při novém projednání věci nedošlo k nějakým zásadním změnám skutkového stavu, nicméně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 nelze v žádném případě označit jako překvapivé rozhodnutí. Nalézací soud totiž splnil uvedený pokyn odvolacího soudu a přistoupil k řádnému zhodnocení provedených důkazů. Za této situace mu nelze vytýkat, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než ve svém prvním rozhodnutí, zvláště když tyto své závěry dostatečně odůvodnil. Nalézací soud zároveň nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy, tudíž se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 299/09). Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli zpochybňovat skutková zjištění trestních soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování jimi provedené, a už vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Ústavní soud posuzuje napadená rozhodnutí referenčním kritériem ústavního pořádku a garantovaných základních práv a svobod, jeho úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 759/18).

Ústavní soud jako neopodstatněnou vyhodnotil i námitku týkající se zásahu Městského soudu v Praze, který podle stěžovatele neplnil roli soudu odvolacího, ale nahrazoval úlohu soudu nalézacího. Z č. l. 4-6 jeho usnesení je patrné, že vycházel při svých úvahách výhradně z důkazů, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení. Odvolací soud toliko doplnil a precizoval hodnocení těchto důkazů, které již provedl Obvodní soud pro Prahu 6, přičemž upozornil i na některé skutečnosti, které nalézací soud v napadeném rozsudku výslovně nezmínil. To se týká i zmínky odvolacího soudu o kontaktu stěžovatele se svědkem V. H., na kterou stěžovatel upozorňuje, neboť tato skutečnost vyplynula z trestního spisu vedeného v jiné trestní věci právě proti V. H., když důkaz tímto spisem byl proveden již v hlavním líčení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12, IV. ÚS 359/17 či IV. ÚS 3456/17), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci soudu prvního stupně doplnil soud odvolací. Zmíněné doplnění úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a skutkových a právních závěrů, jež z nich vyplývají, je přitom běžnou a žádoucí součástí rozhodovací činnosti odvolacího soudu, která nijak nekoliduje s právem na spravedlivý (řádný) proces či s právem na zákonného soudce.

Ústavní soud se nedomnívá, že by v posuzované věci trestní soudy postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Vina stěžovatele byla dovozena sérií na sebe navazujících nepřímých důkazů, přičemž obhajoba stěžovatele byla spolehlivě vyvrácena (k tomu srov. zejména č. l. 4-6 usnesení Městského soudu v Praze). V této souvislosti Ústavní soud opět konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky proti úvahám trestních soudů, z nichž vyplynul závěr o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku.

Ústavní soud konečně neshledal žádné pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Ten se v napadeném usnesení řádně zabýval námitkami stěžovatele a náležitě se s nimi vypořádal (srov. zejména č. l. 8-10 usnesení). Ze samotné skutečnosti, že se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatele neztotožnil, nelze dovozovat, že se jimi nezabýval a nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru