Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 447/04Usnesení ÚS ze dne 04.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo ... více
Věcný rejstříkTrestný čin
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.447.04
Datum podání23.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 160, § 172

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 447/04 ze dne 4. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. M. Z., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 26. 5. 2004, čj. Zt 111/2004 - 137,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se Ing. J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ve výroku, jímž byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 2. 2004, ČTS: ORLN-81/OHK-2003. Tvrdí, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Policie ČR, Okresní ředitelství, Služba kriminální policie a vyšetřování Louny, teritoriální oddělení Žatec (dále též "Policie"), usnesením ze dne 2. 2. 2004, ČTS: ORLN-81/OHK-2003, zahájila, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 TrZ. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech (dále též "OSZ") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Policie v části, týkající se trestného činu úvěrového podvodu. V části týkající se trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku usnesení Policie zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) TrŘ uložil Policii ve věci znovu jednat a rozhodnout.

Trestného činu úvěrového podvodu se měl stěžovatel dopustit mimo jiné spolu s obviněným R. K., který jako bývalý zaměstnanec České spořitelny, a. s., vypracoval analyzační zprávu ke schválení poskytnutí úvěru společnosti U. T., spol. s r. o., přičemž se jednalo o nestandardní postup. Stěžovatel totiž (zkráceně vyjádřeno) jako jednatel společnosti U. T., spol. s r. o., nepředložil potřebnou dokumentaci pro objektivní posouzení žádosti o úvěr. Předložené materiály nevykazovaly časovou souvislost. Kumulační rozvahy a výkazy ztrát byly doloženy až po poskytnutí úvěru. Listinné materiály nedokládaly dostatečné vlastní finanční zdroje ani jiné možné zdroje, prokazující jednak dostatek finančních prostředků na provoz vlastní společnosti a jednak prostředky na krytí nákladů společnosti P. L., a. s., v mezidobí před převedením poskytnutého úvěru na společnost P. L., a. s., ani dostatek finančních prostředků na úhradu tohoto závazku.

V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh trestního řízení. Policii vytýká obšírný až nesrozumitelný popis skutku a tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné, neboť popis skutku neobsahuje objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu. Ze zákonného vymezení skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b TrZ dovozuje, že z tohoto pohledu je napadené usnesení o zahájení trestního stíhání nedůvodné a zejména nezákonné. Pro úplnost poukázal na závěry znalce, který před zahájením trestního stíhání uvedl, že nelze konstatovat, že by společnost U. T., spol. s r. o., předkládala při jednání s Českou spořitelnou, a. s., údaje zkreslené. Podle názoru stěžovatele se státní zástupce nevypořádal s jeho námitkami uvedenými ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve svém rozhodnutí neuvedl, který nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj měl vůči Č. s., a. s., uvést nebo zamlčet. Z tohoto důvodu je stěžovatel přesvědčen, že usnesení státního zástupce je velmi obecné, nekonkrétní, nedostatečné, nepřezkoumatelné a je výrazem zjevné libovůle. Na závěr tvrdí, že zadržením jeho osoby, prohlídkou jiných prostor, zajištěním věcí, peněžních prostředků na účtech, šetřením u společnosti P. L., a. s., K. b., a. s., a Č. s., a. s., a dalšími úkony orgánů činných v trestním řízení došlo i k zásahu do jeho osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména před řadou institucí, funkcionářů a zaměstnanců těchto institucí, se kterými se při své pracovní činnosti stýkal a stýká.

K výzvě Ústavního soudu státní zástupkyně OSZ v Lounech uvedla, že zahájení trestního stíhání je nepochybně úkonem, který má závažné dopady na osobu, která byla obviněna, ale k závěru o spáchání trestného činu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Trestná činnost nemusí být prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. V daném případě byly před zahájením trestního stíhání zjištěny a prověřeny skutečnosti, které důvodně nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a směřovaly ke zjištění jeho pachatelů. Usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje požadavky stanovené § 160 odst. 1 TrŘ. Obsahuje, pokud jde o popis skutku, všechny podstatné náležitosti, tedy i subjektivní stránku a následek. Zahájením trestního stíhání byla realizována zásada řádného zákonného procesu obsažená v čl. 8 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 TrŘ. Tím byla splněna i podmínka umožňující provést některé další procesní kroky stanovené trestním řádem (institut zadržení, prohlídku jiných prostor a pozemků apod.). Na základě stížnosti byl přezkoumán obsáhlý spisový materiál, z něhož vyplynula důvodnost usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo shledáno jako zákonné, vydané v souladu s § 160 odst. 1 TrŘ. Oprávněnost postupu je rovněž potvrzována dalším průběhem trestního řízení, protože nebyly zjištěny žádné okolnosti odůvodňující postup podle § 172 odst. 1 TrŘ. Státní zástupkyně zdůraznila, že považuje za nutné zabývat se obhajobou stěžovatele po celé trestní řízení, ačkoli toto její tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti napadá, a navrhla ústavní stížnost zamítnout.

Policie ČR, teritoriální pracoviště Žatec, ve svém vyjádření mimo jiné uvedla, že její postup byl v souladu s platným zákonem. Zahájení trestního stíhání bylo započato na základě předložených listinných materiálů Policie. Zjištěné skutečnosti plně odůvodňovaly zahájení trestního stíhání, ve věci byl dán vysoký stupeň pravděpodobnosti, že ke skutku došlo a že ho spáchal stěžovatel a další spoluobvinění. Usnesení bylo vyhotoveno srozumitelně a skutek popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na shora uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471. V uvedeném případě šlo o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Citovaný nález však nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním výkladem. Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 TrŘ) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.

Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.

S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že v dané věci napadená usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsahují zákonem stanovené náležitosti (§ 160 odst. 1 TrŘ). Ve výroku usnesení je dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsán skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku zcela jednoznačně obsahuje obligatorní znaky objektivní stránky stíhaného trestného činu - jednání, následek a kauzální nexus mezi jednáním a následkem (nepředložení potřebné dokumentace důležité pro objektivní posouzení žádosti o poskytnutí úvěru, předložení jen části požadovaných dokladů k posouzení záměru společnosti, neexistence materiálů vykreslujících hospodaření společnosti a zpětné doložení listinných materiálů, z nichž vyplynul nedostatek finančních prostředků na provoz a krytí nákladů společnosti). Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je dostatečně patrno, o jaké skutečnosti policejní orgán opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadených usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z nich vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.

Ústavní soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatele, že napadené usnesení státního zástupce je nepřezkoumatelné, vykazující znaky libovůle. Uvedené usnesení státního zástupce vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení § 134 odst. 2 TrŘ a nelze ho považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Státní zástupce v odůvodnění usnesení uvedl, že se jednalo o nestandardní postup a na základě předložené dokumentace ze strany společnosti U. T., spol. s r. o., by za standardního postupu nebyl úvěr poskytnut. Jde o vyjádření objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, týkající se nepředložení požadovaných dokumentů, tzn. neuvedení údajů (zamlčení podstatných údajů) při sjednávání úvěrové smlouvy, které byly podstatné pro její uzavření a které by měly zřejmě za následek neuzavření úvěrové smlouvy. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zástupce nic vytknout.

Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Tvrzení stěžovatele, zpochybňující trestně právní kvalifikaci skutku a zjištěné skutečnosti (např. jak důležité byly údaje vyplývající z nepředložených či dodatečně předložených listinných důkazů pro posouzení žádosti o poskytnutí úvěru, zda mohly vykreslit ekonomickou situaci společnosti U. T., spol. s r. o., apod.), budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat. V tomto směru je nepodstatná poznámka stěžovatele, že znalec ve svém vyjádření uvedl, že není možné konstatovat, že by společnost U. T., spol. s r. o., předkládala při jednání s Českou spořitelnou, a. s., zkreslené údaje, stejně jako konstatování, že podle protokolu České spořitelny, a. s., ze dne 6. 5. 2003, se jeví tento obchodní případ jako bezproblémový. V obou případech se jedná o informace získané před zahájením trestního stíhání (2. 2. 2004). Navíc podle skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není třeba k trestní odpovědnosti vznik jakékoli škody, ať už majetkové či nemajetkové povahy.

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadená usnesení nevykazují znaky libovůle či svévole orgánů činných v trestním řízení, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přezkoumatelná (§ 134 TrŘ) a neporušují stěžovatelem namítaný čl. 36 Listiny.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v projednávaném případě se nezabýval tvrzením stěžovatele, že prohlídkou jiných prostor, zajištěním peněžních prostředků na účtu u bank apod. byl porušen čl. 10 Listiny, neboť se týkala rozhodnutí, která nebyla ústavní stížností napadena, což vyplývá z petitu ústavní stížnosti a Ústavní soud je při svém rozhodování vázán právě petitem ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru