Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 446/2000Nález ÚS ze dne 18.09.2001Celní dluh - povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
rozhodnutí procesní
celní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/23 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.446.2000
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 214, § 11

337/1992 Sb., § 73, § 320, § 32

99/1963 Sb., § 248


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 446/2000 ze dne 18. 9. 2001

N 138/23 SbNU 313

Celní dluh - povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.

3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000 - 9, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 80/2000-9, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí

Celního ředitelství v Plzni ze dne 11. 1. 2000, čj.

11004/1-2069/1/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 80/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil,

že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 pod č.j. 7434/99

- výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit

celní dluh ve výši 202 844,-- Kč, neboť dlužník jej v zákonem

stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu

úřadu Folmava záruku ve výši 500 000,-- Kč. Odvolání stěžovatele,

ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným

rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona

č. 337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své

rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní

rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř.

z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou

taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z

práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.

V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo

zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně

a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500

000,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu

jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava

o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno

dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na

odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval

závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení

celního zákona. Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi

celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro

jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku,

tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného

ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím

ve věci vyměření cla, neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno

pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu

celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože

uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto

řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní

orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků

cla.

Celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný

celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní

a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez

dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru

soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální

správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž

se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního

dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup

celních orgánů je existující ručitelský závazek. To dovozuje soud

z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje.

Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku

považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán

povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil

v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Dále

stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva

k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním

rozhodnutím. Dle názoru stěžovatele je nutné na projednávanou

problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení

nejbližší, což je právní úprava obsažená v § 303 až § 312

obchodního zákoníku. Považuje proto za nepochybné, že výzvou

k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo

hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem byla přenesena

povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je

zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí

- výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán

exekuční titul.

Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo

k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR)

a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1

Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 80/2000 - 9, zrušil.

Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části

páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci

jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248 odst. 2

písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního

soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl

stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této

ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí

o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451

a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále

zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.

337/1992 Sb., nýbrž podle § 73 tohoto zákona, který upravuje

vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvá.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo vydáno

celní rozhodnutí, kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění

ve výši 202 844,-- Kč. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě

nezaplatil, a proto mu byla zaslána výzva k zaplacení uvedené

částky. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti této výzvě

dlužník nevyužil a předmětnou částku nezaplatil. Celní úřad zaslal

výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení

o ručení ze dne 27. 5. 1999 (záruční listina), vyzván k zaplacení

uvedeného nedoplatku. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud jako

výzvu učiněnou dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb. a mající

charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska

čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navazujícího

ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc

rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Dospěl proto k závěru,

že ústavní stížnost je důvodná a pokud jde o podrobnější

zdůvodnění, odkazuje účastníky na nálezy Ústavního soudu ve věcech

rozhodnutých pod sp. zn. I. ÚS 447/2000 a II. ÚS 445/2000, které

jim byly již Ústavním soudem zaslány, s přihlédnutím k tomu, že

účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání v řízení před

Ústavním soudem.

Pokud krajský soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí

celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny

atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení

o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli byl znemožněn

přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky,

týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu

hmotném, posoudil. Jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000-9, zrušil § 82 odst. 2, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. září 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru