Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 443/02Usnesení ÚS ze dne 28.08.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.443.02
Datum podání15.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

144/1978 Sb., čl.

274/2001 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 443/02 ze dne 28. 8. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 5 C 630/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 5 C 630/2002, ve věci žalobce J. Š. (dále jen "žalobce") 1. uložil žalovanému Ing. J. S. (dále jen "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci 1.059,20 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 4. 1999 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, 2. zamítl návrh do částky 264, 80 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 23. 4. 1999 a 3. uložil stěžovateli povinnost nahradit v téže lhůtě žalobci k jeho rukám náklady řízení ve výši 4.833 Kč.

Okresní soud poukázal na to, že provedeným dokazováním (zejména z listinných důkazů) bylo zjištěno, že stěžovatel je od 3. 11. 1998 podílovým spoluvlastníkem nemovitosti v Č., do níž byla v období 1/1999 - 3/1999 dodávána právním předchůdcem žalobce pitná voda a tato dodávka byla řádně fakturována. Přihláška k odběru vody a evidenční list paušálního odběru jsou ze dne 26. 3. 1999. Stěžovatel za dodávku pitné vody nezaplatil s odůvodněním, že tuto povinnost splnili předcházející vlastníci nemovitosti, což však ničím nedoložil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2000 došlo k postoupení pohledávky ve výši 1.324 Kč (vyúčtované fakturou č. 99037492 ze dne 8. 4. 1999 splatnou dne 22. 4. 1999) z původního dodavatele vody (právního předchůdce žalobce, který dodával v období ledna a března 1999 pitnou vodu do odběrného místa č. 11570 v lokalitě Č. ve prospěch stěžovatele) na žalobce. Tato skutečnost byla stěžovateli oznámena přípisem ze dne 18. 1. 2001.

Okresní soud dále poukázal na ustanovení § 16 vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 144/1978 Sb."), podle něhož je nutno za odběratele vody považovat vlastníka nemovitosti. Podle ustanovení § 37 odst. 1 citované vyhlášky je odběratel povinen dodavateli platit úplatu za dodávání vody z veřejných vodovodů pro nemovitost a za její odvádění. Z toho prý jednoznačně plyne, že stěžovatele (který ke dni 3. 11. 1998 nabyl vlastnictví 4/5 vodou zásobované nemovitosti) je nutno k datu 3. 11. 1998 považovat za odběratele vody a tedy za toho, kdo je dodavateli za dodávku vody povinen platit. Skutečnost, že evidenční list a přihláška k odběru vody byly podepsány o několik měsíců později, je podle názoru soudu nevýznamná, neboť smluvní vztah mezi dodavatelem vody a stěžovatelem vznikl v okamžiku, kdy stěžovatel poprvé odebral vodu v nemovitosti a tím mu také vznikla povinnost za dodávku vody platit. Okresní soud v uvedené souvislosti konstatoval, že "podpis přihlášky k odběru vody má pouze evidenční charakter, kterým je potvrzena existence smluvního vztahu mezi účastníky, nicméně tento vztah vzniká již nabytím vlastnictví k nemovitosti a prvním odběrem". S ohledem na to, že stěžovatel vlastní pouze 4/5 předmětné nemovitosti, je nutno jej považovat za odběratele pouze 4/5 z celkového množství vody. Okresní soud proto v tomto rozsahu návrhu vyhověl a do 1/5 návrh zamítl pro nedostatek pasivní legitimace stěžovatele.

Rozsudek Okresního soud Praha - západ ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 5 C 630/2001, napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ní především vyjádřil přesvědčení, "že povinnost platit vodné a stočné je vázána na vznik smluvního vztahu, případně prvního odběru vody, který ovšem následoval po vzniku smluvního vztahu, přičemž tento první odběr nastal po podpisu předávacího protokolu, na základě kterého bývalí uživatelé opustili předmětnou nemovitost. Přihláška k odběru vody a evidenční list byly podepsány 26. 3. 1999. Smluvní vztah tak mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejšího účastníka (poznámka: žalobce) vznikl dnem podpisu obou listin". Stěžovatel, který dále poukázal na neexistenci tehdejší speciální zákonné úpravy, jež by regulovala vznik vzájemných práv a povinností jiným způsobem, uvedl, že je proto třeba použít obecných právních předpisů, tj. v souzené věci občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Stěžovatel se domnívá, že k právnímu vztahu mezi ním a právním předchůdcem vedlejšího účastníka došlo podpisem jmenovaných dokumentů, resp. okamžikem, kdy jedna strana poskytla plnění straně druhé. Stěžovatel v uvedené souvislosti konečně namítl, že v dané nemovitosti po celé sporné období 1/1999 - 3/1999 nepobýval a že faktickými odběrateli a uživateli (tak jak stanoví § 16 odst. 2 č. 144/1978 Sb.) byli předešlí majitelé.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve konstatoval, že vyhláška č. 144/1978 Sb. byla přijata na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 24 odst. 6 a § 30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., vodního zákona. Tvrdil, že ustanovení § 16 odst. 2 ve stěžovatelem uváděném znění platném k datu podpisu přihlášky k odběru vody a evidenčního listu, tzn. k 26. 3. 1999: "Správce (vlastník, uživatel) nemovitosti, pro níž se dodává voda z veřejného vodovodu (dále jen "odběratel") může odebírat vodu do sjednané výše, a není-li výše odběru sjednána, podle skutečné potřeby ..." a ustanovení § 37 vyhlášky č. 144/1978 Sb. ve znění platném k témuž datu, neposkytují právní oporu pro tvrzení soudu, že stěžovateli vznikla povinnost 4/5 úhrady za zásobování vodou. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil přesvědčení, že napadený rozsudek Okresního soudu Praha - západ porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; zákon č. 138/1973 Sb. (ve znění ke dni 26. 3. 1999) prý totiž obsahuje v § 30 odst. 4 pouze obecné zmocnění pro ústřední vodohospodářský orgán k úpravě správy a provozu veřejných vodovodů a ke stanovení všeobecných podmínek pro dodávku vody. Stěžovatel se proto domnívá, že toto pouhé obecné zmocnění neumožňovalo ústřednímu orgánu stanovit v podzákonném předpisu to, za jakých podmínek a zejména v jaký časový okamžik dochází ke vzniku práv a povinností plynoucích ze smluvního vztahu. Proto je prý třeba na vznik smluvního vztahu dodávek vody použít obecná ustanovení o. z., především ustanovení, která upravují kupní smlouvu. Stěžovatel dovozuje, že ke vzniku práv a povinností došlo okamžikem podpisu přihlášky k odběru vody a vystavení evidenčního listu, tj. 26. 3. 1999, či prvním odběrem z vodovodní sítě, a nikoliv okamžikem vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 3. 11. 1998. Tomuto výkladu prý nasvědčuje také to, že zákonodárce zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (a nikoliv podzákonným předpisem) stanovil v ustanovení § 8 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 5 podmínky pro vznik závazků vzniklých při dodávce vody, a to zejména povinnost uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod, a dále vymezil pojem "odběratel" legální definicí.

Stěžovatel se konečně domnívá, že se obecný soud nevypořádal dostatečně s otázkou, kdo v uvedenou dobu nemovitost užíval, a tedy, kdo byl povinen hradit za služby poskytované právním předchůdcem stěžovatele (poznámka: správně má být "právním předchůdcem vedlejšího účastníka"), stejně jako dostatečně neodůvodnil, proč odmítl právní názor stěžovatele týkající se vzniku právního vztahu na základě o. z. a nikoliv na základě podzákonného předpisu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že si obecný soud odporuje, jestliže na jednom místě odůvodnění rozsudku tvrdí, že ke vzniku povinnosti platit dodavateli za dodávku vody došlo v souladu s vyhláškou okamžikem vzniku jeho spoluvlastnictví, zatímco na jiném místě tvrdí, že k tomu došlo v okamžiku, kdy stěžovatel poprvé odebral vodu, což nebylo před uzavřením smluvního vztahu, tzn. před přihláškou k odběru vody ze dne 26. 3. 1999. Stěžovatel se proto domnívá, že soud dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud se týká okamžiku, kdy došlo k prvnímu odběru vody z jeho strany. Za této situace je přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 5 C 630/2001, se zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že postupem Okresního soudu Praha - západ bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 4 (poznámka: správně v čl. 4 odst. 1) Listiny, který zaručuje, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod a základní právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

Tyto námitky nelze akceptovat.

V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovateli - podle obsahu spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem v řízení před obecným soudem domáhal. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává, tedy zjevně porušen nebyl.

Pokud jde o údajné porušení stěžovatelova základního práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem tvrzené znění § 16 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. k datu podpisu přihlášky k odběru vody a podání evidenčního listu, tj. k datu 26. 3. 1999, podle kterého ´"Správce (vlastník, uživatel) nemovitosti, pro níž se dodává voda z veřejného vodovodu (dále jen "odběratel") může odebírat vodu do sjednané výše, a není-li výše odběru sjednána, podle skutečné potřeby ...", bylo zněním, které platilo pouze do 31. 12. 1988, a nikoliv k datu 26. 3. 1999. Od 1. 1. 1989 se proto již nejednalo o správce, vlastníka nebo uživatele, ale (podle novely ustanovení § 16 odst. 2 provedené vyhláškou č. 185/1988 Sb.) to již byl (jak ostatně správně uvedl obecný soud) pouze: "Vlastník nemovitosti, pro niž se dodává voda z veřejného vodovodu (dále jen "odběratel")..." I Ústavní soud je přesvědčen, že z ustanovení § 16 odst. 2 (které v sobě zahrnuje pojem "odběratele") a z ustanovení § 37 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb., podle něhož odběratel je povinen platit dodavateli úplatu za vodné a stočné, nevyplývá jiný závěr, než ten, že plátcem vodného a stočného je vlastník nemovitosti. Ústavní soud dále nepovažuje za nedostatečné zmocnění uvedené v ustanovení § 30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), pro ústřední vodohospodářský orgán republiky, podle něhož tento orgán mohl vyhláškou upravit správu a provoz veřejných vodovodů a stanovit všeobecné podmínky, za nichž se voda z nich dodává. Ostatně ústřední vodohospodářský orgán republiky (Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR) v citované vyhlášce ani podmínky ani časový okamžik vzniku práv a povinností plynoucích ze smluvního vztahu - jak se stěžovatel domnívá - nestanovilo.

Ústavní soud konstatuje, že platba vodného (a stočného) byla tedy platbou, která byla podmíněna (spolu)vlastnickým vztahem stěžovatele k nemovitosti a - pochopitelně - skutečným odběrem vody. Se zřetelem k tomu obecný soud logicky dovodil, že podpis přihlášky k odběru vody a registrace mají pouze evidenční charakter, neboť uvedené doklady samy o sobě nejsou podmínkou realizace práva, tj. práva na zajištění dodávky vody a odvodu odpadních vod, ani (až) na jejich základě nevzniká povinnost úhrady vodného či stočného. Ústavní soud proto v souzené věci neshledal rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku, jehož se stěžovatel dovolává.

Ústavní soud uzavírá, že za tohoto právního stavu se obecný soud právem nezabýval otázkou, kdo byl ve sporném období faktickým odběratelem vody. Nebylo tedy rozhodné, zda odběrateli byli pouze spoluvlastníci nemovitosti, či předešlí majitelé (resp. nájemci) nemovitosti nebo všechny tři dotčené subjekty. V takovém případě by se jednalo o vztah stěžovatele a uvedených subjektů, který nebyl předmětem daného soudního řízení, takže nelze dovozovat, že by byl obecný soud objektivní stav v souzené věci nezjistil. Obecný soud proto svým postupem vedlejšího účastníka (žalobce) ani zvýhodnit nemohl, takže tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení čl. 37 odst. 3 (a čl. 6 Úmluvy), neboť účastníci řízení si prý nebyli rovni, je tvrzením lichým.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 28. srpna 2003

JUDr. František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru