Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 442/2000Usnesení ÚS ze dne 09.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
vlastnické právo/obsah
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.442.2000
Datum podání25.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11

40/1964 Sb., § 630

99/1963 Sb., § 150, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 442/2000 ze dne 9. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 442/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 27 Co 161/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 24. 6. 1999, č. j. 6 C 214/94-140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka ve své stížnosti vyslovila přesvědčení, že postupem obou soudů bylo porušeno její vlastnické právo a vážně ohroženo i právo na bydlení. Uvedla, že krajský soud změnil rozsudek prvoinstančního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit v předmětném sporu žalobci, J. S., důchodci, (dále jen "vedlejší účastník") na nákladech řízení částku ve výši 79 249, 50 Kč, na nákladech odvolacího řízení pak částku 4 165, 10 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám advokátky vedlejšího účastníka, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka konstatovala (v souladu s právní úpravou), že dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze není přípustné ve smyslu ust. § 236 - 241 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Ústavní soud po zvážení předmětné věci po stránce formální i věcné, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.

Okresní soud Praha-východ se k předmětné věci vyjádřil v tom smyslu, že plně odkazuje na svůj rozsudek, který má oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

Krajský soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení práv stěžovatelky zaručených jí Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Krajský soud namítl, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla, která konkrétní zákonná ustanovení měl Krajský soud v Praze porušit. Stěžovatelčino tvrzení, že bylo porušeno její základní vlastnické právo a ohroženo její právo na bydlení není podle mínění krajského soudu upřesněno, není ani uvedeno, jakým konkrétním způsobem byla její vlastnická práva porušena.

Krajský soud dále uvedl, že pokud se jedná o námitky stěžovatelky ohledně nesprávného hodnocení důkazů soudem, odkazuje na své napadené rozhodnutí, z něhož je zřejmé, jak soud důkazy hodnotil. Krajský soud vyslovil v závěru svého vyjádření přesvědčení, že důkazy nehodnotil v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. a že v odůvodnění svého rozhodnutí se ve smyslu ustanovení § 157 o. s. ř. s hodnocením důkazů vypořádal. Krajský soud současně navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl, neboť skutečnost, že po zhodnocení důkazů dospěl krajský soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožnila, sama o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posouzení věci Ústavním soudem.

Ústavní soud při posuzování předmětné věci dále vycházel z příslušného spisového materiálu. Soud prvního stupně v dané věci, týkající se vrácení daru, rozhodl tak, že vedlejší účastník je vlastníkem rodinného domu čp. 127, stavebního pozemku parc. č. 2587/2 a zahrady parc. č. 2587/1, zapsaných na LV č. 1120 pro obec a k. ú. Č., a to včetně příslušenství. Vedlejšímu účastníkovi soud nepřiznal ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl přitom k závěru, že vedlejší účastník měl naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť jinak by se jeho postavení jako dárce, který učinil úkon k vrácení daru, stalo nejistým. Soud konstatoval, že účastníci předmětného sporu jsou věcně legitimováni, neboť se jednalo o účastníky darovací smlouvy ze dne 3. 9. 1981, kterou přešla 1/2 shora uvedených nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky. Soud prvního stupně pak předmětnou žalobu uznal za právně relevantní úkon směřující k vrácení daru. Vzal za prokázané, že oba účastníci bydlí v domě čp. 127 v Č. Dle zjištění soudu stěžovatelka soustavně od roku 1991 znemožňovala žalobci užívání společných prostor v domě, zejména WC a koupelny za kuchyní v přízemí domu, a v tomto jednání pokračovala i po určení režimu užívání společných prostor pravomocným soudním rozsudkem. Stěžovatelka měla vedlejšímu účastníkovi znemožňovat přístup k regulátoru vytápění a opakovaně přerušovat vytápění domu. Také členům rodiny vedlejšího účastníka (jeho synovi a vnučce) měla znemožňovat použití WC, což ve svém důsledku mělo vést k tomu, že se s těmito členy rodiny musel vedlejší účastník stýkat mimo své bydliště. V popsaném skutkovém stavu spatřoval soud prvního stupně hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu ust. § 630 občanského zákoníku. Intenzitu porušení dobrých mravů shledal soud značnou, a to proto, že vedlejší účastník musel při osobní hygieně a pro vykonání tělesné potřeby používat kbelík a odpadní kanálek ve sklepě domu. Soud prvního stupně k vzájemnému slovnímu napadání obou účastníků nepřihlížel, neboť k němu došlo až po podání žaloby.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se vedlejší účastník neuváženě zbavil celé nemovitosti. Vztahy mezi účastníky se zhoršily zejména poté, co došlo k určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou vedlejší účastník převedl polovinu nemovitostí na syna stěžovatelky.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se oba účastníci odvolali. Vedlejší účastník navrhoval rozsudek změnit a přiznat mu náklady řízení. Stěžovatelka v odvolání namítala, že je to právě vedlejší účastník, který se chová v rozporu s dobrými mravy. Argumentovala tím, že vedlejší účastník úmyslně znečišťoval WC a koupelnu a na její návrh v tom smyslu, že zřídí další sociální zařízení, vedlejší účastník nereflektoval. Stěžovatelka přesto další sociální zařízení zřídila a vedlejší účastník má možnost je používat. Stěžovatelka dále poukazovala na okolnost, že od rozvodu manželství s vedlejším účastníkem nemovitosti zhodnotila. Namítala rovněž, že svědci vypovídali v předmětné věci účelově a byli patrně ovlivněni vedlejším účastníkem.

Odvolací soud neshledal odvolání stěžovatelky důvodným. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 79 249, 50 Kč a na nákladech odvolacího řízení pak 4 165, 10 Kč, to vše do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Vzhledem k námitkám stěžovatelky o údajném nesprávném skutkovém zjištění ohledně přístupu vedlejšího účastníka k sociálnímu zařízení, opakoval odvolací soud dokazování spisem Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 6 C 13/94. V tomto řízení se vedlejší účastník domáhal úpravy užívání společné nemovitosti právě proto, že mu stěžovatelka zamezila přístup k sociálnímu zařízení, jakož i k dalším prostorám. Odvolací soud pak potvrdil závěr soudu prvního stupně ohledně zjištění, že stěžovatelka před podáním žaloby znemožňovala vedlejšímu účastníkovi užívat jediné sociální zařízení v darovaném domě. Navíc ani nerespektovala pravomocný rozsudek a vedlejší účastník se musel přiznaného práva domáhat v exekučním řízení (E 950/96).

Odvolací soud potvrdil i v dalším (vycházeje mimo jiné i ze zjištění Okresního státního zástupce ve věci Zt 541/98, o zamezování přístupu tepla, resp. vytápění v domě pro vedlejšího účastníka) závěry soudu prvního stupně svědčící o okolnosti, že skutky stěžovatelky nepochybně představovaly porušení dobrých mravů k vedlejšímu účastníkovi. Na základě provedeného dokazování vyslovil soud závěr, že je zřejmé, že skutky stěžovatelky samy o sobě postačují k naplnění podmínek pro vrácení daru dle ustanovení § 630 občanského zákoníku. Odvolací soud již proto nepovažoval za nutné provádět další dokazování tak, jak navrhovala stěžovatelka a zároveň se ani nezabýval hodnocením důkazů ohledně chování stěžovatelky k rodinným příslušníkům vedlejšího účastníka, jež nemohou nic měnit na důvodech vrácení daru. Odvolací soud považoval v závěru odůvodnění svého rozhodnutí za nutné uvést, že předmětnému sporu předcházela žaloba stěžovatelky na vyklizení vedlejšího účastníka z darované nemovitosti. Tuto žalobu stěžovatelka podala zhruba tři měsíce po rozvodu účastníků (viz rozsudky Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 6 C 321/89 a 6 C 289/90). Celkové chování stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku tedy směřovalo k donucení vedlejšího účastníka opustit darovanou nemovitost.

Ve smyslu ustanovení § 630 občanského zákoníku se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. K přechodu vlastnictví z obdarovaného na dárce dochází již tím, že se obdarovaný porušení dobrých mravů ve vztahu k dárci dopustil, a dárce učinil jednostranný právní úkon směřující k vrácení daru. Takovým právním úkonem vedlejšího účastníka, coby dárce, byla v daném případě právě žaloba o vrácení daru. Aby mohlo být žalobě vyhověno, musela být splněna hmotně právní podmínka pro uplatnění požadavku na vrácení daru, tedy muselo předcházet takové chování obdarované vůči dárci nebo členům jeho rodiny, kterým obdarovaná hrubě porušila dobré mravy.

Soudy se podrobně zabývaly okolností, zda v daném případě lze jednání stěžovatelky kvalifikovat jako hrubé, soustavné a dlouhodobé porušování dobrých mravů značné intenzity. Následně pak správně konstatovaly, že všechny tyto podmínky byly v konkrétním případě splněny. Nepochybily, pokud dospěly k závěru, že i tehdy, pokud porušování dobrých mravů bylo vzájemné (z provedených důkazů v řízení tato okolnost vyplynula), porušování dobrých mravů stěžovatelky, coby obdarované, vůči vedlejšímu účastníkovi, coby dárci, samo o sobě naplnilo zákonem stanovené znaky a vyvolalo účinky předvídané v ustanovení § 630 občanského zákoníku.

Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou případné aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., podle kterého, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Stěžovatelka v této souvislosti ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem by postupem odvolacího soudu, který stěžovatelce uložil povinnost náklady řízení uhradit, mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod, byť v celé své ústavní stížnosti otázku svých sociálních poměrů (které by měly soudy zohlednit) namítala. Ústavní soud se proto zaměřil na případné porušení práva stěžovatelky ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z hlediska jejího práva na spravedlivý proces. Vzhledem k okolnosti, že napadená rozhodnutí byla zevrubně obecnými soudy odůvodněna, přičemž toto odůvodnění má oporu v rozsáhlém důkazním řízení (viz zejména spis soudu prvního stupně), a věc sama byla po stránce skutkové i právní správně uzavřena, nejedná se v daném případě o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Aplikace ustanovení § 150 je pak věcí volného hodnocení soudu, který v ojedinělých případech může, pokud k tomu budou důvody hodné zvláštního zřetele, takto postupovat. Míra intenzity porušení základních práv a svobod však tehdy, kdy soud toto ustanovení, po zvážení všech okolností dané věci, nezohlední, není dána.

Ústavní soud proto nemohl označit postup odvolacího soudu za chybný, pokud výrok o nákladech řízení změnil tak, jak je výše uvedeno. V předmětné věci se vedlejší účastník neuváženě zbavil celé nemovitosti, ke zhoršení vztahů mezi účastníky došlo po určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou vedlejší účastník převedl polovinu nemovitostí na syna stěžovatelky. To však samo o sobě nezakládá okolnosti rozhodné z hlediska použití ustanovení § 150 o. s. ř. Věk a sociální postavení stěžovatelky, starobní důchodkyně, automaticky rovněž neznamenají kritérium pro aplikaci § 150 o. s. ř., byť právě k těmto skutečnostem může soud (v návaznosti na konkrétní posuzovaný případ) přihlédnout. Pokud tak však neučiní, nelze soudu vytýkat porušení práva. Z těchto aspektů musel Ústavní soud při svém rozhodování vycházet, jsa vázán platným právem. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a nezabývá se tudíž správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení právních předpisů.

Ústavní soud po celkovém posouzení daného případu dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo ke stěžovatelkou namítanému (a ani jinému) porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Návrh stěžovatelky proto ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. ledna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru