Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 440/01Nález ÚS ze dne 27.01.2004Restituce - trvalé sloužení nemovitosti účelu vyvlastnění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Vyvlastnění
vyvlastnění/podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/32 SbNU 47
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.440.01
Datum vyhlášení12.02.2004
Datum podání18.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.m


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 440/01 ze dne 27. 1. 2004

N 8/32 SbNU 47

Restituce - trvalé sloužení nemovitosti účelu vyvlastnění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 440/01 ve věci ústavní stížnosti A. V. a J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 20. 4. 2001 sp. zn. 22 Ca 315/2000, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, z 25. 5. 2000 sp. zn. PÚ 1446-6/93-201, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2001 č. j. 22 Ca 315/2000- 30 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2001 č. j. 22 Ca 315/2000-30 se zrušuje.

Odůvodnění:

A. V. a J. V. (dále jen "stěžovatelé") se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2001, domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "obecný soud") ze dne 20. 4. 2001 č. j. 22 Ca 315/2000-30. Uvedeným rozsudkem obecný soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně, okresního pozemkového úřadu, (dále též "správní orgán") ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. PÚ 1446-6/93-201. Označeným rozhodnutím správní orgán rozhodl, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí označených parcelními čísly 248/7, 267/1, 268/1, všech sloučených do parcely č. 1004, a parcely č. 248/5 sloučené do parcely č. 1003 a parcely č. 1004 v obci a katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 249 pro obec a katastrální území J., vedeném Katastrálním úřadem ve Vsetíně.

Podle stěžovatelů byla postupem správního orgánu a obecného soudu porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé namítají, že povinná osoba, tj. U. s. V. M., státní podnik v likvidaci, je před zánikem. Uvedené pozemky jsou pronajaty jiným soukromoprávním subjektům, které nejsou právními nástupci povinné osoby. Nemovitosti tedy neslouží původnímu účelu, pro který byly vyvlastněny.

Na základě výzvy Ústavního soudu [podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] podal Krajský soud v Ostravě k ústavní stížnosti své vyjádření. Tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny považuje za nedůvodné, věc byla projednána bez průtahů. Ze skutečnosti, že neshledal opravný prostředek stěžovatelů proti rozhodnutí správního orgánu za důvodný, nelze dovodit, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. K porušení čl. 11 Listiny rovněž nedošlo a v této souvislosti obecný soud odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které je citovaným článkem zaručena ochrana vlastnického práva již existujícího, nikoli pouze nároku, o němž má být v soudním řízení teprve rozhodnuto. Přezkoumávání rozhodnutí obecného soudu ve směru posouzení existence restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. m) a n) zákona o půdě by bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není nadřízený soudům obecným, a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Sdělením ze dne 1. 11. 2002 vyjádřil obecný soud souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání (§ 42 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Okresní úřad ve Vsetíně, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření stručně zrekapituloval průběh celého restitučního řízení. V závěru uvedl, že nemovitosti, které jsou předmětem restitučního sporu, trvale slouží účelu vyvlastnění, tj. ke skladování uhlí a paliva. Dále uvedl, že souhlasí s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání

Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly vyvlastněny dne 9. 1. 1960 rozhodnutím Okresního národního výboru ve Vsetíně ve prospěch G. u. s. k uskutečnění výstavby skladu paliv. Dne 17. 12. 1992 uplatnili stěžovatelé restituční nárok podle § 9 odst. 1 zákona o půdě. Správní orgán pak projednával uplatněné restituční nároky ve třech samostatných řízeních, která byla zakončena rozhodnutím ze dne 19. 7. 1994 pod sp. zn. PÚ 13/1446-1/93-201, rozhodnutím ze dne 29. 5. 1995 pod sp. zn. PÚ 13/1446-3/93-201 a konečně rozhodnutím ze dne 21. 4. 1997 pod sp. zn. PÚ 13/1446-3/93-201. V nich správní orgán neuznal restituční nárok stěžovatelů a rozhodl, že neobnovuje jejich vlastnická práva k předmětným nemovitostem. Na základě odvolání stěžovatelů proti každému z výše uvedených správních rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 1994 č. j. 22 Ca 555/94-13, rozsudkem ze dne 26. 3. 1996 č. j. 22 Ca 492/95-17 a rozsudkem ze dne 28. 4. 1998 č. j. 22 Ca 290/97-27, napadená rozhodnutí správního orgánu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že provedeným dokazováním sice bylo prokázáno, že nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu, takže restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě nepřichází v úvahu, ovšem nebylo dostatečně prokázáno, k čemu v současné době nemovitosti slouží.

Správní orgán poté rozhodnutím ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. PÚ 13/1446-3/93-201 rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky shora označených nemovitostí. Krajský soud v Ostravě v řízení o přezkoumání rozhodnutí tohoto správního orgánu rozsudkem ze dne 20. 4. 2001 č. j. 22 Ca 315/2000-30, označené rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Krajský soud se zabýval oběma restitučními tituly, jak podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, tj. vydání nemovitosti v případě vyvlastnění bez vyplacení náhrady, tak podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, tj. vydání nemovitosti v případě jejího vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. K prvnímu restitučnímu titulu uvedl, že ten byl již projednáván v předchozích řízeních, ve kterých byla zrušena rozhodnutí správního orgánu. V těchto řízeních bylo prokázáno, že náhrada byla stěžovatelům vyplacena.

Pokud jde o druhý restituční titul, uvedl, že listinnými důkazy bylo prokázáno, že pozemky, které jsou předmětem napadeného rozhodnutí, pronajala povinná osoba, která je právním subjektem, v jehož prospěch byly nemovitosti vyvlastněny, obchodní společnosti U., spol. s r. o. Tento nájemce je užívá pro svou obchodní činnost. Skutečnost, že pozemky neužívá osoba povinná, považuje obecný soud z hlediska restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě za irelevantní, protože považuje za rozhodující, že pozemky trvale slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, aniž by byl rozhodující subjekt, který účel vyvlastnění realizuje.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě je v rozporu s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelé tvrdí, že rozsudkem obecného soudu bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ochrana zaručená v čl. 11 Listiny je chápána především jako ochrana vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, o kterém má být v soudním řízení teprve rozhodnuto [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, str. 295]. K porušení čl. 11 Listiny tedy nedošlo.

Dále stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, lze konstatovat, že postupem obecného soudu nebylo porušeno právo stěžovatelů na to, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Totéž však nelze prohlásit o procesním postupu správního orgánu, který společně uplatněný nárok na vydání nemovitostí rozdělil do tří samostatných řízení, která postupně projednával vždy s časovým odstupem dvou let. Obecný soud již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 22. 12. 1994 č. j. 22 Ca 555/94-13 vyslovil názor, že v řízení před správním orgánem nebylo dostatečně prokázáno, k čemu v současné době nemovitosti slouží, a z tohoto důvodu správní rozhodnutí zrušil. Přesto se správní orgán ani ve dvou následujících řízeních (viz rozhodnutí ze dne 29. 5. 1995 sp. zn. PÚ 13/1446-3/93-201 a rozhodnutí ze dne 21. 4. 1997 sp. zn. PÚ 13/1446-3/93-201), jejichž předmět a účastníci byly téměř totožní jako v řízení prvém, vůbec nevypořádal s otázkou, k čemu v současné době dané nemovitosti slouží.

Jde-li o porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecného soudu domáhali. Obecný soud ve dvou řízeních předcházejících napadenému rozhodnutí zrušil rozhodnutí správního orgánu, protože ten se nedostatečně zabýval otázkou, zda nemovitost slouží účelu vyvlastnění, a svá rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnil.

Obecný soud se v hledání práva zastavil jen na půli cesty. Při posuzování stěžejní otázky - interpretace ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě - nedošlo, přes snahu stěžovatelů, k zajištění spravedlivé ochrany jejich práv a oprávněných zájmů jako účastníků řízení. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než se touto otázkou zabývat.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší kvalifikovat hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy nebo interpretaci právních předpisů prováděnou obecnými soudy. Potud je nutno přisvědčit názoru obsaženému ve vyjádření obecného soudu k této ústavní stížnosti.

To však platí pouze tehdy, pokud postupem orgánu aplikujícího právo nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud již vícekrát vyslovil názor (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, str. 41), že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], "...a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy)." Jedná se tedy o obecné pravidlo v procesu rozhodování Ústavního soudu, které lze vyjádřit jako zásadu zdrženlivosti. Dojde-li však k naplnění určitých speciálních podmínek, zasahuje Ústavní soud (to však zcela mimořádně) do jurisdikce soudů obecných. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 150/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 17, str. 73), je z ústavněprávního pohledu "...nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.". Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 349/97, Sbírka rozhodnutí,- svazek 15, str. 99). Tak tomu je např. v případě, že interpretace aplikované právní normy bude příliš extenzivní nebo naopak příliš restriktivní, a tak zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, str. 284). V dané souvislosti je nutno připomenout také nález sp. zn. II. ÚS 277/99 ze dne 9. 10. 2001 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, str. 35), ve kterém je uvedeno, že: "Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické... Ratio legis zákona o půdě je, alespoň v určité míře, napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy výklad extenzivní. Zákon o půdě a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval (náprava křivd).".

Jak bylo již zmíněno výše, je v daném případě stěžejní otázkou interpretace ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. V úvahu připadají dva způsoby interpretace. Jednak extenzivní, pohybující se v rámci principů zákona o půdě, jednak zužující, formalistický, který dostatečně nepřihlíží k principům v zákoně výslovně uvedeným. V otázce použití restriktivního či naopak rozšiřujícího výkladu je nutno přihlédnout k účelu daného zákona, který je explicitně vyjádřen v preambuli zákona. Uvedené ustanovení zákona o půdě nelze vykládat tak striktně zužujícím způsobem, jak to učinil obecný soud.

Nemovitosti byly vyvlastněny v roce 1960 ve veřejném zájmu, ve prospěch tehdejších G. u. s., k uskutečnění výstavby skladu paliv. Institut vyvlastnění je komplexním institutem, skládajícím se z několika komponentů, a z tohoto hlediska je nutné ho nazírat (viz nález sp. zn. I ÚS 221/96 Sbírka rozhodnutí, svazek 7, str. 7). Odpadl-li tento veřejný zájem, tedy jeden z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn, pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Jak bylo prokázáno v řízení před obecnýmsoudem, v současné době slouží nemovitosti soukromé obchodní společnosti (U., spol. s r. o.).

Ustanovení § 6 odst. 1. písm. m) zákona o půdě totiž řeší vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou a jejich vztah k nemovitostem, o jejichž vydání se jedná. Uvedené ustanovení se v žádném směru netýká vztahu třetích osob k předmětným nemovitostem. V této souvislosti je tedy zcela irelevantní zda, případně jakým způsobem a k jakému účelu tato třetí osoba nemovitosti užívá. Podstatné je, že povinná osoba tyto nemovitosti sama k původnímu účelu (pro který došlo k jejich vyvlastnění) neužívá a pronajímá je. Institut vyvlastnění má několik podstatných znaků, mezi něž patří veřejný zájem, odpovídající finanční náhrada a podmíněnost jeho použití. V době, kdy k vyvlastnění došlo, byl jeho účel uznán jako odpovídající veřejnému zájmu. Podstata ustanovení § 6 odst.1 písm. m) zákona o půdě spočívá v tom, že musí být zkoumáno, zda stát či právnické osoby (§ 5 odst. 1 uvedeného zákona) stále realizují kdysi aprobovaný veřejný zájem. Tak tomu v přezkoumávaném případě není, neboť povinný subjekt, tj. U. s. V. M., státní podnik v likvidaci, uvedené nemovitosti pronajímá a nepoužívá je k původnímu účelu, tj. k uskladňování paliv.

Obecnýsoud tedy v konkrétním případě nerespektoval účel restitucí, a formalistickou interpretací § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, odhlížeje od účelu tohoto zákona, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Přistoupením na interpretaci obecného soudu by byla mj. aprobována praxe, kdy povinná osoba ve snaze vyhnout se vydání nemovitostí (ať už z jakékoli motivace) by nemovitosti, které by měly být předmětem vydání, dále pronajímala, a tím formálně vyvolala překážku jejich vydání. Takovouto interpretaci podporující chování in fraudem legis je nutno striktně odmítnout.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajskéhosoudu v Ostravě č. j. 22 Ca 315/2000-30 ze dne 20. 4. 2001 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 315/2000-30 ze dne 20. 4. 2001 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru