Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 439/02Usnesení ÚS ze dne 14.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.439.02
Datum podání15.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

484/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 142, § 151


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 439/02 ze dne 14. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Dopravního podniku hl. m. P., a. s., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 107 C 270/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 požadoval Dopravní podnik hl. m. P. (dále jen stěžovatel) zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (dále jen obecný soud) ze dne 28. května 2002, sp. zn. 107 C 270/2001.

Ze shora označeného rozsudku bylo zjištěno, že obecný soud vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému V. H. povinnost zaplatit stěžovateli 808,-- Kč, tj. přirážku k jízdnému a náklady řízení ve výši 1 750,-- Kč, představující soudní poplatek ve výši 600,-- Kč, náklady zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby po 500,-- Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhradu hotových výdajů advokáta za zmíněné 2 úkony po 75,-- Kč. Rozsudek odůvodnil zjištěním, že žalovaný porušil svou právní povinnost tím, že použil městskou hromadnou dopravu v Praze a při kontrole na lince metra A se dne 20. 12. 2000 neprokázal platným jízdním dokladem. O povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli náklady řízení rozhodl obecný soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Při stanovení výše odměny za zastupování advokátem použil ustanovení § 151 odst. 2 OSŘ a postupoval podle § 8 odst. 1, ve spojení s § 7 a § 11 odst.1 písm. a), d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též advokátní tarif). Stanovení odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem a při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, obecný soud vyloučil s poukazem na skutkovou a právní jednoduchost sporu, protože by neodpovídalo náročnosti poskytnutých právních služeb a délce řízení.

Svou ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno především jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Vlastní postup soudu byl podle stěžovatele v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Přípustnost ústavní stížnosti odůvodnil poukazem na předmět sporu, kterým je peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000,-- Kč, kde ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ nepřipouští podání odvolání, takže podmínku § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považuje za splněnou.

Podle stěžovatele měl obecný soud rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 odst. 1, 2 OSŘ a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jejíž aplikace má podle jeho názoru, jako lex specialis, přednost před aplikací vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a přiznat mu odměnu za zastupování v jednom stupni ve výši 3 000,-- Kč. K tomu mu měla být přiznána částka 600,-- Kč za zaplacený soudní poplatek a příslušná náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1986 Sb., protože vyhláška č. 484/2000 Sb. o této náhradě žádné speciální ustanovení nemá.

Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem obecného soudu, který shledal zvláštní okolnosti pro postup podle advokátního tarifu v jednoduchosti věci, nikoli v osobních, majetkových, výdělečných a jiných poměrech účastníků, v jejich postoji v řízení a v okolnostech, které vedly k uplatnění nároku před soudem. Účastníku, který měl v řízení úspěch, nelze, s odvoláním na § 150 OSŘ, nepřiznat náhradu nákladů řízení jen na základě obecného závěru o jednoduchosti právního zastoupení v konkrétním sporu. Jeho použití musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu a musí mít výjimečný charakter.

Obecný soud podle stěžovatele interpretoval obecné právo natolik extrémním způsobem, že jeho interpretace vybočila z mezí ústavnosti. V této souvislosti poukázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV ÚS 188/94 a sp. zn. I. ÚS 12/95. Obecný soud si podle stěžovatele vůbec neuvědomil podstatu právního vztahu mezi advokátem a klientem a podstatu náhrady nákladů řízení, takže svým postupem protěžoval a chránil majetkového delikventa, navíc za situace, kdy jeho majetkové poměry vůbec nezkoumal.

Jedním z kritérií svobodného rozhodování je podle stěžovatele předvídatelnost dopadu či výkladu práva. Je žádoucí, aby výsledek sporu byl co možná nejvíce předvídatelný, což může vést k tomu, že problém vůbec nepřeroste do stadia soudního sporu. Dojde-li k němu, může si každý spočítat, kolik ho případné zastoupení bude stát a jakou částku v případě úspěchu ve sporu bude muset zaplatit druhý účastník. V rámci smluvní volnosti si účastník s advokátem může sjednat takovou výši odměny, která mu sice nemůže být v soudním řízení přiznána, ovšem stěží může předpokládat že to, co by měl podle zákona a příslušné vyhlášky v případě svého úspěchu ve věci dostat, nedostane proto, že soud dojde k závěru, že se jednalo o jednoduchý spor. Touto redukcí zákonné odměny obecný soud zmenšuje majetek toho účastníka, který musí svému advokátovi zaplatit podle uzavřené smlouvy a přitom počítal s tím, že větší část, případně celou částku, kterou takto zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. "Složitost věci" je jako kritérium pro snížení zákonné odměny neurčité, nepředvídatelné a nepřezkoumatelné. Jeho použitím soud nepřímo působí na účastníka sporu, aby se v takovýchto " jednoduchých věcech", nenechával zastupovat vůbec, nebo se nechával zastupovat advokátem "laciným". Pokud soud nepřizná úspěšnému účastníku řízení ani to, co mu příslušné právní předpisy zaručují jako náhradu za to, co svému advokátovi zaplatí, "trestá" jej za to, že se nechal advokátem zastupovat. Soud tak prakticky ex post oceňuje hodnotu poskytnuté právní služby a staví se tak do role "cenového úřadu".

Obecný soud podle stěžovatele pochybil, pokud jej předem neseznámil se svým záměrem postupovat shora uvedeným nestandardním způsobem, znemožnil mu vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy o nákladech, které je fakticky nucen vynakládat na právní zastoupení.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku obecného soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí především proti aplikaci obecného práva soudem prvního stupně ve věci rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně ustanovení § 151 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení "při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem, podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle

§ 147 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních předpisů. Jinak soud vychází s nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly.

Ze znění citovaného ustanovení je zřejmé, že poskytuje obecnému soudu možnost stanovit náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, pokud to odůvodňují okolnosti případu. Mezi tyto okolnosti lze samozřejmě zahrnout jak poměry účastníků tak i povahu a délku řízení, náročnost poskytnutých právních služeb, jak o tom hovoří i páté vydání komentáře Občanského soudního řádu (C. H. BECK 2001) na str. 528. Proto za situace, kdy obecný soud v souzené věci dovodil z okolností případu, že se jedná o jednoduchou věc po stránce právní i administrativní, aplikoval shora citované ustanovení obecného práva v mezích, které toto ustanovení poskytuje. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecný soud interpretoval v dané věci obecné právo natolik extrémním způsobem, že tato interpretace vybočila z mezí ústavnosti. V souzené věci je totiž zřejmé, že se skutečně jednalo o věc po právní stránce jednoduchou, řešenou po formální i obsahové stránce prakticky identickými žalobami v řadě dalších řízení, kde stěžovatele zastupoval stejný advokát. Navíc je třeba podtrhnout i to, že otázku výše náhrady nákladů řízení nelze z hlediska spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

K porušení vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny rovněž nedošlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu k uvedenému článku Listiny se chrání vlastnické právo již existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na toto právo. Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve má vzniknout rozhodnutím soudu, jak je tomu v této věci.

Z uvedených podkladů tedy nevyplývá žádná skutečnost, která by projednávanou věc posouvala do ústavněprávní roviny. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a zřetelně vyjádřil, že interpretace předpisů obecného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru