Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4365/12 #2Nález ÚS ze dne 16.07.2013Interpretace pojmu dobrá víra a vydržení v souvislosti s poměry totalitního státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastn... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
kupní smlouva
interpretace
žaloba/na určení
pozemek
Držba
Vydržení
Dobrá víra
Katastr nemovitostí
PoznámkaPo nálezu IV. ÚS 4365/12 z 16. 7. 2013 následuje usnesení IV. ÚS 3304/16 z 15. 6. 2017.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/70 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.4365.12.2
Datum vyhlášení01.08.2013
Datum podání16.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134, § 129, § 130 odst.1

99/1963 Sb., § 241a odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby obecné soudy při posuzování případů, ve kterých taková okolnost může být z povahy věci relevantní, interpretovaly pojem dobrá víra a vydržení v souvislosti s poměry totalitního státu, který se mj. vyznačoval silným despektem k soukromému vlastnictví.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Ing. Jana Čuby zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 7. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 69 Co 455/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Právní předchůdkyně stěžovatele (žalobce) zpochybnila vlastnické právo žalovaných poprvé v roce 2001. Obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem pozemků. Dovodil, že právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť oprávněná držba trvala zjevně již od roku 1947, kdy mohli nabýt dojmu, že zakoupili sporné pozemky, nejpozději však od uzavření kupní smlouvy v roce 1960. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že při uzavírání kupní smlouvy neexistoval žádný důvod ověřovat si skutečnou rozlohu pozemku nebo jeho hranice, neboť byl nabyt od osob blízkých. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s poukazem na nezájem stěžovatele o jeho vlastnictví. Stěžovatel namítal, že pozemky byly v užívání zemědělského družstva jako socialistické organizace.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval již např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 (bod 38.), že ústavně konformní řešení toho kterého případu vyžaduje vzít v úvahu charakter minulého nedemokratického totalitního režimu. Zdůraznil, že se totalitní režim v letech 1948 - 1989 vyznačoval silným despektem (nejen) k soukromému vlastnictví (nález sp. zn. I. ÚS 3248/10).

V projednávané věci Ústavní soud posoudil především kritérium nezájmu vlastníka o svůj majetek v minulosti. Uvedl, že pokud obecné soudy vytýkaly právní předchůdkyni stěžovatele nezájem o její vlastnictví i v době existence totalitního státu, tato úvaha racionálně neobstojí. Pojmy dobrá víra a vydržení (jakož i jiné pojmy v restitučním zákonodárství) je z povahy věci nutno interpretovat v souvislosti s poměry v totalitním státu. Proto nelze právní předchůdkyni stěžovatele spravedlivě vytýkat, že rezignovala na hájení svého majetku v užívání totalitního státu. Jiná věc je ovšem aktivita či pasivita stěžovatele po roce 1989. V tomto směru však obecné soudy neargumentovaly.

Pokud se jednalo o to, že obecné soudy aplikovaly hledisko nabytí nemovitosti od osob blízkých jako okolnost svědčící pro dobrou víru žalovaných, Ústavní soud uvedl, že význam tohoto hlediska nebyl zhodnocen adekvátně už proto, že se v projednávané věci nejednalo o bezúplatné, ale úplatné nabytí. Nedostatečná byla i aplikace hlediska, podle kterého nesvědčí pro dobrou víru, pokud se nabyvatel chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil. Naopak Ústavní soud souhlasil s kritériem obecných soudů, podle kterého dobrou víru zvyšuje, pokud jsou příslušné pozemky dlouhodobě užívány jako oplocené a tvořící jeden funkční celek.

Závěrem Ústavní soud uvedl, že obecné soudy nezhodnotily podstatnou okolnost spočívající v tom, že žalovaní sami opakovaně uznali, že ujednání z roku 1946, od něhož se měla odvíjet jejich dobrá víra, nemělo náležitosti kupní smlouvy. Obecné soudy přitom dovodily objektivní dobrou víru právě s odkazem na výše uvedené ujednání, případně kupní smlouvu z roku 1960.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013

N 122/70 SbNU 109

Interpretace pojmu dobrá víra a vydržení v souvislosti s poměry totalitního státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Jaroslava Fenyka a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Čuby, zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 69 Co 455/2009, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Romana Schustera a Vendulky Schusterové jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 69 Co 455/2009 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 69 Co 455/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodnutím ze dne 9. 7. 2009 č. j. 25 C 92/2006-11 zamítl žalobu na určení, že žalobce (stěžovatel) je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. X/4 o výměře 376 m2 - trvalý travní porost a parc. č. X/5 o výměře 117 m2 - zastavěná plocha, vyznačených na geometrickém plánu Ing. Petra Vyskočila ze dne 27. 2. 2008 č. 5/2008, zapsaných na listu vlastnictví č. Y1 a Y2 pro obec Prahu (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě těchto nákladů částku 16 332,75 Kč (výrok II). Výrokem III zavázal žalobce ve stejné lhůtě k zaplacení nákladů řízení státu ve výši 23 543 Kč.

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalovaní, jakož i jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť jejich oprávněná držba trvala více než deset let. Vyšel přitom ze zjištění, že právní předchůdci žalovaných drželi předmětné pozemky jako součást většího souboru pozemků (podle znalce 1 715 m2). Z provedených důkazů dovodil, že v roce 1947 mohli právní předchůdci žalovaných František a Františka Maršíkovi nabýt dojmu, že zakoupili od právní předchůdkyně žalobce Anny Podzemské část sporných pozemků, a to přesto, že nebylo prokázáno, že by tehdejší trhová smlouva obsahovala všechny náležitosti, a že by tak byla platným právním úkonem. Od 50. let minulého století byly předmětné pozemky součástí většího oploceného pozemku a byly stále užívány manžely Maršíkovými. V roce 1960 byly pozemky převedeny na Josefa a Jindřišku Maršíkovy, aniž by se rozsah oplocení změnil. K žádné změně nedošlo ani při prodeji manželům Lubasovým v roce l993 a ani při následném prodeji žalovaným v roce 2000. Právní předchůdkyně žalobce se o tyto pozemky začala zajímat až po vypracování geometrického plánu z roku 1997, prakticky až v roce 2001. Soud prvního stupně uzavřel, že "držba předmětných pozemků žalovanými a jejich právními předchůdci byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře", tedy byli oprávněnými držiteli těchto pozemků ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že oprávněná držba právních předchůdců žalovaných trvala více než deset let, a to zjevně již od roku 1947, nejpozději však od roku 1960, nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením. Žalovaní jsou tedy podle soudu vlastníky těchto pozemků, takže žaloba nebyla shledána důvodnou.

4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce (stěžovatel) je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31 920 Kč. V odůvodnění uvedl především následující.

5. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce nevylučuje dobrou víru dalšího držitele. Jestliže účastník, který vydržení uplatňuje, sám splnil jeho podmínky, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, případně vydržením jeho předchůdců. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V dané věci je zřejmé, že vzhledem k době, po kterou žalovaní nerušeně drželi pozemky, nemohli sami podmínky vydržení splnit a nemohli je sami splnit ani jejich předchůdci manželé Lubasovi. Soud prvního stupně proto správně zaměřil svou pozornost k posouzení otázky, zda podmínky vydržení splnili jejich právní předchůdci. V projednávané věci je podstatné, že v roce 1960 koupili manželé Jindřiška a Josef Maškovi pozemky č. X/12 a č. X/13 s domem č. p. XXX. Uvedené pozemky byly již v minulosti užívány spolu s částmi sousedních pozemků a byly oploceny jako jeden funkční celek. V kupní smlouvě ze dne 28. 5. 1960 nebyla uvedena výměra převáděných pozemků. Při nabývání pozemků tak nebylo žádného rozumného důvodu ověřovat si skutečnou rozlohu pozemku nebo kontrolovat jeho hranice podle pozemkových knih, jestliže v kupní smlouvě bylo nad to uvedeno, že nemovitosti jsou převáděny v rozsahu, jak je převodci drželi a užívali. Nabyvatelé tak objektivně neměli žádného důvodu speciálně zkoumat nepoměr zakoupené a užívané plochy pozemku. V neprospěch existence oprávněné držby nemůže být ani skutečnost, že v roce 1964 došlo v souvislosti s uzavřením pozemkových knih a s obnovou operátu k chybnému zápisu podle skutečných hranic pozemků a výměra parcel tím vzrostla o stovky metrů čtverečních. Takto provedený chybný zápis v katastrálním operátu naopak svědčí pro utvrzení dobré víry tehdejších držitelů pozemku, že užívají pozemky v rozsahu, v jakém jim skutečně náleží. V průběhu řízení nebylo zjištěno nic, čím by byla dobrá víra tehdejších držitelů, že jim užívané pozemky také patří, zpochybňována. Ke zpochybnění držby došlo až v roce 2001. Nerušená dobrá víra držitelů (od roku 1989 vedle Josefa Maška i Ireny Burešové, která zdědila nemovitosti po své matce Jindřišce Maškové), že jim užívané pozemky patří, trvala i ke dni 1. 1. 1992; vzhledem k tomu, že k tomuto dni byl vedle způsobilého předmětu držby, způsobilého subjektu držby a oprávněné držby splněn i předpoklad nepřetržitého trvání desetileté vydržecí doby, lze uzavřít, že Josef Mašek a Irena Burešová k tomuto dni nabyli vlastnické (spoluvlastnické) právo k předmětným pozemkům vydržením. Tehdejší držitelé pozemku, a to jak Jindřiška a Josef Maškovi, tak i posléze Irena Burešová nijak neporušili běžnou opatrnost, kterou by bylo možné s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Držitelé užívali předmětné pozemky se zakoupenými nemovitostmi, s nimiž tvořily jeden oplocený funkční celek, aniž by o existenci cizího pozemku a vlastnickém právu někoho jiného měli nebo mohli mít povědomost. Nebylo a není obvyklé, aby si noví nabyvatelé pozemku nechali při jednotlivých převodech či přechodech nemovitostí, které dříve nerušeně užívali jejich blízcí příbuzní v uzavřeném prostoru, přeměřovat pozemky a chodili se dívat na katastr, jak jsou pozemky v katastru zakresleny, nechali si kontrolovat či vytyčovat vlastnické hranice a pátrali v katastrálních mapách po případném nesouladu mezi poměrem plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, jestliže zde nebylo nic, co by mohlo vyvolávat pochybnost o oprávněnosti držby. Z těchto důvodů nemůže mít v dané věci právní význam ani skutečnost, že rozdíl plochy nabytých pozemků a skutečně držených pozemků činil 849 m2.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku odmítl jako nepřípustné pro neexistenci otázky zásadního právního významu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V odůvodnění uvedl především následující.

7. Úvahy odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené. Odpovídají přitom na námitku stěžovatele, že "celková rozloha pozemků zaměřených v roce 1964 (1 715 m2) byla přibližně dvojnásobná oproti rozloze, ve které F. a F. M. pozemky ve 40. letech minulého století nabyli (výměra sporných pozemků je ovšem pouze 494 m2). Obecně sice neodpovídá obvyklé opatrnosti, neseznámí-li se nabyvatel pozemku s jeho výměrou, avšak jak Nejvyšší soud opakovaně uvádí, při posouzení dobré víry je třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla uchopena držba. Význam jednotlivých okolností při hodnocení dobré víry nelze absolutizovat; i když některá okolnost výrazně hovoří pro určitý závěr, mohou ji okolnosti ostatní převážit a odůvodnit závěr opačný. To platí i pro otázku seznámení se s výměrou nabývaného pozemku. V daném případě lze za převažující okolnosti považovat skutečnost, že J. a J. M. kupovali v roce 1960 pozemky od blízkých osob, tedy od osob, jimž lze podle obecné zkušenosti důvěřovat, a za situace kupujícím zjevně známé, kdy tyto pozemky byly blízkými delší dobu užívány jako (dle soudu prvního stupně) ,oplocený areál, tvořící ničím nedělený funkční celek.' ... Pokud nalézací soudy nezjistily žádný zvláštní důvod, který by měl J. a J. M. v roce 1960 vést ke zjišťování a ověřování rozlohy nabývaných pozemků, je závěr o dobré víře akceptovatelný. Lze dodat, že ze zjištění nalézacích soudů neplyne ani zvláštní důvod zkoumat nabývací tituly svých předchůdců či katastrální mapu. Žalobce [stěžovatel] dobrou víru J. a J. M. zpochybňuje též tvrzením, že museli znát ,ujednání' z 10. 7. 1946 o nespecifikovaném pozemku a že jim muselo být známo, že na základě takovéto listiny nemohlo dojít k převodu nemovitosti. Toto tvrzení měl ovšem jasně uvést v řízení před nalézacími soudy, v řízení dovolacím tak již podle § 241a odst. 4 o. s. ř. činit nemůže (v řízení před nalézacími soudy uvedl toliko obecně, že původním držitelům i jejich dětem muselo být známo, že nejsou oprávněnými držiteli, nebo že jim musela být známa chyba v zaměření hranic v roce 1964, a dále že původní držitel F. M. musel vědět o neplatnosti ,ujednání'; úvaha, že by o tom museli vědět i jeho syn a snacha však z jeho podání patrná není)." K poukazu žalobce (stěžovatele) na ústavně zaručenou ochranu vlastnického práva Nejvyšší soud dodal, že ústavně chráněnou hodnotou je též právní jistota, s níž v daném případě souvisí zásada, že práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Z tohoto hlediska je pak významné, že právní předchůdci žalovaných užívali sporné pozemky přibližně 60 let, aniž by žalobce nebo jeho právní předchůdci oprávněnost užívání zpochybňovali.

II.

8. I když stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádá též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného (jde o výše citované usnesení Nejvyššího soudu), vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí - k ústavní stížnosti přiložené - považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval -iz věcných hledisek - jako správný napadený rozsudek odvolacího soudu, přičemž právě tento rozsudek (odvolacího soudu) stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá.

9. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. [k tomu srovnej podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 253/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a v principu i např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice].

10. Ostatně, rozhodnutí Nejvyššího soudu má (kvazi)meritorní povahu. Kupříkladu, ústilo do závěru: "Pokud nalézací soudy nezjistily žádný zvláštní důvod, který by měl J. a J. M. v roce 1960 vést ke zjišťování a ověřování rozlohy nabývaných pozemků, je závěr o dobré víře akceptovatelný."

11. Proto se i zde uplatní smysl a účel judikatury Ústavního soudu, která vyžaduje napadení (ústavní stížností) i posledního rozhodnutí, kterým byla věc meritorně či alespoň kvazimeritorně přezkoumána. Situaci, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc (kvazi)meritorně posouzena, tedy především s ohledem na princip právní jistoty připustit nelze.

III.

12. Ústavní soud tedy dovozuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti - důsledně vzato - navrhuje zrušit všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, zejména na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech stěžovatel namítl zejména následující.

13. Argumentace Městského soudu v Praze je nekonkrétní, neboť napadené rozhodnutí není odůvodněno dostatečně.

14. Městský soud se náležitě nevypořádal se závěry znaleckého posudku, podle něhož při obnově operátu evidence nemovitostí v roce 1964 byly zaměřeny užívací hranice manželů Josefa a Jindry Maršíkových v rozsahu o dvojnásobné výměře, než jaký vykazovala knihovní vložka č. XX; tzv. souhrnná výměra pozemku vzrostla o cca 849 m2, což není část zanedbatelná.

15. Žalovaní předložili při jednání dne 29. 8. 2006 "ujednání" s datem 10. 7. 1946, které označili za kupní smlouvu, na základě které byl získán předmětný pozemek od Anny Podzemské Františkem Maršíkem, tedy právním předchůdcem Josefa Maršíka. Tento doklad nesvědčí o dobré víře právních předchůdců žalovaných, neboť nemá náležitosti kupní smlouvy, což všem stranám muselo být známo, poněvadž si mezi sebou převáděly i jiné pozemky. V roce 1960 převedl František Maršík vlastnické právo k pozemkům na syna Josefa a jeho manželku. Jestliže tento doklad předložili při jednání žalovaní, museli jej získat od svých právních předchůdců, tj. manželů Maršíkových, kteří tak o tomto dokladu věděli, a muselo jim být známo, že k převodu předmětné části pozemku nedošlo.

16. Stěžovatel poté ústavní stížnost doplnil. Nejprve se zabýval obecně institutem dobré víry. V této souvislosti poukázal i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545), podle něhož je třeba zkoumat náležitou (běžnou) opatrnost, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat. Omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Posléze stěžovatel oponuje názoru městského soudu, podle kterého se právní předchůdkyně stěžovatele o pozemky začala zajímat až po vypracování geometrického plánu z roku 1997, prakticky až v roce 2001. Tento závěr prý nezohledňuje zvláštní pozici původní vlastnice v době, kdy předmětné pozemky nemohla užívat, protože byly v užívání tzv. socialistické organizace, tudíž její vlastnické právo bylo jen holým vlastnictvím. K obnovení vlastnického práva v klasickém obsahu došlo až koncem roku 1991, kdy byly pozemky předány matce stěžovatele, a to pouze jejich individualizací pomocí jejich výměry - 188 451 m2. Od toho dne na nich stěžovatel hospodaří dodnes. Stěžovatelova matka si nechala zpracovat identifikaci parcel (srov. podklady ze dne 19. 9. 1991), v níž byl Josef Maršík veden jako uživatel pozemku parc. č. X, přičemž pozemek byl nadále zapsán na LV č. Y, tedy jako vlastnictví stěžovatelovy matky (str. 4 identifikace parcel ze dne 19. 9. 1991 - viz přílohu č. 2). Nebyl tak na počátku 90. let dán důvod k využití právních prostředků k ochraně vlastnického práva. V dalších letech matka nechala vypracovat pozemkovým úřadem geometrické plány, které byly 3. 6. 1998 zaslány na Katastrální úřad pro hlavní město Prahu. Tyto geometrické plány se týkaly i sporného pozemku. Matce nelze klást k tíži, že katastrální úřad byl nečinný po dobu více než tří let, takže se existence dvojího vlastnictví (vyplývající z uvedených geometrických plánů) objevila v evidenci nemovitostí po více než třech letech a až po její smrti; tím katastrální úřad umožnil převod sporného pozemku na další vlastníky manžele Schusterovi - tedy na žalované.

17. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. V dané věci šlo o posouzení dobré víry držitele a o následné vydržení nemovitosti. Problém je v tom, že každý případ představuje jedinečnou kombinaci různých skutečností, ze kterých některé mohou nasvědčovat dobré víře držitele, jiné ji popírají. Proto ani judikatorní pravidla nelze uplatňovat mechanicky, bez přihlédnutí ke všem skutečnostem. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 751/2011 a další). To se týká i hraničních případů. Právě v těchto případech je třeba vzít do úvahy obecný předpoklad dobré víry (viz § 130 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Pro dobrou víru svědčí i dlouholetá držba; je totiž třeba vzít do úvahy, že pro nedostatek tradičního institutu mimořádného vydržení nebyla chráněna dlouholetá držba, která nebyla vykonávána v prokázaném nepoctivém úmyslu (§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Při dlouholeté držbě je totiž třeba vzít do úvahy i to, že vlastník se o své právo dlouhodobě nehlásil, takže lze předpokládat, že i on byl přesvědčen o tom, že není vlastníkem a že je jím někdo jiný (držitel). S přihlédnutím k uvedeným východiskům dovolací soud nepovažoval úvahy vedoucí soudy v nalézacím řízení k závěru o objektivní dobré víře žalovaných za zjevně nepřiměřené; s námitkami stěžovatele se soudy vypořádaly.

18. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Věc stěžovatele byla projednána v řádném soudním řízení a stěžovateli nebylo odepřeno právo jednat před soudem. Nepříznivý výsledek soudního řízení pro stěžovatele neznamená porušení práva na soudní ochranu ani na ochranu majetku. Obecné soudy aplikovaly na zjištěný skutkový stav věci jednoduché právo v souladu s ústavními principy ústavně konformním způsobem a aplikace jednoduchého práva není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a není výrazem svévole. Odvolací soud vyložil rozhodná ustanovení jednoduchého práva o nabytí vlastnického práva vydržením v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou také v odůvodnění poukázal, a svůj právní názor (že podmínky vydržení byly splněny) v této otázce (zejména s přihlédnutím k existenci dobré víry držitele) náležitě odůvodnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani v jejím doplnění nijak blíže nevysvětlil, jak a v čem měla být jeho základní práva postupem nebo rozhodnutím odvolacího soudu porušena (pouze bez bližší argumentace tvrdí, že odvolací soud svévolně aplikoval zákon a nerespektoval ustálený výklad jednoduchého práva). "Problémové okruhy", které stěžovatel vytyčil v doplnění stížnosti pod body a) až c), jsou nejen z ústavněprávního hlediska pro posouzení věci zcela irelevantní a okruh pod bodem d) pak nesrozumitelný. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými a zejména právními závěry odvolacího soudu. Tuto argumentaci stěžovatel použil již v rámci svého dovolání proti napadenému rozsudku, které dovolací soud svým usnesením ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 odmítl s tím, že úvaha odvolacího soudu o dobré víře držitelů je zcela přiměřená a není v rozporu s konstantní judikaturou. Nesouhlas stěžovatele jako účastníka občanského soudního řízení s právním názorem obecného soudu při výkladu jednoduchého práva není důvodem pro podání ústavní stížnosti a Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, jak sám Ústavní soud nesčetněkrát deklaroval. Stěžovatel svou ústavní stížností pouze staví Ústavní soud do role další instance v soustavě obecných soudů, což Ústavnímu soudu nepřísluší.

19. Vedlejší účastníci řízení (žalovaní v řízení před obecnými soudy) se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

IV.

20. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně uvádí, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující do roviny ústavněprávní.

21. Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře dovodil porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod například tím, že obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu zákonná kritéria, a proto se dopustily libovůle [srov. např. nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421) a nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].

22. Ústavní soud považuje za zákon v materiálním smyslu i ustálenou judikaturu soudů [srov. např. nález ze dne 8. června 2006 sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475)]. To platí i se zřetelem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další).

23. Pokud tedy obecné soudy nereflektují judikaturou nalezená kritéria, tedy zákonná kritéria v materiálním smyslu, dopouštějí se libovůle, a tudíž i porušení základního práva na spravedlivý proces. Smyslem toho je zejména garance předvídatelnosti rozhodování obecných soudů, a tím ochrana principu právní jistoty.

24. Ústavní soud proto nyní zkoumal, zda obecné soudy respektovaly kritéria zákonná, ať již ve formálním, či materiálním smyslu. To platí při akceptaci ustálené rozhodovací praxe, podle níž Ústavní soud odůvodněním ústavní stížnosti vázán není.

V.

25. Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že při posouzení otázky dobré víry je třeba brát v úvahu více okolností - tedy kritérií - a že význam jednotlivých okolností (kritérií) nelze absolutizovat; i když některá okolnost výrazně hovoří pro určitý závěr, mohou ji okolnosti ostatní převážit a odůvodnit závěr opačný. Nejvyšší soud tak dal najevo, že je třeba poměřovat všechna relevantní hlediska, a dospět tak k závěru, která hlediska - nejen co do kvantity, ale i co do svého významu (intenzity naplnění) - ve svém výsledku převažují.

26. Ústavní soud k tomu dodává, že tato metodologie je známa i v jiných právních otázkách. Jde např. o posouzení, zda šlo v konkrétní věci o subjekt soukromoprávní či veřejnoprávní (například z pohledu toho, zda jde o veřejnou instituci povinnou poskytovat informace o své činnosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), o vztah soukromoprávní či veřejnoprávní apod. I v takovém konkrétním případě je třeba reflektovat, že to které hledisko může svědčit pro posouzení subjektu jako soukromoprávního, jiná zase pro jeho veřejnoprávnost. V takovém případě je pak - z logiky věci - nutno zkoumat, která hlediska převažují [srov. i metodologicky obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129)].

27. Z hlediska ústavněprávního jde tedy o to, zda obecné soudy všechna zákonná (v rozhodovací praxi dovozená) relevantní kritéria náležitě reflektovaly.

VI.

28. Již soud prvního stupně argumentoval, že: "... právní předchůdkyně žalobce začala vlastnické právo předchůdce žalovaných (manželů Lubasových) zpochybňovat až v roce 2001, když vycházela z geometrického plánu z roku 1997. V předchozím období se jako vlastník pozemků nechovala a vlastnické právo manželů Maršíkových (Františka a Františky a Josefa a Jindřišky) nezpochybňovala." Podobně argumentoval např. i Nejvyšší soud v napadeném usnesení: "... práva náležejí bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Z tohoto hlediska je pak významné, že právní předchůdci žalovaných užívali sporné pozemky přibližně 60 let, aniž by žalobce nebo jeho právní předchůdci oprávněnost užívání zpochybňovali."

29. Citovanými argumenty podepřely obecné soudy kritérium (ne)zájmu vlastníka o své vlastnictví v minulosti; to bylo dovozeno i v judikatuře obecných soudů. Kupříkladu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011 uvedl: "V rozsudku ze dne 23. května 2011 sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 9, str. 333, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku." Potud vše v pořádku.

30. Nicméně, obecné soudy vytýkají právní předchůdkyni stěžovatele nezájem o její vlastnictví - resp. hlavně s ohledem na podstatně delší období -iv době existence totalitního státu (Nejvyšší soud hovoří o přibližně 60 letech nezájmu). Tato úvaha však racionálně neobstojí a dostává se v jistém smyslu do kolize s názorem vysloveným i v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 [(N 95/61 SbNU 463), body 58, 59, 60]: "58. Jakkoli by byla uvedená argumentace v aktuálních poměrech, resp. po pádu totalitního režimu v roce 1989 racionálně obhajitelná, obecné soudy opomenuly, že v nyní posuzované věci zkoumaly objektivní omluvitelnost omylu (právních předchůdců stěžovatelů) před rokem 1990, tedy posuzovaly chování právních předchůdců stěžovatelů v období režimu totalitního. 59. Pojem dobrá víra a vydržení (jakož i jiné pojmy, např. tíseň v restitučním zákonodárství) je z povahy věci nutno interpretovat v souvislosti s poměry v totalitním státu, tedy ve spojitosti s neexistencí státu právního a demokratického. I sám Ústavní soud konstatoval - kupříkladu - v bodu 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), že ústavně konformní řešení toho kterého případu vyžaduje vzít v úvahu charakter minulého nedemokratického totalitního režimu. 60. Tu platí, že se totalitní režim v letech 1948-1989 vyznačoval silným despektem (nejen) k soukromému vlastnictví ..."

31. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy od počátku tvrdí, že pozemky jeho právní předchůdkyně byly v užívání socialistické organizace - zemědělského družstva (č. l. 22); totéž říká i znalecký posudek (č. l. 44) a svědkyně Irena Blažková (č. l. 64).

32. S ohledem na poměry totalitního státu, ve spojení s užíváním vlastních pozemků totalitním státem či socialistickými organizacemi, byla bdělost těchto vlastníků (tedy i právní předchůdkyně stěžovatele) a jejich vůle hájit svůj majetek (ať již proti státu, či proti osobě jiné) značně oslabena. I kdyby se totiž domohli ochrany svého vlastnického práva a faktické hranice jejich majetku by se rozšířily na úkor právních předchůdců žalovaných, valný význam by to pro ně nemělo, protože tento rozšířený pozemek by nadále stejně užíval totalitní stát či socialistická organizace.

33. Nelze proto spravedlivě a rozumně právní předchůdkyni stěžovatele vytýkat, že rezignovala na hájení svého majetku nacházejícího se tehdy v užívání totalitního státu. To muselo být zřejmé i straně druhé, tedy právním předchůdcům žalovaných.

34. Jiná věc je potom aktivita či pasivita právní předchůdkyně stěžovatele po pádu režimu totalitního, tedy po roce 1989. Pokud však obecné soudy hodlají chování právní předchůdkyně stěžovatele v uvedené době hodnotit jako pasivní, musí to podložit konkrétní argumentací. Z povahy věci je přitom zřejmé, že faktické "odevzdání pozemků do rukou" vlastníků ze strany státu trvalo nějaký čas, stejně jako muselo trvat nějaký čas zjišťování vlastnických poměrů vlastníků, případné přeměřování pozemků, vypracování geometrických plánů apod. Až po takových úkonech se mohl vlastník reálně obracet na podle jeho názoru neoprávněného uživatele svých pozemků a jejich případnou dobrou víru přerušit. Bude tak úkolem obecných soudů pečlivě analyzovat chování právní předchůdkyně stěžovatele a posuzovat, zda postupovala v režimu demokratického státu v přijatelném čase či naopak způsobem liknavým.

VII.

35. Obecné soudy předně aplikovaly - jako svědčící pro dobrou víru žalovaných - hledisko, že pokud je nemovitost nabyta od blízkých osob, jde o osoby, jimž lze podle obecné zkušenosti důvěřovat.

36. Ústavní soud k tomu uvádí, že obecné soudy význam tohoto hlediska -iz hlediska vlastní judikatury - nezhodnotily adekvátně. Totiž, podle ustálené judikatury obecných soudů je rozlišováno, zda jde o nabytí nemovitosti od osob blízkých úplatně či bezúplatně, přičemž se zdůrazňuje, že dobré víře svědčí obzvláště převod bezúplatný.

37. Tu lze citovat například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1261/2007: "Ve prospěch dobré víry žalobce svědčí, že jeho právními předchůdci byly osoby mu blízké (manželka a její rodiče), u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od nich nabytého majetku, zejména šlo-li o nemovitost darovanou ..." V rozsudku ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 496/2004, hojně v judikatuře obecných soudů citovaném, Nejvyšší soud - kterému přitom přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, a tím (spolu)vytvářet právní jistotu - vyložil následující. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodána za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby. Na posledně uvedený, publikovaný rozsudek (a v něm citovaný názor) poukázalo i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3930/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1835/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011. Koneckonců, citovaný publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu obstál i v rovině ústavněprávního přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 526/04 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

38. Vzdor tomu obecné soudy použily paušálně kritérium nabytí od blízkých osob a nerozlišily intenzitu naplnění toho kritéria (jeho význam) co do úplatnosti či bezúplatnosti nabytí nemovitosti. Tím vlastní ustálenou judikaturu reflektovaly nedostatečně. Obecné soudy měly v nynější věci argumentačně přisoudit konkrétní význam faktu, že příslušné nemovitosti byly nabyty kupní smlouvu v roce 1960, tedy úplatně (srov. kupní smlouvu ze dne 28. 5. 1960 založenou v přílohové obálce spisu obecných soudů), a dát to do kontrapozice s nabytím bezúplatným, v předchozí judikatuře mnohdy zdůrazňovaným.

39. Ústavní soud - zcela nad rámec toho - dodává, že obecné soudy toto hledisko (nabytí nemovitosti od osoby blízké) zdůvodnily poněkud paušalizovaně. Je sice pravda, že podle obecné zkušenosti lze - byť ne vždycky - osobám blízkým důvěřovat. Leč, to platí hlavně co do existence víry dobré. Tudíž je pravda, že nelze presumovat, že by si osoby blízké mezi sebou vědomě škodily, na sebe převáděly nemovitosti jiných vlastníků apod. Nicméně, odlišnou situací ve své podstatě potom je, že i osoby blízké na sebe mohou převádět pozemky ve vlastnictví třetích osob, a to nevědomky, subjektivně v dobré víře, neboť se kupříkladu v minulosti nezajímaly o výměry převáděných pozemků, nedocenily význam absolutní neplatnosti převáděcích smluv (např. neurčitost vymezení nemovitosti) aj. Tudíž, význam hlediska nabytí nemovitosti od osoby blízké nelze patrně paušálně přeceňovat a je potřeba každý případ dostatečně individualizovat.

VIII.

40. Obecné soudy dále použily hledisko, podle kterého dobrou víru zvyšuje, pokud jsou příslušné pozemky dlouhodobě užívány jako oplocené, tvořící jeden funkční celek. Toto kritérium plyne z judikatury obecných soudů a Ústavní soud nemá, co by k tomu dodal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1733/2012).

IX.

41. Dále, obecné soudy (v podstatě) připustily, že nesvědčí pro dobrou víru, pokud se nabyvatel chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil. Ani toto hledisko - poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku - však neindividualizovaly, neinterpretovaly jeho význam v konkrétním případě, jak to jejich judikatura vyžaduje.

42. Nejvyšší soud totiž shrnul ustálenou judikaturu v této otázce například v usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 následovně: "Podle konstantní judikatury omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků." Podobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. března 2005 sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uvedl, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). Tato judikatura je citována a aplikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1835/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 739/2011).

43. Z konstantní judikatury obecných soudů tudíž plyne relevantnost konkrétního poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Obecné soudy se však touto otázkou nezabývaly dostatečně. Spíše jen registrovaly takovou situaci bez dalšího, bez individualizovaného hodnoticího úsudku, kterým by nyní posuzovaný případ odlišily od případů jiných, a interpretovaly by tak intenzitu naplnění zkoumaného hlediska v konkrétním případě (srov. např. rozsudek odvolacího soudu, str. 6: "Z těchto důvodů nemůže mít v dané věci právní význam ani skutečnost, že rozdíl plochy nabytých pozemků a skutečně držených pozemků činil 849 m2."). Tomu předcházející argumentace v uvedeném rozsudku je toliko spekulativní a o bližší rozbor se neopírá.

44. Ústavní soud poukazuje na smysl požadavku najít patřičnou intenzitu, kterou je naplněno hledisko poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Obecně totiž platí, že - v zásadě - čím vyšší bude rozdíl mezi výměrou koupeného a skutečně drženého pozemku, tím více bude dobrá víra objektivně snižována. Bude totiž možné argumentovat, že běžně opatrný nabyvatel by si toho kterého rozdílu v plochách musel všimnout (i s přihlédnutím k jeho věku, vzhledu pozemku aj.).

45. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že pozemky převedeny byly, aniž by jejich výměra byla nabyvateli známa (nebyla uvedena ve smlouvě apod.), jak tomu ostatně bylo i v nynějším případě. Na první pohled by sice mohla být uplatnitelná argumentace, že pokud nabyvatel nezná výměru převáděného pozemku, pak nemůže ani zaregistrovat nesoulad mezi koupeným a skutečně drženým pozemkem (chybí podklad pro komparaci obou údajů). To však platí jen opticky. Totiž, skutečnost, že se nabyvatel o výměry převáděných pozemků nezajímá, musí jít k jeho tíži. Nemůže být zvýhodňován v úvahách o dobré víře oproti těm nabyvatelům, kteří se o výměru převáděného pozemku zajímali, a u kterých by tak mohlo být argumentováno, že značně velký rozdíl v ploše převáděného a skutečně drženého pozemku jim musel být zřejmý. Proto i u nabyvatelů nezajímajících se o výměru převáděného pozemku je zásadně relevantní, jak velký je rozdíl mezi převáděnou a fakticky drženou plochou pozemku. To platí v tom smyslu, že kdyby se byli o tuto výměru zajímali, musel by jim být - v tom či onom případě - značný rozdíl v plochách pozemků i běžným okem seznatelný (záleží samozřejmě na výši rozdílu ve výměrách a jiných faktorech, jak je uvedeno výše).

46. Ostatně, podobný názor (jako je uvedený v předchozím odstavci) dovodila i judikatura obecných soudů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uvedl: "Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla ,se zřetelem ke všem okolnostem'." Tento názor byl opakován v dalších rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 5. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. 22 Cdo 4579/2007 (toto usnesení obstálo u Ústavního soudu, srov. usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 2985/08). Krajský soud v Plzni sice v rozsudku ze dne 15. 3. 2006 č. j. 18 Co 114/2006-117 označil za bezvýznamnou skutečnost, že v kupní smlouvě nebyly uvedeny výměry pozemků z hlediska dobré víry; Nejvyšší soud tento názor aproboval, neboť dovolání zamítl usnesením ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1835/2006; oproti tomu však uvedl: "Je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v souladu s uvedenou judikaturou. Nelze vyloučit, že žalobci užívali sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, ovšem tato dobrá víra tu nebyla ,se zřetelem ke všem okolnostem'. Výjimečné okolnosti, umožňující přiznat oprávněnou držbu, tak v daném případě nebyly dány."

47. Ústavní soud registroval názor Městského soudu v Praze v napadeném rozsudku: "Nebylo a není obvyklé, aby si noví nabyvatelé pozemku nechali při jednotlivých převodech či přechodech nemovitostí, které dříve nerušeně užívali jejich blízcí příbuzní v uzavřeném prostoru, přeměřovat pozemky a chodili se dívat na katastr, jak jsou pozemky v katastru zakresleny, nechali si kontrolovat či vytyčovat vlastnické hranice a pátrali v katastrálních mapách po případném nesouladu mezi poměrem plochy nabytého a skutečně drženého pozemku ..."

48. Výše uvedené úvahy Ústavního soudu přirozeně neznačí, že by snad právní předchůdci stěžovatele měli přeměřovat pozemky a chodit se dívat do katastrálních map apod. Jde jen o otázku, zda rozdíl mezi nabývanými a skutečně drženými pozemky byl natolik značný, že by to běžně opatrní nabyvatelé museli vnímat, pokud by se o výměru převáděných pozemků přiměřeně zajímali (např. by ji nechali zanést do textu kupní smlouvy).

X.

49. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nezhodnotily ještě následující okolnost.

50. Žalovaní předložili nalézacímu soudu při ústním jednání ujednání ze dne 10. 7. 1946, které zhodnotili jako kupní smlouvu k příslušným pozemkům (č. l. 22). Přitom sami opakovaně uznali, že jde o neplatnou smlouvu, neboť "skutečně zřejmě neobsahuje všechny náležitosti řádné kupní smlouvy. Nicméně od tohoto dokumentu je třeba datovat, respektive se o něj odvíjí dobrá víra právních předchůdců žalovaných ... si je vědom toho, že dokument označený jako ujednání z roku 1946 nemá náležitosti kupní smlouvy" (č. l. 22). "... Nicméně je zjevné, a žalovaní toto uznávají, že v uvedené listině není přesně specifikován předmět prodeje. Nejedná se tedy o platnou kupní smlouvu na prodej nemovitosti ... Tato listina je tedy dle našeho názoru důkazem, že právní předchůdci žalovaných užívali předmětný pozemek v dobré víře minimálně od uvedeného data. Od tohoto data se tedy odvíjí dobrá víra právních předchůdců žalovaných." (vyjádření žalovaných č. l. 44).

51. S touto verzí o možné neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1946 pracoval i nalézací soud, byť ji nezodpověděl definitivně - "Lze dovodit, že v roce 1947 mohli manželé František a Františka Maršíkovi nabýt dojmu, že zakoupili od Anny Podzemské (právní předchůdkyně žalobce) část sporných pozemků, a to přesto, že není prokázáno, že by tehdejší trhová smlouva obsahovala všechny náležitosti (a že by tudíž byla platným právním úkonem)."

52. Ústavní soud uvádí, že tato "kupní smlouva" vskutku neidentifikovala řádně převáděný pozemek, neboť jej vymezuje jen jako "pozemek, který má být přídělem k parcele p. Ant. Dvořáka, panu Frant. Maršíkovi, za obnos 8 000 Kč".

53. Pokud by však byla tato kupní smlouva skutečně neplatná, pak by mohla být neplatná i kupní smlouva z roku 1960, kterou manželé František a Františka Maršíková prodali příslušné pozemky kupujícím manželům Josefu a Jindře Maršíkové; nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Přitom obecné soudy dovodily objektivní dobrou víru právě počínaje nabyvateli Josefem a Jindrou Maršíkovými, s odkazem mj. na kupní smlouvu z roku 1960.

54. Odvolací soud uvádí, že nedostatek dobré víry předchůdce nevylučuje dobrou víru dalšího držitele; tím má (zřejmě) na mysli možný nedostatek dobré víry manželů Františka a Františky Maršíkových uzavírajících smlouvu v roce 1946 a naopak existenci dobré víry manželů Josefa a Jindry Maršíkových.

55. Nicméně, tak nastolený problém nestojí. Totiž, odpovídá realitě praktického života, že se mezi předky a potomky předávají k zachování nejrůznější rodinné písemnosti, které mohou mít pro nabyvatele praktický dopad; to platí i u převodu nemovitostí. Rodinnému nabyvateli bývá předána původní kupní smlouva (kterou byl dříve získán převáděný pozemek do vlastnictví prodávajícího), aby ji mohl v případě potřeby (ochrany vlastnického práva) použít.

56. Tudíž, lze klást k tíži manželům Josefu a Jindřišce Maršíkovým, pokud se s kupní smlouvou z roku 1946 minimálně neseznámili; jestliže by se s ní skutečně seznámili, nemohli by objektivně v dobré víře být. Nejde totiž jen o to, že by se uvedení manželé neseznámili jen s výměrou na ně převáděných pozemků; významné je i to, že se neseznámili ani s (pravděpodobně) neplatnou smlouvou (v níž nebyly pozemky v podstatě vůbec identifikovány), od níž odvíjeli vlastnické právo manželé František a Františka Maršíkovi, kteří jim pozemky prodali. Posledně uvedenou okolnost obecné soudy do svých úvah vůbec nezahrnuly, byť vyznívá v neprospěch dobré víry právních předchůdců žalovaných.

57. Ostatně to, že uvedená kupní smlouva z roku 1946 byla pro právní předchůdce žalovaných objektivně dosažitelná, plyne i z toho, že ji sami žalovaní při jednání před soudem prvního stupně předložili. V tomto směru se tedy nabízí otázka, zda ji samotní žalovaní měli k dispozici po celou dobu, což by i jejich dobrou víru in eventum mohlo vylučovat.

XI.

58. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavnísoud k závěru, že obecné soudy nerespektováním relevantních zákonných kritérií porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

59. Proto Ústavnísoud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 69 Co 455/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Při splnění podmínek uvedených v § 44 citovaného zákona tak učinil s upuštěním od ústního jednání.

60. Na Městskémsoudu v Praze nyní bude, aby při uplatnění výše uvedených hledisek znovu uvážil, zda žalovaní sporný pozemek vydrželi, a posoudil jejich dobrou víru a dobrou víru jejich právních předchůdců. Bude muset zvážit, zda se v dané věci skutečně soustředilo tolik okolností svědčících pro dobrou víru žalovaných (jejich právních předchůdců), že převážily nad hledisky jejich dobrou víru naopak zpochybňujícími.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru