Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 436/97Nález ÚS ze dne 28.01.1999Absence rozhodnutí ve věci samé ve výroku rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkrozhodnutí meritorní
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/13 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.436.97
Datum podání18.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 152 odst.1, § 155 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 436/97 ze dne 28. 1. 1999

N 15/13 SbNU 107

Absence rozhodnutí ve věci samé ve výroku rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě a o ústavní stížnosti M. Š.,

zastoupeného advokátem JUDr. A. N., proti rozsudku Okresního soudu

v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, a proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co

115/97-211, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j.

24 Co 115/97-211, se zrušuje.

2. Ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku

Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11

C 43/92-176, se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 9. 1994, č.j.

11 C 43/92-83, byl zamítnut návrh stěžovatele na vydání

nemovitosti se stavebním pozemkem v katastrálním území V. D.,

zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Kladno pro

obec a katastrální území V. D. na listě vlastnictví č. 1 (dále jen

"předmětné nemovitosti").

V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že je oprávněnou

osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, a v zákonné lhůtě podal žádost o jejich vydání.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) tohoto zákona se povinnost

vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období přešla

věc na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek. V souzené věci prý bylo prokázáno, že M. Š.,

která dne 30. 1. 1968 uzavřela s československým státem - správou

MNV V. D. kupní smlouvu, jíž prodala předmětné nemovitosti za

kupní cenu 19.287,40 Kč, tuto kupní smlouvu uzavřela v tísni,

neboť jí bylo opakovaně sděleno, že pokud nemovitosti neprodá,

budou jí vyvlastněny za 230 Kč. Nebyla však údajně prokázána další

zákonná podmínka, a to nápadně nevýhodné podmínky, protože revizní

znalecký posudek potvrdil, že ocenění nemovitostí bylo provedeno

přesně podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb.,

o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při

vyvlastnění nemovitostí. Proto okresní soud návrh stěžovatele

zamítl.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 1995, č.j.

16 Co 7/95-121, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně

zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že zákon č.

87/1991 Sb. neomezuje nápadně nevýhodné podmínky prodeje jen na

otázky cenové, neboť nelze vyloučit, že mohou spočívat i v jiných

- žalobcem tvrzených - okolnostech. Je věcí soudu, aby posoudil

nárok uplatněný podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) citovaného

zákona ze všech hledisek konkrétního případu. Protože nalézací

soud se nezabýval jinými okolnostmi, jež by mohly svědčit

o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje, zrušil krajský soud jeho

rozsudek, neboť shledal, že je třeba, aby okresní soud - podle

potřeby - řízení doplnil dalšími důkazy, které účastníci navrhují.

Odvolací soud se však ztotožnil s názorem okresního soudu, že

pokud došlo k prodeji předmětných nemovitostí za cenu odpovídající

tehdy platným cenovým předpisům, nejednalo se z tohoto pohledu

o nápadně nevýhodné podmínky. Na tom prý nic nemění ani

skutečnost, že podle cenových předpisů platných v pozdější době

byla odhadní cena nemovitostí vyšší, neboť rozhodující byly právní

předpisy platné v době uskutečnění prodeje.

V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kladně návrh

stěžovatele na vydání předmětných nemovitostí zamítl. V odůvodnění

rozsudku zejména uvedl, že matka stěžovatele uzavřela příslušnou

kupní smlouvu skutečně v tísni. Stěžovatel však údajně neprokázal

splnění další podmínky, tj. nápadně nevýhodné podmínky. Revizní

znalecký posudek potvrdil, že ocenění předmětné nemovitosti

proběhlo zcela v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyly

prokázány ani jiné nápadně nevýhodné podmínky. Ty stěžovatel

spatřoval v tom, že se jeho rodiče mohli do domu přestěhovat

a uvolnit stávající byt svému synovi I. Podle názoru obecného

soudu však bratr stěžovatele uzavřel svoje první manželství v roce

1965 a následující rok se rozvedl, tzn. ještě v době, kdy jeho

matka byla stále vlastnicí předmětné nemovitosti a napjatá bytová

situace proto mohla být tehdy vyřešena. Obdobně prý mohla být

situace řešena po uzavření druhého manželství I. Š., navíc

"vzdálenost V. D. od Prahy je pro případné dojíždění za

zaměstnáním velmi příznivá". Podle názoru Okresního soudu v Kladně

však lze mít vůbec pochybnosti o tom, zda by k přestěhování

kohokoliv z rodiny stěžovatele do předmětné nemovitosti došlo,

neboť k obývání byla určena toliko jedna místnost bez sociálního

zařízení a bez vody. Bytové poměry rodičů a bratra stěžovatele

tedy byly nevyhovující, nicméně nebyly řešeny, přestože matka

stěžovatele byla až do ledna 1968 vlastnicí domu.

Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek

Okresního soudu v Kladně ve výroku o nákladech řízení mezi

účastníky navzájem změnil tak, "že žalovanému se náhrada nákladů

řízení nepřiznává; jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje ve

znění výroku o nákladech řízení státu tak, že se státu náhrada

nákladů řízení nepřiznává. Žalovanému se právo na náhradu nákladů

odvolacího řízení nepřiznává. Návrh žalobce na připuštění dovolání

se zamítá." Výrok ve věci samé v tomto rozhodnutí (jeho výroku)

obsažen není.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podané odvolání

stěžovatele neshledal důvodným. Předmětná kupní smlouva prý totiž

nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Kupní cena totiž

odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, takže vzájemně

poskytnuté plnění "lze pokládat za adekvátní". Ani porovnání

předsmluvních poměrů matky stěžovatele a její rodiny s jejich

poměry po převodu vlastnictví k nemovitosti na stát z hlediska

možnosti řešení jejich bytové situace "neumožnilo usoudit na

výrazné a významné znevýhodnění rodiny matky žalobce". Tehdejší

právní úprava totiž neumožňovala matce stěžovatele - vlastnici

domu, který nebyl v jejím osobním, nýbrž soukromém vlastnictví,

činit právně účinné kroky k uvolnění bytových prostor v něm se

nacházejících pro vlastní potřeby. Protože v daném případě v domě

bydleli manželé C., matka stěžovatele skutečně neměla možnost se

před uzavřením kupní smlouvy nastěhovat do předmětné nemovitosti,

popř. umožnit nastěhování svému ženatému synovi I. I v případě,

kdyby v budoucnu manželé C. uvolnili byt, neskýtala tehdejší

právní úprava vlastníku nemovitosti možnost naložit s bytem dle

vlastní úvahy.

Na základě toho odvolací soud konstatoval, že poměry matky

stěžovatele po uzavření kupní smlouvy v porovnání s předsmluvním

stavem nedoznaly výrazného zhoršení, pokud jde o bytovou situaci

rodiny. Ani v tomto směru proto nebyla předmětná kupní smlouva

uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. V závěru odůvodnění

tohoto rozsudku se praví, že rozsudek soudu I. stupně prý byl

proto "ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrzen".

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 1998, č.j. 2 Cdon

1804/97-225, bylo dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku

Krajského soudu v Praze jako nepřípustné odmítnuto.V odůvodnění

usnesení soud uvedl, že přípustnost dovolání v této věci nebyla

dána, neboť v souzeném případě nebyly namítány vady řízení (§ 237

odst. 1 občanského soudního řádu [dále jen "o.s.ř."]), dovolání

nebylo odvolacím soudem připuštěno (§ 239 odst. 1 o.s.ř.)

a v úvahu nepřipadal ani dovolací důvod podle ustanovení § 238

odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. nebyl potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném

rozsudku. Stěžovatel jako dovolací důvod uvedl ustanovení § 239

odst. 2 o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné, jestliže

odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti

dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní

právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

K tomu Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že citované ustanovení

předpokládá existenci významné a dosud jednotně neřešené právní

otázky. Tato podmínka prý však splněna nebyla, neboť otázka

interpretace "nápadně nevýhodných podmínek" byla již soudní

judikaturou vyřešena a odvolací soud v souzené věci postupoval

v souladu s konformní a ustálenou soudní judikaturou. Jeho

rozhodnutí proto nebylo možno považovat za rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu a dovolací důvod tedy dán nebyl.

V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadl

stěžovatel ústavní stížností. V ní v první řadě upozornil na

skutečnost, že v rozsudku krajského soudu chybí rozhodnutí ve věci

samé, přestože z jeho odůvodnění je prý zřejmé, že zamýšlel

rozsudek okresního soudu potvrdit.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky byl porušen čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

K převodu předmětných nemovitostí prý došlo pod pohrůžkou

vyvlastnění bez náhrady, tj. v tísni, a za nápadně nevýhodných

podmínek, neboť rodina stěžovatele údajně v době prodeje trpěla

bytovou nouzí, předmětný dům "skýtal určitou možnost řešení

kritické situace rodiny" a jeho prodejem se rodina údajně zbavila

možnosti řešit svoji bytovou situaci i do budoucna. V důsledku

neúnosných bytových podmínek prý došlo také ke dvěma rozvratům

manželství bratra stěžovatele a taky k jeho emigraci do zahraničí.

Navíc kupní cena (19.287,40 Kč) prý byla nepřiměřeně nízká,

protože v této době stěžovatelova matka za ni nemohla koupit "ani

nejprostší domek, natož domek ekvivalentní jejímu domku ve V. D."

a při jejím stanovení se přihlíželo toliko k velikosti obytné

plochy v domě a nikoliv k existenci nebytových prostor, které však

představovaly většinu podlahové plochy (3/4). Vyhláška č. 73/1964

Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při

vyvlastnění nemovitostí, podle tvrzení stěžovatele diskriminovala

soukromé vlastníky budov s bytem a nebytovými prostory, jež

nesplňovaly kritéria domu obytného a rodinného, a byla tedy

zaměřena proti soukromým vlastníkům tzv. živnostenských domů.

Aplikací této vyhlášky prý byla porušena základní práva

stěžovatele, neboť podle § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991

Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako

ústavní zákon FS ČSFR, všechny právní předpisy, jejich výklad

a používání musí být v souladu s Listinou. V tomto případě však

obecné soudy tuto vyhlášku aplikovaly a tím porušily čl. 95 odst.

1 Ústavy ČR.

Stěžovatel konečně dovodil, že soud měl věc posuzovat nejen

podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž

též podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) a podle § 6 odst. 2 za

použití § 6 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.

Proto stěžovatel navrhl napadené rozsudky Okresního soudu

v Kladně a Krajského soudu v Praze zrušit. Stěžovatel souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Kladně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastník řízení

- Obec V. D.

Okresní soud k ústavní stížnosti poukázal toliko na námitky

stěžovatele, že jeho rodiče měli připravený stavební materiál

a uvedl, že stěžovatel nic takového v řízení před okresním soudem

neřekl, přestože byl slyšen dvakrát. Okresní soud na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Praze odkázal na písemné odůvodnění svého

rozsudku a dále uvedl, že některé argumenty stěžovatele, obsažené

v ústavní stížnosti, stěžovatel v předchozím řízení neuvedl.

Krajský soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Obec V. D. se postavení vedlejšího účastníka v řízení

o ústavní stížnosti vzdala.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že není součástí

soustavy obecných soudů a že mu proto nepřísluší ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné, pokud jím pochopitelně nejsou

porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Základním

úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR),

přičemž "ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů

do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem

zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro

ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro

ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita

hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu" (nález sp. zn. III. ÚS

205/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H.

Beck, 1998, str. 375).

V souzené věci však základní práva a svobody stěžovatele

zasaženy byly.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. V souzené věci Ústavní soud

shledal, že ve výrokové části napadeného rozsudku se krajský soud

zabýval toliko náklady řízení účastníků a zcela opomenul výrokem

rozhodnout ve věci samé, byť z odůvodnění tohoto rozsudku lze

dovodit, že krajský soud zřejmě hodlal odvolání stěžovatele proti

citovanému rozsudku Krajského soudu v Kladně zamítnout.

Z ustanovení § 152 odst. 1 občanského soudního řádu však vyplývá,

že rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, přičemž "obsah rozhodnutí

ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také

rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení, pokud se o ní

nerozhoduje samostatně" (§ 155 odst. 1 o.s.ř.).

V daném případě je zřejmé, že krajský soud tím, že ve výroku

napadeného rozsudku ve věci samé nerozhodl, porušil nejen citovaná

ustanovení o.s.ř., nýbrž zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve

svých důsledcích znemožnil stěžovateli domáhat se jeho práva

u soudu. Každý navrhovatel má totiž právo - pokud jsou splněny

podmínky řízení - aby soud o jeho návrhu ve výroku soudního

rozhodnutí rozhodl.

Za této situace se Ústavní soud - veden výše uvedenou zásadou

o minimalizaci zásahů do pravomoci jiných orgánů - již dále

nezabýval dalšími (hmotněprávními) námitkami, obsaženými v ústavní

stížnosti, neboť zrušením napadeného rozsudku krajského soudu

vytvořil dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele

"uvnitř soustavy obecných soudů".

Proto Ústavní soud, řídící se uvedenou zásadou minimalizace

zásahů do pravomoci jiných orgánů, ústavní stížnosti v té části,

v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997,

č.j. 24 Co 115/97-211, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu

v Praze zrušil. Tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí

proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j.

11 C 43/92-176, Ústavní soud zamítl, neboť zrušením rozsudku

odvolacího soudu vytvořil dostatečný procesní prostor pro to, aby

Krajský soud v Praze v odvolacím řízení nejen odstranil

nedostatky, na něž v tomto nálezu upozorňuje Ústavní soud, nýbrž

aby také pečlivě zhodnotil jednotlivé námitky stěžovatele a vydal

rozhodnutí nové.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru