Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 436/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.436.15.1
Datum podání10.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/193 Sb., § 132, § 118a odst.3

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 436/15 ze dne 25. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hlaváčka, zastoupeného Mgr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2014, č. j. 11 Co 233/2014-249 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2014, č. j. 11 Co 234/2014-252, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům. Přitom odkazuje na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a taktéž na čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Okresní soud v Rokycanech svým usnesením ze dne 30. 4. 2013 č. j. 4 C 73/2013-24 vyslovil místní nepříslušnost v řízení o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 1800 € s příslušenstvím, a věc byla postoupena Okresnímu soudu Plzeň-město. Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 39 C 111/2013-189 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1800 € s úrokem z prodlení 7,05% ročně a náklady řízení ve výši 44 937,20 Kč. Stěžovatel byl taktéž zavázán uhradit náklady svědečného a tlumočného, o jejichž výši bylo rozhodnuto samostatným usnesením. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku opíral především o svědecké výpovědi, které dostatečně prokázaly předání stahovací střechy na automobil stěžovateli, který tak měl pro žalobce zajistit opravu vozidla.

3. Stěžovatel napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním. V odvolání poukazoval na chybný postup soudu prvního stupně, který provedl stěžovatelem navržené důkazy v omezeném rozsahu s poukazem na koncentraci řízení. Soud dle jeho názoru nerozhodoval na základě důkazu, který by potvrdil jeho převzetí stahovací střechy na automobil, ale pouze na základě svědecké výpovědi potvrzující pouhé přivezení předmětné věci.

4.Napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, jež mají být stěžovatelem uhrazeny. Odvolací soud se ztotožnil s názorem krajského soudu a dodal, že stěžovatel nikterak nereagoval na situaci, kdy dle jeho slov mělo dojít k uložení stahovací střechy do jeho dílny bez jeho souhlasu. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za nesprávné či nelogické, taktéž nedošlo k opomenutí řádně navržených důkazů.

5.Okresní soud Plzeň-město vydal dne 21. 5. 2014 samostatné usnesení č. j. 39 C 111/2013-226, kterým rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady svědečného ve výši 19 998 Kč. Dané usnesení, jež bylo napadeno odvoláním, bylo potvrzeno dne 7. 11. 2014 napadeným usnesením odvolacího soudu.

6.Stěžovatel shledává porušení svých výše uvedených práv ve způsobu interpretace důkazů obecnými soudy. Dle názoru stěžovatele nelze považovat postup obecných soudů za správný a spravedlivý, neboť bylo rozhodnuto na základě důkazů, jež ve skutečnosti znaky věrohodných důkazů nevykazovaly.

II. Hodnocení Ústavního soudu

7.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí [viz např. nález nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8.Klíčovou námitkou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací důkazů obecnými soudy. Ústavní soud deklaruje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu je jednou ze záležitostí obecných soudů. Nicméně ústavním požadavkem je povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit [viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 1368/11 ze dne 24. 4. 2012 (N 87/65 SbNU 181), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Obecné soudy se dostatečně zabývaly všemi skutečnostmi, které mohly ovlivnit konečná rozhodnutí. Své úvahy taktéž řádně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatele s jejich závěry nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.

9.Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru