Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 436/05 #1Nález ÚS ze dne 10.07.2008K pravidlům interpretace smluv

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip auton... více
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
interpretace
legitimace/aktivní
vůle
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 129/50 SbNU 131
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.436.05.1
Datum vyhlášení28.07.2008
Datum podání28.07.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 41, § 35 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při výkladu smluv má vždy přednost skutečná vůle účastníků před formálním projevem této vůle. Dalším principem výkladu smluv je pak takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy. Výklad smlouvy by měl být rozumný a neměl by vést k absurdním či problematickým důsledkům. Pokud obecné soudy vykládají smlouvu v rozporu s uvedenými principy, porušují právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. J. vyslovil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. července 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005 č. j. 19 Co 258/2005 - 51 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 2005 č. j. 8 C 168/2004 - 17 došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tato rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Stěžovatel s manželkou v roce 1992 darovali své dceři a jejímu manželovi darovací smlouvou ideální polovinu ve smlouvě specifikovaných nemovitostí a druhou polovinu jim stěžovatel prodal. Nabyvatelé se ve smlouvě zavázali v čl. IV smlouvy stěžovateli a jeho manželce zajistit doživotní bezplatné právo užívání „celého objektu“ a „zajistit výkon a trvání vyhrazeného práva jako doživotní i při změně ve vlastnictví uvedených nemovitostí“. V roce 2000 nabyvatelé převedli vlastnictví k uvedeným nemovitostem darovací smlouvou na svého syna - vnuka stěžovatele a svůj závazek nedodrželi. Stěžovatel proto podal žalobou na vyklizení domu. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 1. 2002 sp. zn. 5 C 62/2000 byla žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele, který nebyl již vlastníkem nemovitosti, a s poukazem na to, že nový nabyvatel nepřevzal žádný závazek vůči stěžovateli. Okresní soud dovodil, že článek IV. je neplatný pro svou neurčitost. Rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen odvolacím soudem. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu a navíc uvedl, že i kdyby čl. IV. platný byl, nejednalo se o věcné břemeno doživotního užívání, ale pouze o závazek, který nepřechází na další vlastníky nemovitostí. Nový vlastník poté podal žalobu proti stěžovateli na vyklizení označeného domu. Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli vyklidit nemovitost do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Jeho rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve obecně věnoval otázce řádné interpretace právního úkonu a jejím principům. Při výkladu smluvních ustanovení má vždy přednost skutečná vůle účastníků před formálním projevem této vůle. Dalším výkladovým principem smluv je pak takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy. Ústavní soud upozornil, že soud by se měl při výkladu smlouvy vyhnout zejména pochybnému výkladu smlouvy, který vede k absurdním či problematickým důsledkům. V daném případě v řízení o vyklizení nemovitosti k žalobě vnuka stěžovatele se obecné soudy nezabývaly argumentací stěžovatele ohledně interpretace čl. IV. smlouvy a odkázaly na závěry u řízení vedeného pod spis. zn. 5 C 62/2000. V daném případě však obecné soudy zvolily takový výklad smlouvy z roku 1992 uzavřené mezi stěžovatelem, jeho manželkou a jejich dcerou a zetěm, který vytrhl z kontextu celé smlouvy pouze článek IV. Ten soudy považovaly za neplatný a zbytek smlouvy označily za platný. Výsledek takového výkladu je absurdní, neboť tu část smlouvy, která byla ve prospěch stěžovatele, považovaly za neplatnou, a část, kterou se stěžovatel zbavoval svého majetku, považovaly za platnou. Od tohoto závěru se pak odvíjela otázka procesního postavení účastníků, tj. aktivní legitimace stěžovatele či jeho vnuka, kterého soudy automaticky považovaly za nového vlastníka nemovitostí.

Ústavní soud tedy uzavřel, že výše uvedeným postupem obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Otázky vznesené stěžovatelem mají tedy posoudit ve světle tohoto nálezu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008

N 129/50 SbNU 131

K pravidlům interpretace smluv

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 10. července 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005 č. j. 19 Co 258/2005-51 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 2005 č. j. 8 C 168/2004-17, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit nemovitost do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005 č. j. 19 Co 258/2005-51 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 2005 č. j. 8 C 168/2004-17 došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005 č. j. 19 Co 258/2005-51 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 2005 č. j. 8 C 168/2004-17 se proto zrušují.

Odůvodnění:

I.

Vylíčení skutkového a právního stavu

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2005, doplněnou advokátem dne 12. 9. 2005, navrhl stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel a jeho manželka dne 17. 7. 1992 uzavřeli u Státního notářství v Ústí nad Orlicí kupní a darovací smlouvu, kterou darovali své dceři M. G. a jejímu manželovi P. G. ideální polovinu ve smlouvě specifikovaných nemovitostí - domu ve Vysokém Mýtě, a druhou polovinu jim prodal stěžovatel. Nabyvatelé se v čl. IV. uvedené smlouvy zavázali stěžovateli a jeho manželce jako darujícím zajistit doživotní bezplatné právo užívání "celého objektu" v rozsahu, v jakém jej dosud užívali. Nabyvatelé se zavázali, že "zajistí výkon a trvání vyhrazeného práva jako doživotní i při změně ve vlastnictví uvedených nemovitostí". Dne 13. 7. 2000 shora uvedení nabyvatelé P. G. a M. G. převedli vlastnictví k uvedeným nemovitostem darovací smlouvou na svého syna M. G. Tím svůj závazek uvedený v čl. IV. shora uvedené smlouvy nedodrželi. Na uvedenou skutečnost reagoval stěžovatel žalobou, podle které měla být žalovaným P. G., M. G-é a M. G-i uložena povinnost označený dům ve Vysokém Mýtě vyklidit. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 1. 2002 č. j. 5 C 62/2000-50/7 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele (nebyl již vlastníkem uvedeného domu) s tím, že M. G. jako nový nabyvatel nepřevzal žádný závazek vůči stěžovateli. V uvedeném rozsudku okresní soud rovněž dovodil, že článek IV. smlouvy ze dne 17. 7. 1992 je neplatný pro svou neurčitost. Zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil dne 1. 10. 2002 Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 19 Co 129/2002-61. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu, když uvedl, že závazek žalovaných P. G. a M. G-é, formulovaný v čl. IV. předmětné smlouvy, byl neurčitý, a tedy neplatný. I kdyby ale platný byl, nejednalo se o věcné břemeno doživotního užívání, ale pouze o závazek, který nepřechází na další vlastníky nemovitostí, jímž se stal syn žalovaných M. G. Následovala žaloba M. G-e proti stěžovateli na vyklizení označeného domu. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2005 č. j. 8 C 168 /2004-17 uložil Okresní soud v Ústí nad Orlicí stěžovateli vyklidit nemovitost do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Tím zohlednil, že stěžovatel je osobou, která právním předchůdcům žalobce darovala podíl na předmětných nemovitostech s představou, že mu svědčí bezplatné doživotní užívání nemovitostí. Neplatnost ujednání obsaženého v notářském zápisu stěžovatel nezapříčinil. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 č. j. 19 Co 258/2005-51 potvrdil rozsudek okresního soudu.

II.

Hlavní argumenty ústavní stížnosti

Stěžovatel považuje shora označená rozhodnutí obecných soudů za svévolná a vybočující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321) nebo sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159). Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud interpretoval výkon práva vlastníka nemovitosti ve vztahu k otázce dobrých mravů. Rozhodnutí, kterým je stěžovateli uloženo vyklidit nemovitost v jeho vysokém věku, nerespektuje jeho právo na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel si je vědom vlastnického práva M. G-e a jeho oprávnění nemovitost užívat. Bylo opomenuto, že předmětnou nemovitost převedl na jeho rodiče, kteří ji následně bezplatně převedli na svého syna M. G-e. Obecné soudy také porušily právní jistotu stěžovatele tím, že na jedné straně dovodily neplatnost ustanovení darovací smlouvy o doživotním užívání nemovitosti stěžovatelem pro neurčitost, ale na druhé straně zbytek smlouvy považovaly za platný. Ustanovení o doživotním užívání bylo ve smyslu § 41 občanského zákoníku neoddělitelné od ostatních ujednání předmětné smlouvy. Bez zajištění doživotního užívání nemovitosti by stěžovatel nemovitost nikdy nedaroval ani neprodal. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, která se zasazuje za ochranu práv nabytých v dobré víře [nález sp. zn. II. ÚS 114/04 ze dne 23. 2. 2005 (N 32/36 SbNU 359)]. Stěžovatel po mnoho let nerušeně své užívací právo vykonával.

III.

Upuštění od ústního jednání

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili. Vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

IV.

Posouzení formálních předpokladů k projednání ústavní stížnosti a její opodstatněnosti

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání, zabýval se mj. její přípustností, včasností, svou příslušností a tím, zda je podána osobou k tomu oprávněnou a zda je navrhovatel v řízení o ústavní stížnosti řádně zastoupen. Ústavní stížnost byla shledána jako způsobilá dalšího přezkoumávání ve všech jmenovaných aspektech. Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud shledal, že se jedná o důvodný návrh.

V.

Závěry Ústavního soudu

Podstatou ústavní stížnosti je reakce stěžovatele na situaci, kdy po řadě sporů v rodině mezi stěžovatelem, jeho dcerou, zetěm a vnukem se poté, co, zkráceně řečeno jim svůj dům částečně prodal, částečně daroval, "ocitl bez střechy nad hlavou". Rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká zejména způsob interpretace darovací smlouvy, zejména jejího čl. IV. o doživotním užívání nemovitosti stěžovatelem (poté, co jeho manželka v mezidobí zemřela), který posoudily jako neplatný pro neurčitost, ale na druhé straně zbytek smlouvy považovaly za platný. Ustanovení o doživotním užívání bylo podle stěžovatele ve smyslu § 41 občanského zákoníku neoddělitelné od ostatních ujednání předmětné smlouvy. Bez zajištění doživotního užívání by stěžovatel nemovitost nikdy nedaroval a neprodal.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257 a násl.)].

Pokud jde o interpretaci smlouvy, je nutno vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233, 241)].

Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 ObčZ).

Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.

Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.

Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního (viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106). Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

Podle argumentu okresního soudu obsaženého v odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností: "v řízení, vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 62/2000, okresní i krajský soud shodně dospěly k závěru, že ujednání v bodě IV. kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 7. 1992, je neplatné. Ale i kdyby platné bylo, jednalo by se o osobní závazek zavazující rodiče žalobce, který nepřešel na dalšího nabyvatele, tedy na žalobce".

Krajský soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku odkázal na správné odůvodnění rozsudku okresního soudu. V další své argumentaci již neakcentoval okresním soudem propagovaný závěr o neplatnosti čl. IV. zmíněné smlouvy. Rozsudek okresního soudu potvrdil se závěrem, podle kterého v článku IV. kupní a darovací smlouvy ze dne 17. 7. 1992 byl uzavřen osobní závazek mezi žalovaným (tj. stěžovatelem) a právními předchůdci žalobce (jeho rodiči), podle něhož se právní předchůdci žalobce zavázali zajistit žalovanému (stěžovateli) doživotní bezplatné užívání celého objektu na darovaných nemovitostech. Tento osobní závazek pak již na žalobce nepřešel.

I když tedy argumentace stěžovatele, vyjadřující nesouhlas s interpretací čl. IV. zmíněné smlouvy jako neplatného, se spíše týká řízení předcházejícího, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 62/2000, ve kterém byla žaloba stěžovatele zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na jeho straně (nebyl již vlastníkem), otázka platnosti či neplatnosti celé smlouvy má svůj přesah i do řízení ukončeného rozhodnutími, proti kterým stěžovatel podal svou ústavní stížnost. Obecné soudy se argumentací stěžovatele nijak zvlášť nezabývaly, v podstatě jen odkázaly na závěry, přijaté v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 62/2000.

Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233), kde Ústavnísoud používá argumenty obdobné]. Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.

V daném případě ovšem obecnésoudy zvolily takový výklad smlouvy ze dne 17. 7. 1992, který vytrhl z kontextu celé smlouvy pouze článek IV., který považovaly za neplatný s tím, že zbytek smlouvy zůstal platným. Výsledek je poněkud absurdní v tom, že tu část smlouvy, která byla ve prospěch stěžovatele (čl. IV.), považovaly za neplatnou, zatímco tu její část, kterou se stěžovatel zbavoval svého majetku, považovaly za platnou. Došlo tak k situaci, kdy stěžovatel byl připraven o své právo "dožít" v uvedeném domě, což mu smluvně zajišťoval čl. IV. zmíněné smlouvy, uzavřené mezi příbuznými, tedy v rodině!

Od toho se pak odvíjela otázka postavení účastníků řízení ve sporu, tj. aktivní legitimace stěžovatele (v předcházejícím řízení), či aktivní legitimace žalobce (v přezkoumávaném řízení), kteréhosoudy automaticky považovaly za vlastníka zmíněných nemovitostí. Otázkami vznesenými stěžovatelem v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání se však obecné soudy v podstatě nezabývaly. Je tedy na nich, aby tyto otázky opět samostatně posoudily ve světle zásad formulovaných Ústavním soudem v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), pokud jde o interpretaci smluv.

S ohledem na to, že obecnésoudy svými rozhodnutími porušily základní práva a svobody stěžovatele plynoucí z ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru