Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 434/02Usnesení ÚS ze dne 11.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Cheb
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.434.02
Datum podání11.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 39

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 434/02 ze dne 11. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele města Ch., zastoupeného advokátem JUDr. P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 450/2001-95 ze dne 16. 5. 2002 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č.j. 10 C 327/97-39 ze dne 20. 12. 2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 450/2001-95 ze dne 16. 5. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu č.j. 10 C 327/97-39 ze dne 20. 12. 2000, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Ch., v.d., T. L., s.r.o., a CT 21, a.s., o určení, že je vlastníkem provozní stavby č.p. 553 v Ch. se stavební parcelou č. 1058/1 o výměře 276 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu v Chebu na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území Ch.. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - tedy právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě - tedy právo pokojně užívat svůj majetek.

Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatel v podstatě následovně:

Ke skutkové stránce stěžovatel uvedl, že soud odvolací vyšel při svém rozhodnutí ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a nepřihlédl ke skutečnostem nově zjištěným, které stěžovatel v odvolání označil. Skutková zjištění soudu I. stupně v podstatě spočívala v tom, že stěžovatel jako vlastník provozní stavby čp. 553 se stavební parcelou č. 1058/1 o výměře 276 m2, zapsaných na LV č. 4764 pro k.ú. Ch., dne 24. 10. 1994 uzavřel s prvním žalovaným (Ch., výrobní družstvo v konkurzu) kupní smlouvu, kterou na něj převedl vlastnictví k uvedeným nemovitostem. V kupní smlouvě bylo ujednáno, že kupní cena bude zaplacena tak, že polovinu zaplatí kupující do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí a druhou polovinu formou měsíčních splátek pod ztrátou lhůt. Když první žalovaný ujednání o úhradě kupní ceny nedodržel, žalobce využil sjednaného práva a od smlouvy odstoupil. K odstoupení od smlouvy došlo dne 15. 8. 1997. První žalovaný však již dne 25. 9. 1996 prodal nemovitost druhému žalovanému (T. L. spol. s r.o. v konkurzu). Stěžovatel pak dne 19. 11. 1997 podal k soudu žalobu. Druhý žalovaný (prohlášením ze dne 25. 3. 1998) vložil nemovitosti do základního jmění třetího žalovaného (C.21 a.s.). Vedle toho je nespornou skutečností, že jediné ústní jednání bylo nařízeno soudem I. stupně na den 13. 12. 2000 a následně bylo odročeno pouze k vyhlášení rozsudku. Z uvedených zjištění lze prý považovat za nesporné, že první žalovaný nezaplatil kupní cenu dle ujednání ve smlouvě, že prodal nemovitost druhému žalovanému dříve, než stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy, že stěžovatel odstoupil od smlouvy v promlčecí tříleté lhůtě, a že soudní jednání v této věci neproběhlo v přiměřené lhůtě, což umožnilo druhému žalovanému v průběhu jednání převést dále vlastnictví na třetího žalovaného.

Porušení uvedených ústavních práv spatřuje stěžovatel především v tom, že soud neprojednal věc v přiměřené lhůtě. Nelze přehlédnout, že třetí žalovaný měl nabýt vlastnictví až v průběhu řízení, neboť pokud by soud rozhodoval v přiměřené lhůtě, třetí žalovaný by v takovém případě vlastnictví ještě nenabyl. "Převod vlastnictví z druhého na třetího žalovaného chápe (roz. stěžovatel) pouze jako snahu o posílení principu dobré víry v občanskoprávních vztazích." Stěžovatel se domnívá, že třetí žalovaný nemohl být v dobré víře, že stěžovatel od smlouvy neodstoupil, jestliže jeho statutární orgán byl s touto skutečností seznámen a stěžovatel na ni poukazuje s ohledem na shodné osoby v postavení jednatelů v době převodu. Důsledky porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě na rozhodnutí ve věci samé jsou prý patrny již z průběhu řízení. Stěžovatel poukazuje na dopis předsedkyně Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 11. 1999 pod Spr 2020/99, v němž se sděluje, že ohledně vydání předběžného opatření byly zjištěny průtahy. "Jestliže byly zjištěny nedůvodné průtahy v řízení o vydání předběžného opatření, pak je nutno dovodit stejné průtahy i v tomto řízení." Je tedy zcela nepřijatelný závěr, že tyto průtahy neovlivnily výsledek sporu. Dále stěžovatel uvedl, že ani vydané předběžné opatření nebylo příslušným katastrálním úřadem zapsáno. Stěžovatel rovněž akcentuje, že kupní smlouvy mezi prvním a druhým žalovaným a následně i třetím žalovaným jsou absolutně neplatné právní úkony ("jen na oko"). Za předpokladu že nabyvatel věděl nebo mohl vědět, že kupní cena nebyla zaplacena, pak nemůže být v dobré víře, že nabytí vlastnictví nemůže být narušeno v důsledku odstoupení od smlouvy v obecné promlčecí lhůtě. Jde o to, že původní vlastník nemůže dopředu znát záměry jiného a o případném převodu vlastnictví se může pouze dozvědět až poté, kdy je kupní smlouva uzavřena a vložena do katastru nemovitostí. Naproti tomu nový nabyvatel má výhodu v tom, že před uzavřením nové smlouvy si může ověřit, zda došlo k řádnému zaplacení kupní ceny a tedy, zda nehrozí nebezpečí odstoupení od kupní smlouvy. Jinými slovy, soud měl v daném případě aplikovat hmotné právo, a to ustanovení § 37 a zkoumat, zda kupní smlouva uzavřená mezi prvním a druhým žalovaným byla učiněna svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a zda neodporuje právnímu předpisu. Stěžovatel sestavil přehled jednotlivých právních úkonů činěných prvním a druhým žalovaným. Z tohoto přehledu vyplývá, že mezi nimi byla uzavřena řada smluv, které jednotlivě nemají formální nedostatky, avšak z celého souboru smluv lze dospět k závěru, že tento soubor sleduje zcela jiný úmysl než ten, který je v jednotlivých smlouvách deklarován; tedy, aby došlo k převodu vlastnictví nemovitostí značné hodnoty, aniž by došlo k zaplacení kupní ceny. Stěžovatel tvrdí, že tento soubor smluv je absolutně neplatný, a to minimálně pro nevážnost vůle. Jestliže soubor smluv mezi prvním a druhým žalovaným je absolutně neplatný, "pak soud měl zachovat ústavní právo ..." stěžovatele na pokojné užívání jeho majetku. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí (pozn.: právní i skutková podstata věci je blíže vyjádřena v reprodukci obsahu napadených rozhodnutí na str. 4, 5 tohoto usnesení).

II.

K výzvě Ústavní soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni, který uvedl, že v odvolacím řízení nebyly porušeny procesní předpisy, zejména nebylo porušeno právo účastníků na spravedlivý proces. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění obou rozsudků.

Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a současně sdělil, že souhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

K ústavní stížnosti podal vyjádření rovněž Okresní soud v Chebu. Uvedl, že k námitce délky řízení u soudu prvního stupně se předseda senátu nemůže vyjádřit, protože v předmětné době nebyl předsedou senátu, který věc projednal a rozhodl. Jen obecně odkázal na to, že v době projednávání a rozhodování dané věci byl Okresní soud v Chebu přetížen množstvím nerozhodnutých věcí a doba projednání zřejmě nevybočila z obvyklé doby projednání a rozhodnutí sporů. K námitkám proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni okresní soud uvedl, že podle jeho názoru odvolací soud na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věc správně právně posoudil a s jeho rozhodnutím se ztotožňuje.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 10 C 327/97 vedený u Okresního soudu v Chebu. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se žalobou ze dne 19. 11. 1997 domáhal určení, že je vlastníkem provozní budovy č.p. v Ch. se stavební parcelou č. 1058/1 o výměře 276 m2, zapsané na LV č. 4764 pro obec a katastrální území Ch. Žalobu tehdy podal proti žalované straně Chebana, v.d. v likvidaci, a obchodní společnosti T. L., spol. s r.o.

Stěžovatel v žalobě tvrdil, že s prvým žalovaným uzavřel dne 24. 10. 1994 kupní smlouvu, kterou na něj převedl označené nemovitosti. Ve smlouvě bylo ujednáno, že kupní cena ve výši 3.157.860,- Kč bude zaplacena tak, že polovinu této částky uhradí kupující do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí a druhou polovinu pak formou měsíčních splátek. Prvý žalovaný ujednání o úhradě kupní ceny nedodržel, a proto stěžovatel v souladu s čl. IV. smlouvy od kupní smlouvy odstoupil. Prvý žalovaný však převedl nemovitosti na druhého žalovaného, ten je potom převedl na třetího žalovaného. Stěžovatel tvrdil, že odstoupením od kupní smlouvy došlo ke zrušení této smlouvy od samého počátku, a proto nemohlo dojít k platnému převodu těchto nemovitostí na další subjekty. Za tohoto stavu má prý stěžovatel naléhavý právní zájem na určení, že je jejich vlastníkem.

Stěžovatel podal dále dne 19. 11. 1997 návrh na vydání předběžného opatření proti obchodní společnosti T. L., spol. s r.o. O tomto návrhu Okresní soud v Chebu rozhodl usnesením č.j. 21 Nc 429/97-5 ze dne 15. 11. 1999 tak, že žalované zakazuje pokračovat v opravě či rekonstrukci předmětné nemovitosti a dále žalované zakázal s těmito nemovitostmi disponovat (převést vlastnické právo, zatížit je věcným břemenem). K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 12 Co 95/2000-26 ze dne 21. 3. 2000 změnil usnesení soudu I. stupně tak, že návrh na vydání předběžného opatření v obou jeho petitech zamítl.

Žalobním návrhem ze dne 8. 12. 1999 stěžovatel navrhl rozšíření žaloby na třetí žalovanou stranu, a to obchodní společnost C. 21, a.s. Usnesením č.j. 10 C 327/97-24 ze dne 6. 11. 2000 Okresní soud v Chebu připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované.

Stěžovatel dne 16. 12. 1999 podal další návrh na vydání předběžného opatření, a to vůči obchodní společnosti C. 21, a.s. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Chebu usnesením 13 Nc 404/99-5 ze dne 6. 1. 2000 tak, že návrh, aby žalované zakázal s předmětnými nemovitostmi disponovat, zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 13 Co 146/2000-18 ze dne 29. 12. 2000 změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že vydal předběžné opatření, ve kterém vyslovil zákaz žalované obchodní společnosti C. 21, a.s., s předmětnými nemovitostmi disponovat.

Okresní soud v Chebu při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění. Mezi stěžovatelem a prvým žalovaným byla dne 24. 10. 1994 uzavřena kupní smlouva o prodeji označených nemovitostí. Ujednání o úhradě kupní ceny znělo tak, že polovina kupní ceny měla být zaplacena do 30 dnů od doručení zápisu vkladu do katastru nemovitostí, druhá polovina pak formou měsíčních splátek po 26.315,50 Kč, vždy k 21. dni v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, a to nejpozději do pěti let. Dále byla v kupní smlouvě sjednána možnost stěžovatele odstoupit od smlouvy, pokud prvý žalovaný nezaplatí kupní cenu ve sjednané lhůtě. Vklad vlastnického práva pro prvého žalovaného byl zapsán dne 31. 5. 1995 s účinky od 27. 10. 1994. Dále soud I. stupně zjistil, že stěžovatel dne 15. 8. 1997 doručil prvému žalovanému listinu, označenou jako odstoupení od kupní smlouvy, v níž se uvádí, že prvý žalovaný k uvedenému dni zaplatil pouze částku 687.297,65 Kč, a proto stěžovatel z důvodu prodlení odstupuje od kupní smlouvy ze dne 24. 10. 1994. Dále soud

I. stupně zjistil, že prvý žalovaný uzavřel dne 25. 9. 1996 kupní smlouvu se druhým žalovaným, kterou označené nemovitosti převedl do vlastnictví druhého žalovaného, a to s účinností od 25. 9. 1996. Druhý žalovaný pak svým prohlášením ze dne 25. 3. 1998 vložil tento majetek do základního jmění třetího žalovaného, právní účinky tohoto vkladu vznikly dnem 11. 5. 1998. Třetí žalovaný je v době rozhodování soudu zapsán jako vlastník označených nemovitostí na LV č. 4764 u Katastrálního úřadu v Ch. Soud I. stupně dále vycházel ze zjištění, že stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s prvým žalovaným dne 15. 8. 1997, tedy v době, kdy se předmětné nemovitosti již nacházely ve vlastnictví druhého žalovaného podle kupní smlouvy s účinky od 25. 9. 1996. K tomuto datu (tj. k 25. 9. 1996) byl jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru zapsán prvý žalovaný, takže je třeba chránit dobrou víru druhého žalovaného jako nabyvatele v tom směru, že prvý žalovaný byl jako vlastník oprávněn s předmětem vlastnictví nakládat. Takto nabyté vlastnické právo nemohlo zaniknout jen proto, že odpadl právní důvod, o který své vlastnictví opíral právní předchůdce nabyvatele, tedy první žalovaný. Nebylo by tedy možné domáhat se vydání předmětu plnění ze zrušené smlouvy a v úvahu by přicházelo již jen poskytnutí peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku. Dospěl-li soud k závěru, že druhý žalovaný své vlastnické právo v důsledku odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy uzavřené s prvým žalovaným nepozbyl, pak mu také nic nebránilo v tom, aby v rámci svého oprávnění s věcí disponoval a převedl předmětné nemovitosti na další subjekt, tedy na třetího žalovaného.

Proto okresní soud žalobu proti třetímu žalovanému z uvedeného důvodu zamítl. Zamítl i žalobu proti prvnímu a druhému žalovanému pro nedostatek pasivní legitimace, neboť zápis vlastnictví v katastru svědčí pouze třetímu žalovanému.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem č.j. 12 Co 450/2001-95 ze dne 16. 5. 2002 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Konstatoval, že soud I. stupně správně dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Dále přisvědčil soudu I. stupně, že v dané věci je legitimován ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem, a ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Žalovaní 1 a 2 proto nejsou v předmětném sporu pasivně legitimováni, takže soud I. stupně vůči nim žalobu

správně zamítl. Dále odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem I. stupně bylo provedeno dokazování v takovém rozsahu, že mohl být spolehlivě zjištěn skutkový stav, a že soud I. stupně z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil správné skutkové i právní závěry, na které pro stručnost odkázal. Odvolací soud ještě doplnil, že k prodeji předmětných nemovitostí druhému žalovanému došlo kupní smlouvou z 25. 9. 1996, leč stěžovatel od smlouvy s prvým žalovaným odstoupil až dne 15. 8. 1997, tedy téměř rok poté. Za této situace mu již nemohly být předmětné nemovitosti vráceny, prvý žalovaný nemohl být pasivně legitimován, druhý žalovaný stejně tak, neboť tyto nemovitosti nabyl po právu a mohl je převést na jiného bez dalšího zkoumání, zda stěžovatel od smlouvy s prvým žalovaným platně odstoupil či nikoliv.

K dovolání stěžovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který je usnesením č.j. 30 Cdo 2003/2002-117 ze dne 3. 7. 2003 odmítl jako nepřípustné. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů obou stupňů, která vychází především z toho, že se obecné soudy nepřiklonily k jeho právnímu názoru. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že samotný neúspěch ve sporu nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektovaly obecné procesní zásady a nepostavily své právní závěry na skutkovém stavu, který by nevyplynul z provedeného dokazování. Ústavní soud po přezkoumání řízení a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy, zejména pak při hodnocení důkazů respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení § 132 o.s.ř. Pokud obecné soudy nevybočily z hranic daných touto zásadou a hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a vypořádaly se všemi provedenými důkazy, což je v předmětné věci splněno, nemůže Ústavní soud do procesu hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů ze skutkových zjištění zasáhnout, ledaže by došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry. Takové situace však v předmětné věci nenastala.

Stěžovatel namítá v prvé řadě průtahy v řízení o předběžném opatření a dovozuje, že také v jejich důsledku mohlo dojít k převodu nemovitostí až na třetí subjekt. Ústavní soud sice - podle obsahu spisu - usuzuje na určitou prodlevu, než bylo rozhodnuto o prvním návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, leč to nemůže nic změnit na základních skutkových okolnostech, totiž že stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy až poté, kdy nemovitost byla převedena na jiný subjekt včetně vkladu do katastru. Mimo to - podle názoru Ústavního soudu - nelze dovozovat, že nabyvatel má povinnost zjišťovat, zda převodce, kterému svědčí nabývací titul a je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, zaplatil svému právnímu předchůdci kupní cenu a že nehrozí odstoupení od smlouvy. Pro úplnost lze dodat, že v situaci, kdy sice lze v řízení konstatovat průtahy, leč věc je již pravomocně skončena, nemůže ani Ústavní soud věc reparovat.

Jádrem ústavní stížnosti je však tvrzení stěžovatele, že kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným a mezi druhým a třetím žalovaným byly uzavřeny neplatně. To však z obsahu spisu seznat nelze. Obecné soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a v napadených rozsudcích dovodily, proč byla žaloba proti prvnímu a druhému žalovanému zamítnuta (nedostatek právní legitimace) a proč byla zamítnuta i proti třetímu žalovanému (který nemovitosti od druhého žalovaného po právu nabyl). Argumentace obou soudů je jasná a přesvědčivá; je zřejmé, že jejich posouzení věci nemá charakter svévole a že v něm nelze spatřovat ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za tohoto stavu tedy Ústavní soud nevidí důvod, aby skutkové a právní závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.

Na základě přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení, v němž tato rozhodnutí byla vydána, dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu s Úmluvou zjevně nedošlo.

Vzhledem k tomuto závěru nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru