Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 432/01Nález ÚS ze dne 17.01.2002Nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/25 SbNU 55
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.432.01
Datum vyhlášení17.01.2002
Datum podání16.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.2, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.2, § 67 odst.1 písm.a, § 67 odst.1 písm.b, § 2 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002

N 8/25 SbNU 55

Nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti J. H., t.č. Vazební věznice Praha - Pankrác,

zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. Nt 368/01, a proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 44 To

671/2001, takto:

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2001, sp.

zn. Nt 368/01, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6.

2001, sp. zn. 44 To 671/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vzal

stěžovatele do vazby počínaje dnem 16. 5. 2001, neboť shledal

existenci důvodů vazby uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm.

a) a b), odst. 2 trestního řádu.

V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud zejména uvedl, že

stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu vraždy dle §

219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, kterého se měl dopustit

tím, že dne 27. 12. 1998 společně s P. M. M. a po předchozí dohodě

s JUDr. R. K. úmyslně usmrtil L. Z., a to tak, že P. M. M.

jmenovaného jeho legálně drženou pistolí zastřelil a stěžovatel na

místě činu sledoval bezprostřední okolí a poté odtud uprchl.

Stěžovateli prý hrozí citelný trest odnětí svobody a protože se mu

podařilo uprchnout z místa trestného činu, "hrozí nebezpečí, že

při ponechání na svobodě by se mohl vyhýbat trestnímu řízení,

eventuelně trestu, který mu hrozí". V tom obvodní soud spatřoval

existenci tzv. útěkového vazebního důvodu. Koluzní vazební důvod

shledal obvodní soud v tom, že stěžovatel vypovídal rozdílně od

zjištěných skutečností a že je nutná jeho konfrontace s dalšími

spolupachateli, zejména s JUDr. K., s V., R., M., V., M.

a Š-ovou. V případě, že by stěžovatel zůstal na svobodě, by údajně

mohl na jmenované působit a tak mařit objasňování skutečností

důležitých pro trestní řízení. Podle názoru soudu jsou dány

i podmínky ustanovení § 67 odst. 2 trestního řádu.

Městský soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele

proti citovanému usnesení obvodního soudu zamítl. V odůvodnění

tohoto usnesení uvedl, že stěžovatel se s JUDr. K. znal z doby,

kdy pracoval jako člen ochranné služby, JUDr. K. tam dělal šéfa

a stěžovatel připustil, že se zúčastnil i vymáhání "jakýchsi"

dluhů. JUDr. K. je trestně stíhán již od 29. 2. 2000, kdy mu bylo

sděleno obvinění z organizátorství trestného činu vraždy J. V.

a pro pokus trestného činu vraždy vůči poškozenému N. P. Společně

s ním jsou trestně stíháni rovněž

T. V., V. O., J. R., F. M., P. V. a D. M. Dne 28. 6. 2000 bylo

trestní stíhání JUDr. K. rozšířeno o obvinění z organizátorství

trestného činu vraždy L. Z., kterou si měla objednat M. Š. Protože

stěžovatel s JUDr. K. úzce spolupracoval a byly mezi nimi i osobní

vazby, byl od počátku podezřelý. Stěžovatel se prý sice dostavoval

na policii dobrovolně, nicméně své výpovědi postupně měnil, "takže

tím ztrácejí na věrohodnosti". Např. teprve po opakovaných

dotazech prý připustil, že JUDr. K. předal vražednou zbraň

popíral, že by s touto zbraní jakkoliv manipuloval, což bylo

vyvráceno a nakonec to i sám stěžovatel přiznal. Výsledky

vyšetřování nasvědčují tomu, že se stěžovatel zúčastnil vraždy Z.,

o čemž svědčí i výsledek pachových stop. Městský soud proto

konstatoval, že byly zjištěny skutečnosti nasvědčující závěru, že

stěžovatel předmětný trestný čin spáchal. Stěžovateli hrozí vysoký

trest a přestože dosud na policii docházel, po sdělení obvinění se

prý situace podstatně změnila a existuje obava, že se bude

skrývat. O tom může údajně nasvědčovat i jeho psychika, jelikož

vyšetřovatelům vypovídal o strachu z celé této záležitosti.

Protože k obvinění stěžovatele došlo teprve nedávno a je třeba

provést řadu důkazů (včetně výslechů svědků) a protože trestná

činnost byla spáchána organizovaně, shledal městský soud rovněž

existenci vazebního důvodu koluzního.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl,

že napadenými usneseními obecných soudů byl porušen čl. 8 odst.

5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy. Toto

pochybení spatřuje stěžovatel především v tom, že obě citovaná

usnesení obecných soudů odůvodňují existenci vazebních důvodů

poněkud odlišně. Stěžovatel prý svoje výpovědi neměnil, nýbrž vždy

pouze věci "uvedl na pravou míru". Stěžovatel dále zpochybňuje

důkaz pachovou stopou, z něhož prý není možno dovodit, že skutečně

v rozhodné době byl na místě spáchání trestného činu vraždy,

a v tomto směru se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

394/97.

Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení

mohly správného zjištění okolností věci docílit jinak než uvalením

koluzní vazby. Navíc, k uvalení koluzní vazby prý došlo za

situace, kdy vyšetřování již probíhalo dva a půl roku a kdy již

byli všichni obvinění vyslechnuti, byť i využili svého zákonného

práva a výpověď odmítli, a byly provedeny všechny podstatné

důkazy. Obava, že by stěžovatel mohl mařit zjištění příslušných

skutkových okolností, zde tedy již dána nebyla (viz též nález

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 371/2000). Důvodem koluzní vazby

nemůže být pouze určitá důkazní situace (např. počátek vyšetřování

nebo rozsáhlost dokazování), nýbrž musí být dány konkrétní

skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný skutečně má koluzní

záměry. V daném případě prý však stěžovatel dobrovolně vydal

pistoli, podrobil se pachové zkoušce a fyziodetekčnímu vyšetření

a sám inicioval provedení konfrontací.

Stěžovatel konečně tvrdí, že obecné soudy dostatečně

neodůvodnily existenci útěkového vazebního důvodu, takže napadená

usnesení jsou v tomto směru nepřezkoumatelná.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená

usnesení obecných soudů zrušena.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud

v Praze a vedlejší účastníky řízení - Obvodní státní

zastupitelství pro Prahu 5 a Městské státní zastupitelství

v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření toliko sdělil, že

na svém rozhodnutí trvá a že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel

byl vzat do vazby na základě zákona, podle zákonných důvodů a na

dobu stanovenou zákonem. Městský soud odkázal na jednotlivé

skutečnosti, jež nasvědčují tomu, že stěžovatel spáchal předmětný

trestný čin a zejména upozorňuje na to, že stěžovatel u sebe delší

dobu přechovával vražednou zbraň. V daném případě prý zájem na

objektivním vyšetření případu převažoval nad osobním zájmem

stěžovatele na zachování osobní svobody. Vazební důvody byly dány

jednak okolnostmi na straně stěžovatele a také danou důkazní

situací, "která objektivně vytvořila konstelaci vedoucí k obavě,

že obviněný se bude domlouvat se spoluobviněnými a působit na

svědky, aby vypovídali v jeho prospěch". Podle názoru městského

soudu hrozba vysokým trestem je pak konkrétní skutečností

v zákoně uvedenou zakládající obavu z jednání podle § 67 odst. 1

písm. a) trestního řádu. Proto městský soud nesdílí názor

stěžovatele, že porušil zákaz libovůle v rozhodování a navrhl, aby

byla ústavní stížnost odmítnuta.

Městský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 zastává názor, že

v této věci není vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním

soudem a Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy

ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto

zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud

jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody

stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud

připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval

otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel

především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je

vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody

obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu

trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní

svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto

omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění

a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že

svoje výpovědi neměnil, nýbrž toliko uváděl na pravou míru, že

z důkazu pachovou stopou nelze přímo dovodit jeho přítomnost na

místě spáchání trestného činu vraždy, že k uvalení koluzní vazby

došlo za dva a půl roku po zahájení vyšetřování a že obecné soudy

nedostatečně odůvodnily existenci útěkového vazebního důvodu.

K těmto námitkám stěžovatele Ústavní soud především

konstatuje, že institut vazby - jakožto institut zajištění osoby

- spadá svojí povahou do trestního práva procesního a nikoliv

hmotného. Jestliže tedy Ústavní soud v souzené věci rozhoduje

o ústavnosti napadených vazebních rozhodnutí, nepřísluší mu

zabývat se otázkou případné viny stěžovatele - kam zjevně míří

námitka stěžovatele ohledně provedeného důkazu pachovou stopou.

Rovněž posouzení opodstatněnosti otázky, zda stěžovatel

v přípravném řízení svoje výpovědi účelově měnil nebo je toliko

uváděl "na pravou míru", bude teprve předmětem hodnocení důkazů

v dalším průběhu trestního řízení. Tyto námitky proto Ústavní soud

považuje z hlediska předmětné ústavní stížnosti za irelevantní,

neboť přímo meritorně nesouvisejí s podstatou napadených usnesení

obecných soudů.

Ústavní soud dále zdůrazňuje, že každé rozhodnutí o vazbě

představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8

Listiny). Při takovémto zásahu je proto nutno postupovat

restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné

rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí

obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již

dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného

postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci

(v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 125 trestního

řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí.

S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv, případně

s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem

vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení

dochází, je o to více důrazně důvodný, a proto také jen povšechné

a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena,

není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III.

ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 17, str. 125).

Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci.

V daném případě - jak plyne z obsahu spisu - obecné soudy

dovodily, že u stěžovatele jsou dány důvody tzv. útěkové a koluzní

vazby dle ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu.

Podle ustanovení § 67 odst. 1 trestního řádu smí být obviněný vzat

do vazby jen tehdy, jsou-li tu "konkrétní skutečnosti, které

odůvodňují obavu", že je dán některý z taxativně uvedených důvodů

vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby

soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat

do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném

ustanovení. Na druhé straně je však nutno z ústavně právního

hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna

konkrétními skutečnostmi, z nichž na zmíněnou obavu lze usuzovat.

V souzené věci však napadená usnesení obecných soudů ani z

nastíněných ústavněprávních hledisek ani z hledisek

trestněprávních nemohou obstát.

Obvodní soud existenci tzv. útěkového vazebního důvodu

odůvodnil pouze tím, že stěžovateli hrozí citelný trest odnětí

svobody a protože se mu podařilo utéci z místa trestného činu,

hrozí nebezpečí, že by se při ponechání na svobodě mohl vyhýbat

trestnímu řízení, eventuelně hrozícímu trestu. Městský soud

shledal útěkový vazební důvod rovněž v hrozbě vysokého trestu

a konstatoval, že stěžovatel dosud na policii sice docházel,

nicméně po sdělení obvinění se situace podstatně změnila, o čemž

prý nasvědčuje i jeho strach z celé záležitosti, o kterém

policistům vypovídal. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na

svoji dosavadní judikaturu, v níž se ztotožnil s právním názorem

uznávané odborné literatury, že v konkrétním případě je "třeba

uvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale i to, zda takto:

stanovená výše trestu odůvodňuje obavu, že konkrétní obviněný

uprchne nebo se bude skrývat" (Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád

- komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 263). V daném případě

však zjevně předmětná obava nemůže být odůvodněna pouze tím, že

stěžovatel údajně z místa činu utekl nebo že má z celé záležitosti

strach. Pokud by totiž Ústavní soud takovéto odůvodnění

akceptoval, musel by - ad absurdum - dospět k obecnému právnímu

názoru, že tzv. útěková vazba by měla být uvalena na každého

obviněného, kterému hrozí vysoký trest a který po spáchání

trestného činu na místě nesetrval, případně který má z této

záležitosti strach - a to i přesto, že se v průběhu dosavadního

vyšetřování dostavoval na policii a dobrovolně se podrobil

jednotlivým vyšetřovacím úkonům. Je zjevné, že takovýto právní

názor je z ústavně právního hlediska neudržitelný, neboť

nekoresponduje se smyslem čl. 8 Listiny, zaručujícím osobní

svobodu. Jak totiž Ústavní soud zjistil z příslušného

vyšetřovacího spisu, stěžovatel se opakovaně dobrovolně dostavoval

na policii, kde byl "vytěžován" (např. dne 25. 7. 2000 - č.l.

969, dne 14. 11. 2000 - č.l. 971) a kde také vypovídal jako svědek

(dne 16. 11. 2000 - č.l. 973 a násl.), a to dokonce i na vlastní

žádost (č.l. 994 a násl.). Stěžovatel se rovněž dobrovolně

podrobil některým vyšetřovacím úkonům, jako byla např. opakovaná

konfrontace s R. K. (č.l. 1016, 1064), fyziodetekční vyšetření

(č.l. 1021) nebo odběr pachové stopy (č.l. 1066) a s těmito úkony

vyslovil souhlas.

Ústavní soud neakceptuje ani názor Městského soudu v Praze

(obsažený v jeho vyjádření k ústavní stížnosti), podle něhož

"hrozba vysokým trestem je pak konkrétní skutečností v zákoně

uvedenou zakládající obavu z jednání podle § 67 odst. 1 písm. a)

trestního řádu.". Tento názor totiž odporuje dikci zákona i smyslu

předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí

teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné

obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak

trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Jinak řečeno, samotná hrozba

vysokého trestu není konkrétní skutečností zakládající obavu

z jednání podle citovaného ustanovení trestního řádu. Pokud by

tomu tak skutečně bylo - což však trestní řád nepřipouští - muselo

by - dovedeno ad absurdum - platit, že v jakémkoliv případě hrozby

vysokého trestu by u obviněného byla dána existence útěkového

vazebního důvodu, a to bez nutnosti jeho dalšího podrobnějšího

zkoumání.

K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve judikoval, že

obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným

způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování

trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález sp. zn. IV. ÚS

264/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 11, str. 261). V souzené věci však obecné soudy

toliko konstatovaly, že stěžovatel vypovídal rozdílně od

zjištěných skutečností, že je nutná jeho konfrontace s dalšími

spolupachateli, že trestná činnost byla spáchána organizovaně a že

je třeba provést řadu důkazů. Přitom je zřejmé, že koluzní vazební

důvod nemůže být dán tím, že je v rámci vyšetřování nutno ještě

provést řadu důkazů nebo že obviněný vypovídal rozdílně od

zjištěných skutečností, nýbrž pouze tím, že existují konkrétní

skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na dosud

nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Jak však

vyplývá z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, JUDr. K.

bylo sděleno obvinění již dne 29. 2. 2000 a 28. 6. 2000 bylo toto

obvinění rozšířeno o trestný čin vraždy L. Z. Stěžovatel prý byl

podezřelý již od počátku vyšetřování, přesto však byl vzat do

vazby až dne 16. 5. 2001 a do té doby se dobrovolně dostavoval na

policii k provádění jednotlivých vyšetřovacích výkonů (viz výše).

V době, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, již byli všichni

spoluobvinění vyslechnuti (s výjimkou uprchlého P. M.) a s JUDr.

K. již dokonce proběhla i konfrontace (22. 11. 2000 a 8. 2.

2001), které se stěžovatel dobrovolně zúčastnil. V tomto

konkrétním případě proto neobstojí ani tvrzení městského soudu, že

k obvinění stěžovatele došlo teprve nedávno a že je proto třeba

provést řadu důkazů. Stěžovatel byl totiž vzat do vazby téměř rok

a půl poté, co bylo JUDr. K. sděleno obvinění z trestného činu

vraždy L. Z., na kterém se měl podílet rovněž stěžovatel.

Za těchto okolností je zřejmé, že i v tomto směru napadená

usnesení obecných soudů představují ústavně nekonformní zásah do

základních práv stěžovatele, neboť nerespektují zásadu

zdrženlivosti zásahů do základních ústavních práv, dovoditelnou

též z ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu (znění do 31. 12.

2001), a přezkoumatelným způsobem - s ohledem na okolnosti souzené

věci - nevysvětlují, z jakého konkrétního důvodu pramení obava, že

stěžovatel bude působit na svědky nebo jinak mařit objasňování

skutečností závažných pro trestní stíhání § 67 odst. 1 písm. b)

trestního řádu.

Je tedy zjevné, že napadená usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 1 a Městského soudu v Praze jsou pro svoji nekonkrétnost

nepřezkoumatelná a tedy i protiústavní. Tím obecné soudy porušily

čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti

zcela vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze

dne 17. 5. 2001, sp. zn. Nt 368/01, a usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 8. 6. 2001, sp. zn. 44 To 671/2001, jako

protiústavní zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru