Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 431/98Usnesení ÚS ze dne 28.01.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkIn dubio pro reo
Svědek
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.431.98
Datum podání09.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 235

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 431/98 ze dne 28. 1. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 431/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného advokátkou Mgr. A. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 1 T 40/96, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 10 To 39/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel (společně se spoluobžalovaným V. P.) shledán vinným, že dne 14. 11. 1995 ohrožoval pistolí nezletilou K. H., donutil ji nastoupit do automobilu a společně ji odvezli proti její vůli do S., kde ji V. P. později znásilnil, omezoval její svobodu a donutil ji k tomu, aby se nejméně po pět večerů zdržovala v nočním klubu J.-E., kde jako tzv. hosteska měla v sedmi případech úplatné pohlavní styky. Stěžovatel tedy jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a trpěl a spáchal takový čin se zbraní, čímž se dopustil trestného činu vydírání [§ 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona] a dále vydal z nedbalosti osobu mladší 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožnil vést zahálčívý a nemravný život, čímž se dopustil trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže [§ 217 písm. a) trestního zákona]. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku.

1

I. ÚS 431/98

V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že organizování prostituce bylo hlavním zdrojem příjmů V. P.. Ke dni 14. 11. 1995 však neměl "k dispozici" žádnou prostitutku, která by pro něj prostituci provozovala. Proto v tento den oba obžalovaní odjeli ze S. do O. osobním automobilem za účelem získání prostitutky. V O. či jinde v okrese Most získali nepřesné generálie H. S., které poté V. P. použil k žádosti o vydání pasu po jeho ztrátě pro K. H. Tento den K. H. a K. G. ml. šly koupit rodičům cigarety, když se však od sebe na kratší vzdálenost vzdálily, byla K. H. obžalovanými pod pohrůžkou pistolí donucena nastoupit do jejich automobilu a odvezena. Stěžovatel byl z tohoto činu usvědčen zejména poškozenou K. H., v jejíž postupných výpovědích se objevily toliko "drobnější rozpory" (které se však týkaly pouze jejího vztahu ke K. G. ml., k její matce K. G. st., k H. S. a také doby a dnů, kdy byla násilně držena v bytě V. P.) a některými dalšími důkazy.

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele a V. P. proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni.

V odůvodnění usnesení vrchní soud konstatoval, že v podaném odvolání stěžovatel brojil zejména proti tomu, že přípravné řízení bylo konáno ve vztahu ke dni 15. 11. 1995, o tom, že trestný čin měl být spáchán o den dříve se dozvěděl až při vynesení rozsudku, že Krajský soud v Plzni prý též porušil zásadu objektivní pravdy a neuvedl, o jaké důkazy opíral svá skutková zjištění, přičemž výpověd' poškozené a výpovědi svědkyň K. G. st. a K. G. ml. nelze brát jako věrohodné. Provedené dokazování bylo údajně neúplné: nebylo prověřeno tvrzení K. G. st., že H. měli odvézt "kluci z O.", nebyly vyslechnuty pracovnice klubu J.-E. L. P. a ,,neztotožněná" S. a navíc prý poškozená z tohoto nočního klubu mohla kdykoliv odejít.

K tomu Vrchní soud v Praze uvedl, že soud I. stupně provedl v této věci úplné a vyčerpávající dokazování, oproti přípravnému řízení dokazování ještě doplnil, a z provedeného dokazování vyvodil zcela správné skutkové i právní závěry. U poškozené H. prý sice lze "vysledovat" poruchy v chování, ty však vyplývají zejména z exogenních činitelů a lze je charakterizovat spíše jako neurotické než psychopatické. Proto z její výpovědi Krajský soud v Plzni správně vycházel. Na tom nic nemění ani skutečnost, že policistům ihned neuvedla svoje skutečné jméno ani další rozhodná fakta, nebot' měla obavy před osobami, které byly nadále na místě přítomny a "které byly příčinou jejího

2

I. ÚS 431/98

bezvýchodného postavení" a zároveň se prý nechtěla vrátit do ústavní výchovy. Navíc její výpověd' v souzené věci v žádném případě nebyla jediným důkazem, nebot' krajský soud měl k dispozici důkazy další, které podrobně popsal a řádně zhodnotil.

Ohledně přesného data spáchání trestného činu Vrchní soud v Praze poukázal na skutečnost, že ani přípravné řízení ani obžaloba se neopíraly o přesné datum, nýbrž hovořily o přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 1995, pravděpodobně o dni 15. 11. 1995. Příslušné důkazy tedy nebyly prováděny pouze ke dni 15. 11. 1995 a doplnění dokazování s cílem zpřesnění této doby "rozhodně nelze považovat za procesní pochybení, vadu řízení nebo porušení zásady obžalovací".

K údajné neúplnosti řízení Vrchní soud v Praze uvedl, že K. G. st. měla pouze zprostředkované informace, když vypověděla, že únos H. provedli "kluci z O.". Tuto informaci jí údajně sdělila její dcera, leč ta to při výslechu nepotvrdila. Tvrzené rozpory mezi výpověďmi poškozené a K. G. m1. jsou. prý nepodstatné a nevztahují se vůbec na zásadní skutečnosti.

Proto Vrchní soud v Praze podaná odvolání zamítl.

V záhlaví označená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména namítl, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že jednotlivé důkazy, uvedené krajským soudem v odůvodnění napadeného rozsudku, se ho netýkají, neprokazují jeho vinu a že tedy není dán vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Proti stěžovateli prý hovořily toliko výpovědi poškozené H. a svědkyň K. G. st. a K. G. ml.. Výpovědi K. G. ml. a poškozené jsou však údajně v příkrém rozporu: liší se např. v tom, zda z auta vystoupili oba obžalovaní či zda jen jeden, dále v tom, zda stěžovatel poškozenou ohrožoval pistolí a v tom, jak vysoký byl muž, který vystoupil z auta. Výpověď K. G. st. je výpovědí zprostředkovanou, nebot' tato svědkyně pouze sděluje, co se dozvěděla od své dcery, přesto prý však nepotvrzuje svědeckou výpověď poškozené.

3

I. ÚS 431/98

Stěžovatel se dále domnívá, že poškozenou H. nelze považovat za věrohodnou osobu a tuto domněnku dokládá např. její pověstí, absencemi ve škole, výchovnými problémy, sklony k lživosti atd. Podle stěžovatele mohla poškozená z klubu svobodně odejít, nebot' tam nejsou mříže, a její věrohodnost je prý zpochybněna i tím, že po převozu na policejní oddělení neuvedla svoje skutečné jméno.

Vrchní soud v Praze se prý odvolacími námitkami stěžovatele vůbec nezabýval, nebot' rozpory mezi výpovědmi poškozené a K. G. ml. označil za nepodstatné a chování poškozené, jež policistům zatajovala svoje skutečné jméno, odůvodnil jejími obavami před některými osobami, přestože při jejím výslechu na oddělení policie nikdo kromě policisty přítomen nebyl.

Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho citovaná základní práva, nebot' byl odsouzen bez příslušných usvědčujících důkazů a zároveň nebyly provedeny důkazy, svědčící v jeho prospěch. Proto navrhl, aby byla zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník - Vrchní státní zastupitelství v Praze. Krajské státní zastupitelství v Plzni se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tím, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin, jehož se měl dopustit "v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 1995 v O.". Ve sdělení obvinění tedy nebylo tvrzeno, že k uvedenému činu došlo dne 15. 11. 1995, a stěžovatel byl poučen, že dokazování jeho činu bude vedeno i ohledně období, kdy byla poškozená protiprávně držena v S. Stěžovatel tedy měl možnost uplatnit obhajobu ohledně dalšího období. Stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen, rozhodoval místně a věcně příslušný soud a rovněž délka řízení byla přiměřená. Skutkový stav byl náležitě a bez jakýchkoliv pochybností zjištěn.

Vrchní soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění usnesení, jež v dané věci vydal a upozornil pouze na to, že obsah ústavní stížnosti se překrývá s obsahem odvolání.

4

I. ÚS 431/98

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí jako protiústavní zrušit (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Praha, 1995, sv. 3, str. 257).

V souzené věci Ústavní soud shledal, že porušení citovaných základních práv stěžovatel spatřuje toliko ve způsobu provedeného dokazování, v jeho vyhodnocení a ve vyvození právních závěrů. Navíc argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, se obsahově v podstatě neliší od argumentace, obsažené v podaném odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo přehodnocovat dokazování, provedené zejména Krajským soudem v Plzni. K jednotlivým námitkám stěžovatele proto uvádí toliko následující:

Vrchní soud v Praze se náležitě zabýval tvrzením stěžovatele ohledně údajných rozporů v jednotlivých výpovědích, které jej usvědčují. Ústavní soud - vzhledem ke svému ústavnímu postavení a úkolům - neshledal důvod zpochybňovat závěry vrchního soudu, který dovodil, že tyto rozpory jsou nepodstatné a k zásadním skutečnostem se nevztahují.

Rovněž otázkou věrohodnosti poškozené K. H. se Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení poměrně podrobně zabýval a zaujal stanovisko, že není důvod její výpověd' považovat za nevěrohodnou. Ani tento závěr vrchního soudu nemíní Ústavní soud - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele - zpochybňovat.

K tvrzení stěžovatele, že věrohodnost poškozené relativizuje i to, že po převozu na policejní stanici neuvedla svoje pravé jméno (přestože se již v této době nenacházela v přítomnosti osob, "které byly příčinou jejího bezvýchodného postavení"), Ústavní soud

5

I. ÚS 431/98

konstatuje, že vrchní soud tuto skutečnost nevysvětlil pouze strachem poškozené z přítomnosti dalších osob, nýbrž také obavou z toho, že se bude muset vrátit do ústavní výchovy a tedy do "nesvobodného způsobu života", přičemž nelze přehlížet ani její věk. Rovněž v tomto směru je odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze logické a přesvědčivé a Ústavní soud nemá důvod je - z ústavně právního pohledu - zpochybňovat.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 1999

JUDr.Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru