Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 431/97Usnesení ÚS ze dne 12.10.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.431.97
Datum podání14.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 150

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 431/97 ze dne 12. 10. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 431/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatelky M.T., zastoupené advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1768/97, ze dne 23. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7 C 290/95, ze dne 30. 4. 1997, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka J.H., zastoupeného advokátkou JUDr. A.D., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1768/97, ze dne 23. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7 C 290/95, ze dne 30. 4. 1997. Citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví navrhovatelky a vedlejšího účastníka

1

I. ÚS 431/97

k nemovitostem v katastrálním území S., konkrétně k domu se stavební parcelou č. 126 o výměře 480 m2, a zahradě par. č. 1276/2 o výměře 1670 m2. Nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, který byl zavázán k povinnosti zaplatit navrhovatelce jako přiměřenou náhradu 390 000 Kč do 15 dnů od právní moci soudního rozhodnutí.

V ústavní stížnosti navrhovatelka poukazuje na to, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na spravedlivý proces. Dále podle navrhovatelky došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. práva na rovné postavení účastníků před soudem. Konečně stěžovatelka dovozuje porušení Ústavy ČR, konkrétně čl. 96 odst. 1 a čl. 1, který kromě jiného vymezuje Českou republiku jako demokratický právní stát, v němž je vyloučena libovůle v rozhodování.

Navrhovatelka konkrétně vytýká obecným soudům nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, pokud nepřihlédly k zájmu navrhovatelky o spornou nemovitost ještě před vznikem podílového spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem, kdy se dlouhá léta se svou rodinou jezdila na tuto nemovitost rekreovat. Dále poukazuje stěžovatelka na porušení zásady rovného postavení účastníků civilního řízení, pokud soudy privilegovaly platební schopnost vedlejšího účastníka před platební schopností navrhovatelky. V této souvislosti zdůrazňuje, že ona sama měla k dispozici téměř celou částku potřebnou k finančnímu vypořádání s vedlejším účastníkem. Tuto skutečnost však soudy nerespektovaly a považovaly za průkazný šek předložený vedlejším účastníkem, který vůbec nemusel být v době soudního rozhodování krytý.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na obsah vlastního rozhodnutí. Ve vyjádření je zdůrazněno, že nemovitost byla jedna a nebylo možno ji reálně rozdělit, proto musela být přikázána jednomu z účastníků za náhradu. Vzhledem k prokázané solventnosti vedlejšího účastníka byla přikázána jemu. Podle názoru

I. ÚS 431/97

obecného soudu svědčí podaná ústavní stížnost o zásadním nepochopení smyslu a účelu tohoto institutu.

Rovněž vedlejší účastník v písemném vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Zdůraznil, že obecné soudy vyvodily ve věci správné závěry a zachovaly všechny zásady včetně práva na spravedlivý proces a rovné postavení před soudem. Dále vedlejší účastník poukázal na nepravdivou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti ohledně platební schopnosti navrhovatelky. Zdůraznil, že po celou dobu řízení neprokázala, že by měla k dispozici celou částku 390 000 Kč. V té souvislosti poukázal vedlejší účastník na skutečnost, že po právní moci rozsudku částku 390 000 Kč navrhovatelce vyplatil. Navrhovatelka z nemovitosti vyklidila všechny movité věci. Tímto nepochybně prokázal, že jeho šek byl krytý a potřebnou finanční částkou tudíž disponoval. Podle názoru vedlejšího účastníka navrhovatelka je prostě nespokojena s výsledkem řízení a tuto nespokojenost projevuje odkazem na údajně porušená ústavní práva.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 7C 290/95, z něhož zjistil, že vedlejší účastník uplatnil žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení § 142 občanského zákoníku. Soud prvého stupně provedl ohledně této žaloby obsáhlé dokazování, které ukončil vynesením rozhodnutí dne 24. ledna 1996. Tento rozsudek napadla odvoláním stěžovatelka. V odvolacím řízení byla věc zrušena a vrácena k dalšímu řízení soudu prvého stupně usnesením ze dne 30. 5. 1996. Důvodem pro zrušení byla skutečnost, že znalecký posudek na cenu nemovitosti byl zpracován podle vyhlášky, která ztratila platnost v době vynesení soudního rozhodnutí. V rámci dalšího řízení byl proto zpracován nový znalecký posudek a posléze vyneseno nové rozhodnutí dne 30. 4. 1997. Toto nové rozhodnutí napadla odvoláním opět stěžovatelka, která v odvolání ze dne 9. 6. 1997 použila stejnou argumentaci jako v ústavní stížnosti. Následoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Změněn byl výrok o náhradě nákladů řízení, které

I. ÚS 431/97

nebyly přisouzeny žádnému z účastníků před soudy obou stupňů s poukazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. poukázal odvolací soud na okolnosti hodné zvláštního zřetele na straně stěžovatelky, spočívající v tom, že na nemovitost dojížděla a projevovala o ni zájem delší dobu před vznikem podílového spoluvlastnictví.

Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny, jakož i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy.

K žádnému takovému porušení však v daném případě nedošlo. Navrhovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s porušením čl. 96 odst. 1 a čl. 1 Ústavy ČR nebylo shledáno.

Obecné soudy věc meritorně posoudily v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění. V rámci dokazování daly prostor oběma stranám vznášet návrhy na doplnění dokazování i činit vyjádření k věci. Nelze v tomto směru proto vytýkat porušení práva na spravedlivý proces. Dokazování bylo provedeno úplně a z provedených důkazů byly vyvozeny správné právní závěry. Nebylo porušeno ani právo na rovné postavení účastníků, pokud obecné soudy za situace, kdy nebylo možné nemovitost reálně rozdělit, přistoupily ke zrušení podílového spoluvlastnictví ve prospěch jednoho z rovnodílných podílových společníků za finanční náhradu. Zachování práva na rovné postavení lze dovodit i z faktu, že rozhodnutí obecných soudů jasně v odůvodnění poukazuje na skutečnost, že oba účastníci užívali nemovitost k rekreaci srovnatelně stejně. Proto přistoupily obecné soudy v rámci úvah, kterému z účastníků nemovitost přikázat, k hledisku dalšímu, a to solventnosti obou účastníků. V tomto směru z obsahu připojeného spisu pak jasně vyplývá, že částku 390 000 Kč byl schopen vyplatit vedlejší účastník, zatímco stěžovatelka tak vysokou částkou nedisponovala. Tímto

I. ÚS 431/97

závěrem respektovaly obecné soudy skutečnost, že výsledek soudního řízení

nesmí vést k vzniku budoucích sporů.

O respektování práva na spravedlivý proces i práva rovnosti účastníků svědčí rovněž závěr odvolacího soudu, týkající se výroku o náhradě nákladů řízení. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je zcela mimořádná a z jejího odůvodnění v rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé zohlednění toho, že stěžovatelka před vznikem podílového spoluvlastnictví užívala nemovitost častěji. Proto nebyla zavázána k povinnosti nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi.

Všechny shora uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je pouhým výrazem nespokojenosti stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů a snahou chápat Ústavní soud jako třetí instanci v systému obecného soudnictví. Ze studia spisového materiálu a z posouzení věci samé Ústavní soud dovodil, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: , Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 12. října 1998

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senát

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru