Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 431/04 #0Nález ÚS ze dne 22.02.2005Pořádková pokuta před zahájením trestního stíhání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkVlastnictví
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/36 SbNU 347
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.431.04.0
Datum vyhlášení08.03.2005
Datum podání15.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/1976 Sb., čl. 14 odst.1 písm.g

141/1961 Sb., § 66 odst.1, § 158 odst.3, § 12 odst.10, § 78 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 431/04 ze dne 22. 2. 2005

N 31/36 SbNU 347

Pořádková pokuta před zahájením trestního stíhání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 22. února 2005 sp. zn. I. ÚS 431/04 ve věci ústavní stížnosti P. S. proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 z 25. 3. 2004 sp. zn. 1 Zt 85/2004, proti usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, z 18. 2. 2004 č. j. ORI-661-1/MO7-TČ-2004 a proti usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, z 23. 2. 2004 ČTS: ORI-1370/300K-6-2004-Dol, jimiž byla jednak stěžovateli uložena pořádková pokuta, protože odmítl vydat věci důležité pro trestní řízení, a jednak byly tyto věci vráceny poškozené.

I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo výrokem I. usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. 1 Zt 85/2004 a usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 18. 2. 2004 č. j. ORI-661-1/MO7-TČ-2004 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I. usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. 1 Zt 85/2004 a usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 18. 2. 2004 č. j. ORI-661-1/MO7-TČ-2004 se ruší.

III. Ve zbývající části se ustavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 14. 7. 2004 domáhal zrušení výše uvedených usnesení, jimiž mu byla jednak uložena pořádková pokuta, protože odmítl vydat věci důležité pro trestní řízení, a jednak byly tyto věci vráceny poškozené (poté, co byly po předložení příkazu k odnětí stěžovatelem vydány). Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva a svobody vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že dne 14. 2. 2004 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci trestného činu krádeže šperků, z něhož byl podezřelý O. M. Bylo zjištěno, že podezřelý šperky zastavil na základě zástavní smlouvy (uzavřené s majitelem zastavárny L. P.). Dne 17. 2. 2004 byl stěžovatel - zaměstnanec zastavárny - ústně vyzván hlídkou Policie České republiky, aby zastavené věci vydal podle § 78 trestního řádu (dále též "tr. řád" nebo "tr. ř."). Byl upozorněn na povinnost věci vydat, jakož i na možnost uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel požádal o konkretizaci věcí, resp. o doručení písemného příkazu k odnětí věcí. Následně bylo dne 18. 2. 2004 proti podezřelému zahájeno trestní stíhání, a stěžovateli byla uložena pořádková pokuta za neuposlechnutí výzvy k v vydání věcí, státní zastupitelství téhož dne vydalo příkaz k "vydání věci podle ust. § 79 odst. 1 tr. ř." (č. l. 15), po jehož předložení stěžovatel věci sám vydal.

Stěžovatel namítal existenci pochybností o možnosti věci vrátit poškozené, protože existovala zástavní smlouva, která zpochybňovala vlastnické právo k vydaným věcem. Existovala zákonem přiznaná možnost uspokojit pohledávku ze zástavy, a to i vzhledem k nepochybně dobré víře zástavního věřitele. Stěžovatel upozornil na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 66/99 a sp. zn. IV ÚS 325/98 (viz dále), podle nichž pochybnosti o vlastnickém právu k věci brání jejímu vrácení a taková věc má být uložena do úschovy.

Podle stěžovatele musí být odmítnutí výzvy bezpodmínečné a kategorické, jinak není možno pořádkovou pokutu uložit. Stěžovatel věci bez obstrukcí vydal, aniž měl povědomí o vydání usnesení, jímž mu byla uložena pořádková pokuta. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (viz dále), podle kterého musí být porušení podmínek nepochybně a jednoznačně prokázáno. Navíc nebylo zahájeno trestní stíhání a policejní orgán nebyl oprávněn požadovat vydání věci. Byl tak požádán o vydání věci na základě nesprávné interpretace trestního řádu. Stěžovatel poukázal na analogii s nálezem sp. zn. I. ÚS 290/98 (viz dále), v němž byly vyloženy ústavní meze aplikace ustanovení o tzv. neodkladných úkonech. Ze všech těchto důvodů stěžovatel namítal, že proti němu byla uplatněna veřejná moc v rozporu se zákonem a nebylo respektováno jeho právo činit vše, co mu zákon nezakazuje a nebýt nucen činit to, co mu zákon neukládá.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 (3 T 61/2004), z něhož zjistil následující skutečnosti. Dne 14. 2. 2004 byl policejním orgánem sepsán úřední záznam o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 tr. řádu), protože všechny zjištěné skutečnosti odůvodňovaly závěr, že podezřelý mohl spáchat trestný čin krádeže, kdy využil nepřítomnosti dcery oznamovatelky trestného činu (protokol o trestním oznámení byl sepsán rovněž dne 14. 2. 2004) a z baru v jejím bytě odcizil šperky, které následně zastavil. Z úředního záznamu (!) podepsaného policejním komisařem dne 17. 2. 2004 (č. l. 36) vyplývá, že stěžovatel odmítl vydat šperky, ačkoli mu bylo oznámeno podezření, že pocházejí z trestné činnosti. Stěžovatel měl být poučen podle § 78 odst. 1 a 66 tr. řádu o povinnosti věci vydat. Přesto věci odmítl vydat s tím, že policie si má nejdříve obstarat příkaz státního zástupce. Na č. l. 37 je úřední záznam ze dne 18. 2. 2004, podle něhož stěžovatel "vyhověl výzvě" učiněné na základě souhlasu státního zástupce s odnětím věci.

Usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 18. 2. 2004 (ORI-661-1/MO7-TČ-2004) byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, protože přes výzvu odmítl dne 17. 2. 2004 vydat předmětné cennosti. (Toto usnesení se v trestním spise nenachází, Ústavnímu soudu je zaslal stěžovatel.)

Usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 23. 2. 2004 (ORI-1370/300K-6-2004-Dol) byly předmětné cennosti vráceny poškozené, neboť jich nebylo třeba pro trestní řízení, a o vlastnickém právu poškozené neměl policejní orgán pochyby.

Na základě stížnosti stěžovatele obě usnesení přezkoumala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, která stížnosti usnesením ze dne 25. 3. 2004 (1 Zt 85/2004) zamítla jako nedůvodné. V odůvodnění se uvádí, že výzva k vydání věcí byla velmi konkrétní, protože se vztahovala ke konkrétní zástavní smlouvě. K námitce pochybností o vlastnictví věci usnesení uvádí, že stěžovatel se nemůže domáhat vlastnických práv za situace, kdy je zřejmé, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti.

II.

Z vyžádaného vyjádření státní zástupkyně k podané ústavní stížnosti vyplynulo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a to z obdobných důvodů, jaké jsou uvedeny v napadeném usnesení. Z vyjádření policejního komisaře vyplývá, že o vlastnictví vrácených předmětů nebylo pochyb, protože odpovídaly popisu i nákresu z prvotního oznámení poškozené. K námitkám proti pořádkové pokutě se policejní komisař výslovně nevyjádřil, pouze upozornil, že stěžovatel si musel být vědom toho, že šperky získal za podhodnocenou cenu, přesto je odmítl vydat.

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 4 odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Veřejnou moc lze uplatňovat pouze v mezích zákona, a to v případech a mezích zákonem stanovených [čl. 2 odst. 2 Listiny - srov. např. nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 32, str. 293, či nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 33, str. 303].

Stěžovateli byla uložena pořádková pokuta podle trestního řádu za jednání, k němuž došlo před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby - trestní řízení, v němž byla pokuta uložena, bylo zahájeno vlastním úkonem policie (§ 12 odst. 10 tr. ř. ve spojení s § 158 odst. 3 tr. ř.). Tato procesní situace implikuje nutnost zaměřit nejdříve pozornost k otázce, zda vůbec byla policie nadána pravomocí pokutu uložit.

Ústavní soud několikrát upozornil na ústavně problematický aspekt těch ustanovení trestního řádu, která otevírají cestu k použití jeho razantních (a práva a svobody omezujících) prostředků, jež mají orgány činné v trestním řízení k dispozici jen proto, aby mohly naplňovat účel trestního řízení v situaci, kdy není vedeno stíhaní proti konkrétní osobě a předmět řízení (a tedy i okruh potenciálních pachatelů) je poměrně nejasný (srov. zejména nález ze dne 1. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 87/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 110, str. 113, nález ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. I. ÚS 290/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 176, str. 283, nález ze dne 21. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 766/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 94, str. 311, a nález ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 118/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 13, str. 101).

Vzhledem k tomu, že tyto právní názory posuzovaly trestní řád v podobě platné do 31. 12. 2001, nelze opomenout, že novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. rozšířila možnosti policie zahajovat trestní řízení (srov. § 158 odst. 3 ve spojení s § 12 odst. 10 tr. ř.) v situaci, kdy není nikdo obviněn. Tento krok zákonodárce však nic nezměnil na platnosti ústavních kautel, které dříve vedly ke zrušení dřívějšího tzv. stíhání ve věci [došlo k tomu - a to zcela správně - zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích). Srov. například odůvodnění, s nímž žádal předkladatel Poslaneckou sněmovnu dne 10. 11. 1993 Sb. o přijetí této novely: "Návrh novelizace vylučuje, aby bylo zahajováno trestní stíhání tzv. ve věci, neboť se jednalo o samoúčelný formální úkon nijak nepřispívající k ochraně práv subjektů, jakkoli dotčených trestním řízením, a tímto postupem v řadě případů docházelo k faktickému vyloučení většiny práv obviněného a jeho obhájce v přípravném řízení. Pokud provedení určitého úkonu trestní řád podmiňoval tím, že mu předcházelo zahájení trestního stíhání, nahrazuje se tato náležitost souhlasem soudce působícího v přípravném řízení." - www.psp.cz, Digitální knihovna PČR, PS 1993-1996, stenoprotokoly 14. schůze.

Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. se potichu a nepojmenovaně do tohoto kodexu vrátil institut tzv. zahájení trestního stíhání ve věci (§ 158 odst. 3 a § 12 odst. 10 tr. řádu). Na tento staronový institut pak mimo jiné navazuje možnost ukládání pokut při neuposlechnutí výzvy policejního orgánu, např. k vydání věci [§ 158 odst. 3 písm. h), § 66 odst. 1 a § 78 odst. 1 tr. řádu]. V případě možnosti policejního orgánu dožadovat se vydání věci pod hrozbou pokuty, jde ve smyslu výše citovaných nálezů Ústavního soudu o řetězení zásahů do základních práv, a je proto třeba zkoumat, zda zákon (tr. řád), který tuto možnost předvídá, sleduje legitimní cíl (k nutnosti posuzovat nezbytnost využití zákonem dané možnosti zasáhnout do základního práva vždy v kontextu přiměřenosti vymezeném okolnostmi konkrétního případu - srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 24. 4. 1990 Huvig proti Francii, č. 11105/84, § 30, elektronická databáze HUDOC dostupná na http://www.echr.coe.int).

K problematice pořádkových pokut se již za účinnosti novelizovaného znění trestního řádu vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, kdy mj. konstatoval: "Pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci... Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy... Ústavní soud konstatuje, že při možnosti zahájit přípravné řízení trestní nikoliv zahájením trestního stíhání, nýbrž tím, že policejní orgán sepíše záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro něž trestní řízení zahajuje, a způsob, jak se o nich dozvěděl (§ 158 odst. 3 tr .ř.), v žádném případě nemůže z hlediska ústavního v tomto úseku trestního řízení obstát právo policejního orgánu ukládat, nota bene bez možnosti soudního přezkumu, pořádkové pokuty." [Avšak] "Otázka, zda možnost zahájení přípravného řízení záznamem policejního orgánu je ústavně souladná, nemohla být... v tomto řízení Ústavním soudem řešena." (publikováno na www.judikatura.cz nebo Sbírka rozhodnutí, svazek 35, nález č. 180; vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.).

Výzva policejního orgánu k vydání věci představuje vždy zásah do základního práva stěžovatele na jeho soukromí, případně, má-li vyžadovaná věc majetkovou hodnotu, je dán potenciálně zásah i do jeho základního práva vlastnického. Neoprávněná pokuta vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny) porušuje přímo. Důvodem takového zásahu je veřejný zájem na objasnění skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, což se díky ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. děje v situaci, kdy (zatím) nebyl nikdo za příslušný skutek obviněn. Samotná výzva k vydání věci, pokud by nebyla doprovázena hrozbou pokuty, by jistě nebyla protiústavní. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že tato policejní pravomoc byla odvozena řetězeným odkazem, kdy § 158 odst. 3 písm. h) tr. ř. odkazuje na ustanovení § 78 tr. ř., jež v poslední větě svého prvního odstavce odkazuje na ustanovení § 66, jež umožňuje pokutu v dané situaci uložit. ESLP však, např. v případě Malone proti Spojenému království (srov. rozhodnutí pléna ze dne 2. 8. 1984, č. 8691/79: § 67 a 68) konstatoval, že i když se konkrétní jednání státní moci, kterým bylo zasaženo do základních práv, opírá o ustanovení zákona, je třeba se v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zabývat kvalitou zákona, jež takový zásah umožnil. "Zákon by směřoval proti výsadnímu postavení práva, kdyby posuzovací pravomoc poskytnutá výkonné moci neznala mezí. Proto musí zákon definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci dostatečně jasně, s ohledem na sledovaný legitimní cíl, aby jednotlivci poskytl adekvátní ochranu proti svévoli" (viz rozsudek Malone proti Spojenému království, citováno i v rozhodnutí Velkého senátu ze dne 16. 2. 2000, Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, § 56, nebo ze dne 4. 5. 2000 Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, § 55 - srov. elektronickou databázi HUDOC dostupnou na http://www.echr.coe.int nebo též in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 5/2000, str. 211, nebo Amann proti Švýcarsku, tamtéž, č. 3/2000, str. 128).

Opatřování důkazů podpořené hrozbou pokuty má však další nepominutelný ústavní rozměr, jímž je kolize s ústavním zákazem nucení k sebeobvinění. Ústavní soud již konstatoval, že: "Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé." (viz nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 32, str. 285; vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.). Ústavní soud v tomto nálezu rovněž konstatoval, že zákaz nucení k sebeobvinění v daném případě vyplýval, vedle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny zakotvujících právo odepřít výpověď, ze zásady presumpce neviny a z práva osobní obhajoby, jež jsou zakotvena v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Výslovně je tato civilizační samozřejmost zakotvena v čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), podle kterého: "Nikdo nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu" (dle autentického znění: "Not to be compelled to testify against himself or to confess guilt."). Zde je namístě poznamenat, že zákaz nucení k sebeobvinění je podle ESLP součástí čl. 6 Úmluvy, což bylo konstatováno např. v případě Saunders proti Spojenému království (srov. rozhodnutí Velkého senátu ze dne 17. 12. 1996 č. 19187/91, § 68). Ostatně stanoví-li čl. 36 odst. 1 Listiny právo na zákonný postup, je nesporné, že tento zákonný postup nemůže porušovat zákaz nucení k sebeobvinění.

Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 26/03 konstatoval, že: "Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí." (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 22, str. 201), čímž odkazem na čl. 37 odst. 1 Listiny podtrhl ústavní význam zákazu nucení k sebeobvinění. Je třeba zdůraznit, že není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby (stíhané za konkrétní skutek) odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt - pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů - nucena k vydání důkazů, které vedle prokázání viny dosud nestíhané osoby mohou přivodit trestní stíhání osoby nucené. Teprve je-li stíhána konkrétní osoba, má osoba vyzvaná k dispozici dostatek informací k tomu, aby se odpovědně (a s vědomím všech následků) rozhodla, zda výzvě vyhoví. Nehledě na to, že teprve touto konkretizací je vytvořena faktická možnost aktivizovat kontrolní nástroje bránící potenciální možnosti zneužití nástrojů daných Policii České republiky trestním řádem. Zde nejde o samoúčelné lpění na formalitách - míra konkretizace kontextu, v němž je výzva činěna, podmiňuje možnost kvalifikované obrany dotčených osob. Přitom možnost takové obrany je ústavně zakotvena (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny).

Ostatně i ESLP konstatoval, že požadavek předvídatelnosti a kvality zákona je formulován proto, aby každá osoba mohla - v případě potřeby za pomoci znalých poradců - přizpůsobit své chování (srov. rozhodnutí Amann proti Švýcarsku, § 56, nebo Rotaru proti Rumunsku, § 55). Způsob jednání stěžovatele, tak jak je zachycen ve spise, přitom odpovídal právě snaze zjistit oprávněnost požadavku policie (jež chtěla zasáhnout do jeho ústavně chráněné sféry) než bezdůvodnému bránění naplňování účelu trestního řízení.

Je-li současná konstrukce výzvy k vydání věci činěné před zahájením stíhání konkrétní osoby doprovázena hrozbou vysoké pokuty, pak takové konstrukci nelze přiznat ústavní konformitu, neboť i sama ukládaná pokuta zasahuje do základního práva vyzývaného nerušeně vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Jde o zásah do vlastnického práva, jímž se vynucuje vstup do soukromé sféry vyzývané osoby bez ohledu na důsledky, které si může vyzývaná osoba přivodit tím, že výzvě vyhoví. Cíl této zákonné konstrukce nelze jednoduše ztotožnit s veřejným zájmem uvedeným shora. Skutečně sledovaný cíl je třeba pravděpodobně hledat v usnadnění práce policie při objasňování trestných činů před obviněním konkrétní osoby, a to při použití neadekvátních prostředků excesivně zasahujících do základních práv žádaných osob. Takový cíl postrádá legitimitu, neobstojí v testu proporcionality, a je proto v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy (k testu proporcionality a metodě posuzování ústavnosti zákonem sledovaného cíle srov. např. nález ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, str. 177; vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.). Trestní řád umožňuje realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce v každém případě omezujících nástrojů, jejichž použití mimo trestní řízení, jež je jasně a přesně vymezeno stíháním konkrétní osoby za konkrétní trestný čin, nemůže obstát v testu proporcionality. Nelze rovněž přehlížet, že podobný neformální postup policie významně stěžuje aplikaci kontrolních nástrojů, jež byly do trestního řádu vtěleny u vědomí závažnosti zásahů, jež použití trestněprocesních institutů vyvolává.

Ostatně ne náhodou neznají tradiční demokratické státy úpravu obdobnou úpravě české - tj. takovou, podle které by si mohl policejní orgán pod hrozbou pokuty vynucovat vstup do soukromí osob před obviněním konkrétní osoby ze spáchání konkrétního skutku. Trestní řád přijetím kritizované konstrukce ústavně nepřípustně rozšířil fázi trestního řízení, pro které je charakteristický a jistě legitimní jistý stupeň státního donucování, o úsek od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení po zahájení trestního stíhání konkrétní osoby. Tento úsek však svou podstatou a obsahovou kvalitou patří do zákona o policii (zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) s jeho limitovanými represivními možnostmi. Pouhým formálním přesunem materie charakterizované ovšem obsahem do trestního řádu nelze aprobovat zásahy, které jsou zásadně možné jen v souvislosti s trestním stíháním.

Stěžovateli byla uložena pokuta orgány veřejné moci, které v daném okamžiku neměly k takovému konání pravomoc (čl. 2 odst. 2 Listiny). Orgány policie nejenže postihly stěžovatele ex post, ale ústavně nepřípustným způsobem vynucovaly jeho součinnost, a to na základě výkladu trestního řádu, který nebere ohled na kautely obsažené v hlavě páté Listiny. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že ex post bylo prokázáno, že věci, jejichž vydání bylo žádáno, skutečně pocházely z trestné činnosti a že orgány činné v trestním řízení konaly též v zájmu ochrany osoby, jež byla trestným činem evidentně poškozena. Pokuta sice byla uložena v okamžiku, když již bylo zahájeno trestní stíhání, avšak postihovala jednání, k němuž došlo v situaci, kdy ani ustanovení § 158 odst. 3 písm. h) tr. ř. s ohledem na shora uvedené ústavní kautely vůbec nezakládalo pravomoc policie takovou pokutu, která zasáhla do vlastnického práva stěžovatele (čl. 11 odst. 1 Listiny), uložit. Ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř. je třeba interpretovat silně restriktivním způsobem, aby nedocházelo k porušování zákazu sebeobvinění a k porušení práva nebýt podroben působení veřejné moci v situacích, v nichž není dán materiální podklad k jejímu výkonu. Jen takovému výkladu lze přiznat ústavní konformitu. V daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 290/98 - viz výše), čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, což vedlo k následnému zásahu do práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud konstatuje, že nikoli každé porušení zákona je zároveň porušením čl. 2 odst. 2 Listiny (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 66/99 a sp. zn. IV. ÚS 325/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 14, nález č. 54, str. 13; svazek 12, nález č. 130, str. 239), v projednávané věci však nenašel v trestním spise nic, co by mohlo odůvodnit postup policie, která uložila pokutu v situaci, kdy jí to trestní řád neumožňoval. Tento závěr platí, i když se přihlédne ke všem okolnostem případu. Jak již bylo konstatováno výše, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Navíc není jasné, čemu mělo uložení pokuty sloužit v situaci, kdy věc již byla pro účely trestního řízení zajištěna tak, že ji stěžovatel vydal po předložení příkazu k odnětí (§ 79 odst. 1 tr. ř.). Ostatně možnost získat věc jejím odnětím mají orgány činné v trestním řízení k dispozici nezávisle na možnosti získat věc na základě vyhovění výzvě k jejímu vydání (§ 78 tr. ř.), na což Ústavní soud upozornil již v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 a sp. zn. II. ÚS 118/01 (viz výše). Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny zakládá očekávání fyzických a právnických osob, že vůči nim bude státní moc uplatněna jen v případech a za okolností zákonem předvídaných (srov. přiměřeně i nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 70, str. 197, kde byl z hlediska ústavně chráněné autonomie vůle vyložen vztah odstavců 2 a 3 čl. 2 Listiny).

Stěžovatel žádal zrušení rozhodnutí o vrácení věci s poukazem na existenci pochybností o vlastnickém právu, avšak v mezidobí byl O. M. Obvodnímsoudem pro Prahu 6 dne 26. 5. 2004 (3 T 61/2004-53) pravomocně odsouzen za krádež předmětných šperků, které byly vráceny. Otázka vlastnictví k věcem byla vyřešena. Ústavní stížnost je v tomto bodě zjevně neopodstatněná.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí uvedená ve výroku I. podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Stížnost proti usnesení Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 1, ze dne 23. 2. 2004 ČTS: ORI-1370/300K-6-2004-Dol byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru