Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 429/01Nález ÚS ze dne 22.09.2004Ručení za clo - aplikace Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip le... více
Věcný rejstříkcelní záruka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/34 SbNU 351
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.429.01
Datum vyhlášení22.09.2004
Datum podání13.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

144/1982 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.2, čl. 9 odst.1, čl. 8, čl. 6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 11, § 241, § 258 odst.1, § 318, § 320

337/1992 Sb., § 32 odst.8, § 2, § 7 odst.2, § 24, § 32 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 429/01 ze dne 22. 9. 2004

N 134/34 SbNU 351

Ručení za clo - aplikace Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 22. září 2004 sp. zn. I. ÚS 429/01 ve věci ústavní stížnosti S. a. d. Č. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000 o zamítnutí stěžovatelovy správní žaloby, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem z 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozhodnutí Celního úřadu Cínovec z 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99, jímž byl stěžovatel vyzván, aby zaplatil z titulu ručení clo.

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Celní úřad Cínovec platebním výměrem na clo a jiné dávky č. 2/T/97 ze dne 3. 2. 1998 č. j. 21-219/98 ve smyslu ustanovení § 320 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 13/1993 Sb.") a v souladu s ustanovením § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), vyměřil z moci úřední právnické osobě S-T clo (včetně DPH) ve výši 495 915 Kč. Ke vzniku celního dluhu došlo nedodržením podmínek stanovených při propuštění zboží do příslušného režimu, jak je uvedeno v ustanovení § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. Dne 11. 10. 1997 bylo Celním úřadem Cínovec (dále též "CÚ") propuštěno do režimu přímého tranzitu 1080 ks pneumatik se lhůtou dodání do tří dnů Celnímu úřadu Břeclav na základě karnetu TIR č. 15435102, jehož držitelem byla S-T. Plnění všech podmínek tranzitu byl povinen zajistit držitel karnetu, který z tohoto titulu vystupoval jako hlavní povinný ve smyslu § 140 zákona č. 13/1993 Sb. Pátráním po nedodaném zboží, které CÚ provedl v korespondenci s Celním úřadem Břeclav (služební dopis ze dne 7. 11. 1997) a dále se S. a. d. Č. B. [reklamace karnetu TIR ze dne 17. 11. 1997, č. j. 21-218/97 (dále jen "stěžovatel")] bylo zjištěno, že přepravované zboží nebylo dodáno celnímu úřadu určení a ani jinak vyvezeno nebo celně projednáno. Porušením podmínek vyplývajících z režimu tranzitu vznikl na dováženém zboží celní dluh ve smyslu § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb.

CÚ výzvou k úhradě celního dluhu - rozhodnutím ze dne 25. 10. 1999, č. j. 21-2595/99 ve smyslu čl. 8 Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR) a ustanovení § 320 zákona č. 13/1993 Sb., v souladu s ustanovením § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. a po zjištění, že dlužník S-T nezaplatil celní dluh vyměřený výše citovaným platebním výměrem, vyzval stěžovatele, aby zaplatil z titulu ručení clo ve výši 495 915 Kč. CÚ především uvedl, že ke vzniku celního dluhu došlo ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. nedodržením podmínek stanovených při propuštění zboží do režimu přímý tranzit na základě karnetu TIR č. 15435102. CÚ v odůvodnění dále poukázal na to, že pokud celní orgány S-T (dlužníkovi) nepovolily některý ze způsobů ulehčení platby cla, je clo ve smyslu ustanovení § 270 zákona č. 13/1993 Sb. splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy CÚ sdělil jeho výši dlužníkovi. Dlužník S-T vyměřený celní dluh v době splatnosti neuhradil a proto - s ohledem na povinné zajištění celního dluhu poskytnuté dle Úmluvy TIR stěžovatelkou - vznikla jí jako ručitelce povinnost celní dluh zaplatit.

Celní ředitelství v Ústí nad Labem (dále též "CŘ") rozhodnutím ze dne 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99 odvolání stěžovatele zamítlo. V odůvodnění poukázalo na to, že za zásadní a ve věci rozhodující považuje posouzení otázky, zda stěžovatel ručí za úhradu celního dluhu i v takových případech, kdy dojde k odcizení karnetu TIR a jeho následnému neoprávněnému použití. CŘ nezpochybnilo důkazy vedené stěžovatelem, kterými doložil, že karnet TIR č. 15435102 byl odcizen a že v souladu s čl. 9 Úmluvy TIR byla stanovena platnost karnetu TIR do 11. 3. 1996. Zároveň však uvedlo, že nelze přehlédnout skutečnost, že karnet TIR č. 15435102 byl CÚ předložen dne 11. 10. 1997 s vyznačenou dobou platnosti do 21. 10. 1997. CÚ neměl žádné pochybnosti o správnosti údajů uvedených v předloženém karnetu TIR a považoval jej za bezvadný - tedy platný, a při propuštění zboží do režimu tranzitu postupoval v souladu s čl. 4 a 5 Úmluvy TIR. CŘ nesouhlasí s názorem stěžovatele, že pokud CÚ a před ním celní úřad ve SRN přijaly neplatný karnet TIR, stěžovatel za úhradu celního dluhu neručí, neboť Úmluva TIR neupravuje zánik ručení z důvodu neoprávněného použití karnetu TIR, bez ohledu na to, zda se tak stane v době jeho platnosti nebo po této době. CÚ při vyměření celního dluhu stěžovateli postupoval dle čl. 8 Úmluvy TIR, jestliže vycházel zejména z údajů na karnetu TIR č. 15435102, a neměl proto žádný důvod prokazovat domněnku, že karnet TIR byl platný. CŘ souhlasilo s tvrzením stěžovatele, že dle čl. 9 odst. 1 Úmluvy TIR nemůže být karnet TIR po uplynutí posledního dne platnosti předložen celnici určení k přijetí, případně ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy TIR celnici odeslání. Dle názoru CŘ se však podle citovaného článku Úmluvy TIR postupuje v těch případech, kdy je celním orgánům předložen karnet TIR, jehož doba platnosti končí nebo uplynula, a celní úřad může kvalifikovaně a se všemi důsledky posoudit zahájení nebo ukončení tranzitní operace. Teprve za podmínky, že by celní úřad nereflektoval uplynutí doby platnosti uvedené v karnetu TIR v souladu s čl. 9 Úmluvy TIR, bylo by možné vyvodit z jeho nesprávného postupu zánik ručení stěžovatele. V předmětné věci se však prý nejednalo o pochybení CÚ, který postupoval po předložení karnetu TIR č. 15435102 v souladu s Úmluvou TIR a zákonem č. 13/1993 Sb. CŘ na podporu správnosti postupu CÚ uvedlo, že uznávání celních kontrol provedených v zemi odeslání (SRN), stejně jako předložení karnetu TIR, jenž nese jména, razítka a podpisy IRU (viz dále) a vydávajícího sdružení, který je dopravcem řádně vyplněn a představuje důkaz existence záruk, jsou jedním ze základních prvků systému TIR. Ze žádného ustanovení Úmluvy TIR nevyplývá, že by odpovědnost za případné zneužití karnetu TIR přecházela na smluvní stranu Úmluvy TIR. Záruční sdružení (stěžovatel) by se tak nad rámec Úmluvy TIR zbavovalo závazku ručitele, které na sebe v souladu s ustanovením čl. 6 Úmluvy TIR vzalo.

CŘ v odůvodnění dále uvedlo, že CÚ zjistil stav věci co nejúplněji a že pro vyměření celního dluhu dlužníkovi - a po jeho nezaplacení z titulu ručení stěžovateli - měl nepochybně dostatek podkladů. CŘ dále nezjistilo žádný rozpor ve skutečnostech týkajících se doručení platebního výměru č. 2/T/97 dlužníkovi (S-T), který byl nakonec převzat až jeho likvidátorem dne 16. 3. 1999. Z právní úpravy společného a nerozdíleného ručení s osobami, které poplatky a clo dluží v rámci operací TIR (ustanovení čl. 8 odst. 1 a 7 Úmluvy TIR), nevyplývá, že by záruční sdružení (stěžovatel) ručilo pouze v případech, kdy je dlužníkem oprávněný držitel karnetu TIR. To potvrzují také čl. 3 a 4 záruční smlouvy uzavřené dne 15. 11. 1993 mezi Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel (dále též "MF - GŘ cel")a stěžovatelem, podle kterých stěžovatel uhradí celní dluh z titulu ručení bez ohledu na to, kdo je dlužníkem a kdo jednal v rozporu s Úmluvou TIR. Důkazní břemeno je v případě zpochybňování správnosti vyměření celního dluhu vůči dlužníkovi na stěžovateli. Správnost vyměření celního dluhu dlužníkovi lze zpochybnit pouze předložením důkazu prokazujícího, kdo byl osobou, která karnet TIR č. 15435102 celním orgánům předložila, jestliže to podle tvrzení stěžovatele nebyl dlužník. CŘ však v této souvislosti poukázalo na to, že i případné prokázání skutečnosti, že karnet TIR č. 15435102 zneužila jiná osoba než dlužník (držitel karnetu TIR), není dotčena odpovědnost a závazky stěžovatele vyplývající z jeho postavení ručitele. CŘ konečně prohlásilo, že v oznámení o krádeži karnetu TIR č. 15435102 maďarské policii s datem přijetí 10. 4. 1996 je uvedeno, že karnet TIR byl odcizen již dne 24. 3. 1996. Faxové sdělení maďarským celním orgánům a IRU o odcizení karnetu TIR bylo maďarským záručním sdružením odesláno až 2. a 5. 5. 1996. CŘ z toho dovozuje, že se rozhodně nejednalo o včasné informování uvedených institucí. CŘ připustilo, že skutečně včasné ohlášení krádeže karnetu TIR celním orgánům může zabránit jeho zneužití; Úmluva TIR však neupravuje zánik ručení z důvodu oznámení krádeže karnetu TIR celním orgánům. V předmětné věci sice stěžovatel předložil kopii faxu odeslaného IRU a celním správám smluvních stran Úmluvy TIR, CŘ však nezjistilo, že by celní orgány v České republice obdržely takové sdělení, a oprávněně se domnívá - vzhledem ke skutečnosti, že tranzitní operace byla zahájena u Celního úřadu Meissen v SRN - že fax IRU neobdržely ani celní orgány SRN.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla správní žaloba proti citovanému rozhodnutí CŘ zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto, že se žalobci (stěžovateli) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovateli lze sice přisvědčit, že přijetím karnetu TIR po uplynutí doby platnosti by povinnost ručitele (stěžovatele) vůbec nevznikla; takový důsledek by ovšem mohl nastat při porušení povinností celními orgány, tedy - v souzené věci - jenom za situace, kdy by přijaly zjevně neplatný karnet. Celní orgány se na základě Úmluvy TIR při posuzování platnosti karnetu řídí jeho stanovenými náležitostmi a není jejich povinností ověřovat správnost uvedených údajů a kontrolovat je nad rámec Úmluvy TIR. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že i za předpokladu včasného oznámení o odcizení karnetu a tedy možné vědomosti celních orgánů, jak o jeho odcizení, tak i o skutečné době jeho platnosti, nelze dospět k závěru, že celní orgány porušily jeho přijetím své povinnosti a že se v důsledku toho neuplatní "povinnost žalobce" jako ručitele za vzniklý celní dluh. Je věcí vystavovatele karnetu zabránit jeho zneužití včetně jeho pozměnění; celní orgány v tom sice v zájmu dodržení celních pravidel poskytují součinnost, ovšem její povinnou součástí není ověřování pravdivosti údajů u každého pochybnost nevzbuzujícího karnetu. Odpovědnost při přijetí karnetu, v němž byla po jeho odcizení nepochybným způsobem změněna doba jeho platnosti, nemůže přejít z dlužníka a ručitele na celní orgány. Argumentace vyhláškou č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, je prý nepřípadná, neboť nabyla účinnosti až od 1. 7. 1998.

Krajský soud v Ústí nad Labem dále poukázal na to, že ručení sice vzniklo smluvně, ovšem jedná se o ručení v oblasti veřejného práva, kdy je jeho obsah dán veřejnoprávním předpisem. Tomu také odpovídá uzavřená smlouva [poznámka: záruční smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a MF - GŘ cel dne 15. 11. 1993, jejíž obsah odpovídá Úmluvě TIR (dále jen "záruční smlouva"), jejímž dodatkem č. 1 ze dne 4. 1. 1996 byl mezi smluvními stranami upraven kontrolní systém karnetů TIR, který byl výslovně zaveden jako dobrovolná aktivita ze strany MF - GŘ cel], přičemž ani z předpisu, ani ze záruční smlouvy (včetně dodatku) nevyplývá porušení povinnosti celními orgány. K názoru stěžovatele, že došlo k porušení základních zásad daňového řízení (§ 2 zákona č. 337/1992 Sb.) tím, že nebyly provedeny důkazy ke zjištění skutečného dlužníka a že došlo k průtahům, které "znemožnily uplatnění vůči firmě, které byl karnet vystaven", krajský soud uvedl, že žalobce (stěžovatel) nespecifikoval důkazy, které měly být provedeny ke zjištění skutečného dlužníka. Vzhledem k tomu, že existence celního dluhu, tedy porušení podmínek, vyplynulo až v důsledku "zjištění nedodání zboží celnici určení", lze těžko najít důkaz, který by celní orgány mohly uvést ke zjištění faktického dlužníka. Krajský soud poukázal na to, že řízení podle zákona č. 337/1992 Sb. sice není vázáno procesními lhůtami, připustil však, že rychlost řízení má jistě vliv na dosažení jeho cíle. Nedospěl však k závěru, že by byl v souzené věci porušen zákon a že by takové porušení mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 3 občanského soudního řádu). Krajský soud dále poznamenal, že vyvození odpovědnosti proti ručiteli (přes ustanovení čl. 8 odst. 7 Úmluvy TIR, které stanoví, aby celní orgány podle možností žádaly nejprve o zaplacení osobu přímo dlužící) není přímo vázáno na vyvození odpovědnosti dlužníka, a proto ani tuto námitku neshledal důvodnou.

Krajský soud konečně - k námitce stěžovatele, že byla porušena ustanovení § 2, 7 a 24 zákona č. 337/1992 Sb. tím, že byla zkrácena jeho účastnická práva, neboť v řízení proti dlužníkovi nemohl uplatnit námitky, nebyl tohoto řízení účasten a nebyl seznámen s platebním výměrem dlužníka - poznamenal, že se citovaný zákon vztahuje na celní řízení na základě ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 113/1997 Sb. (správně zákona č. 13/1993 Sb., ve znění zákona č. 113/1997 Sb. - pozn. red.). Tento zákon nestanoví přímo účastnická práva obdobně jako správní řád. Krajský soud v uvedené souvislosti konstatoval, že ručitel má v řízení s daňovým subjektem (s tím, že status daňového subjektu vymezuje § 6 zákona č. 337/1992 Sb.) postavení osoby zúčastněné na řízení [§ 7 odst. 2 písm. d) citovaného zákona]. Zákon sice připouští účast ručitele v řízení s dlužníkem, ovšem nespojuje s jeho osobou žádná práva obdobná právům daňového subjektu. Neúčast ručitele (stěžovatele) v řízení s dlužníkem se nemohla promítnout v zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalobce (stěžovatel) v řízení, jež tomuto napadenému rozhodnutí předcházelo, jako daňový subjekt možnost účasti využil. Krajský soud zdůraznil, že rozhodnutí o povinnosti dlužníka není samo o sobě závazným podkladem pro rozhodnutí vůči ručiteli. Ze správního spisu je zřejmé, že celní úřad stěžovateli oznámil všechny rozhodné skutečnosti včetně vydání platebního výměru dlužníkovi. Stěžovatel se také písemně vyjádřil a poukázal na skutečnosti z jeho hlediska rozhodné. Stejně tak námitky obdobné námitkám žalobním uplatnil i v odvolání a CŘ se s nimi v souladu s ustanovením § 50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. vypořádalo.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000, rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99 a rozhodnutí Celního úřadu Cínovec ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 napadl stěžovatel ústavní stížností.

V ústavní stížnosti nejprve dovozuje, že smlouva uzavřená na základě čl. 6 Úmluvy TIR mezi ním a Ministerstvem financí - GŘ cel sice neodkazuje na žádná ustanovení soukromoprávních předpisů, o soukromoprávní úpravu se však jedná. Zákon č. 13/1993 Sb. neobsahuje komplexní úpravu ručení. Subsidiární aplikace soukromoprávních předpisů je tudíž nezbytná. Odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 33 Cdo 851/2000, a na "Příručku pro TIR včetně Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR, Evropská hospodářská komise OSN, New York 1993", kterou sám vydal ve spolupráci s Generálním ředitelstvím cel v roce 1994. Podle příručky je uvedená smlouva bez ohledu na formu a právní titul "záruční smlouvou, kterou záruční sdružení uzavírá podle národního práva". Jinými slovy, stěžovatel tvrdí, že ručení založené uvedenou smlouvou je ručením vzniklým na základě soukromoprávní smlouvy, a nikoli ručením vzniklým na základě zákona. Na soukromoprávním charakteru smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se takto zajišťuje pohledávka vůči státu. V soukromoprávních vztazích mají o právech a povinnostech subjektů rozhodovat soudy s výjimkou případů, kdy zákon výslovně stanoví, že mají rozhodovat jiné orgány. Ze zákona č. 13/1993 Sb. ani z jiného zákona nevyplývá - dle stěžovatele - oprávnění celního úřadu rozhodovat o zaplacení dluhu ručitelem. CÚ podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. sice vyměřuje a vybírá clo, tak tomu však může být bez výslovného zmocnění pouze vůči osobám, kterým tato povinnost vzniká ze zákona, nikoli na základě smlouvy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. jsou sice povinni zaplatit daňový nedoplatek také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou ke splnění této povinnosti správcem daně vyzváni. Použití uvedeného ustanovení je nicméně ustanovením § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. z použití celními úřady při vyměřování a vybírání cla výslovně vyloučeno. Finanční orgány nemohou rozhodovat o právech a povinnostech z uvedené smlouvy. Stát by se musel obrátit na soud. Ačkoli je tedy použití uvedeného ustanovení vyloučeno, CÚ podle něho postupoval. Učinil "výzvu", kterou pojal jako rozhodnutí, a připustil proti ní odvolání. Skutečnost, že CÚ tím jednal zcela mimo své pravomoci, dokazuje - podle názoru stěžovatele - mimo jiné také to, že nebyl schopen své rozhodnutí ("výzva" ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99) opřít o žádné ustanovení právního předpisu, z něhož by jeho pravomoc vyplývala, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z § 32 odst. 2 písm.d) zákona č. 337/1992 Sb. V citované "výzvě" je uveden odkaz pouze na čl. 8 Úmluvy TIR, který prý žádné takové oprávnění nezakládá. Stěžovatel proto míní, že procesní postup celních orgánů nemá zákonnou oporu a že proto napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel se dále domnívá, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny, neboť citovaná "výzva"je nulitním správním aktem, a to nejen pro nedostatek pravomoci orgánu ji vydávajícího, ale i z důvodu jejího vydání formou, kterou právní úprava pro tento druh rozhodnutí nepřipouští. Nulitu rozhodnutí lze prý dovodit též z její vnitřní neurčitosti a logického rozporu. Stěžovatel uvádí - mimo jiné - že konstrukce ručení podle zákona č. 13/1993 Sb. je poněkud odlišná od obecné úpravy ručení. Zakládá solidaritu dlužníků a blíží se spíše k přistoupení k dluhu. Ručiteli (stěžovateli) zde tedy vzniká povinnost zaplatit dluh ve stejný okamžik jako dlužníkovi zajištěné pohledávky, což ovšem neznamená, že by byl dluh ve stejné době i splatný. Jeho splatnost vůči ručiteli (stěžovateli) nastává teprve poté, kdy byl ke splnění povinnosti vyzván. Rozhodnutí celního úřadu (poznámka: ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99) je označeno jednak jako výzva podle čl. 11 odst. 3 Úmluvy TIR (poznámka: s odkazem na uvedené ustanovení čl. 11 odst. 3 Úmluvy TIR je spojována pouze splatnost; výzva je spojena s ustanovením čl. 8 Úmluvy TIR a s odkazem na další ustanovení zákonných předpisů - viz výše), jednak jako platební výměr podle § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. Výzva podle čl. 11 odst. 3 Úmluvy TIR ovšem není uložením povinnosti, ale jde o zvláštní úpravu k zákonu č. 13/1993 Sb. Takovou proceduru plně respektuje Úmluva TIR. Podle jejího čl. 11 odst. 2 celní orgány požádají o zaplacení dlužné částky, přičemž doba splatnosti činí podle odstavce 3 téhož ustanovení 3 měsíce. Teprve jestliže ručitel v těchto třech měsících nezaplatí, mohou celní orgány postupovat podle národních předpisů, tzn. uložit tuto povinnost rozhodnutím, mají-li k tomu pravomoc. Výzvou tedy věřitel vyzývá k zaplacení dluhu a teprve není-li zaplacen, může se domáhat splnění dané povinnosti. Napadený správní akt je však ve vnitřním rozporu, neboť na jedné straně vyzývá ke splnění povinnosti a současně na straně druhé tuto povinnost ukládá, a to před splatností tohoto dluhu.

Rozhodnutí celního úřadu se podle názoru stěžovatele jeví jako nulitní i z dalších důvodů. Ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. mimo jiné stanoví, že rozhodnutí musí obsahovat přesné označení příjemce rozhodnutí. "Výzva" CÚ je adresována neexistujícímu subjektu, neboť jako subjekt povinností označuje "Č. B.", leč takový subjekt neexistuje. Stěžovatel je svým názvem k tomuto označení nejblíže a výzva byla uplatňována proti němu. Označeným adresátem však není. Následná účast stěžovatele nemůže na této skutečnosti nic změnit, protože nulitní správní akt nemůže vyvolat žádné právní následky.

Stěžovatel dále tvrdí, že výzva nadto neobsahuje odkaz na právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno [§ 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb.]. Zákon vyžaduje nejen uvedení předpisů hmotněprávních, ale též procesněprávních. Výzva odkazuje na čl. 8 odst. 1 Úmluvy TIR a § 32 odst. 8 zákona č. 332/1992 Sb. Ani jeden z nich však neřeší oprávnění celního úřadu rozhodovat ani konkrétní postup v řízení, ale stanoví se pouze závazek ručitele zaplatit dluh. Nejde přitom toliko o absenci použitého ustanovení, nýbrž o absenci označení právního předpisu jako takového.

Stěžovatel se domnívá, že k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny došlo také tím, že závěr CÚ o povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh z titulu záručního ručení je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem; nikde ve "výzvě" se totiž neobjevuje skutečnost, že přeprava byla prováděna předběžně schválenými silničními vozidly (čl. 12 Úmluvy TIR) a z pouhého přijetí karnetu TIR ze strany orgánů žádné ručení vzniknout nemůže. Na tento nedostatek prý stěžovatel upozorňoval jak v odvolání proti rozhodnutí CŘ, tak ve správní žalobě.

Stěžovatel má dále za to, že k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny došlo tím, že odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000 se jeví na první pohled jako vnitřně rozporné a nelogické; soud sice správně uvádí, že v případě přijetí karnetu po lhůtě platnosti žádné ručení vzniknout nemůže, avšak na druhou stranu tvrdí, že tento "důsledek by mohl nastat pouze v případě porušení povinností ze strany celních orgánů, tedy v daném případě jen za situace, kdyby přijaly zjevně neplatný karnet". Navíc tuto povinnost podle soudu celní orgány neporušily, i když byly dokonce předem uvědoměny o odcizení karnetu a tedy o možném zneužití. Stěžovatel poukázal na to, že k přijetí karnetu celními orgány nemůže dojít v neomezené době, ale pouze v době jeho platnosti (účinnosti). Uplynutím doby platnost karnetu zaniká a jak je výslovně stanoveno v čl. 9 odst. 2 Úmluvy TIR, přijetím takového karnetu již žádné ručení nevzniká. Na tom - dle názoru stěžovatele - nemůže nic změnit ani skutečnost, že někdo pozmění karnet, resp. se za oprávněnou osobu vydává. Podle mínění stěžovatele závěr soudu, že ručení vzniká na základě neplatného karnetu, jestliže tato neplatnost není zjevná a celní orgány neporušily (svoji) povinnost, se pak nutně musí jevit jako logicky rozporný. Za zarážející současně považuje to, že dle krajského soudu je nerozhodné, zda bylo odcizení oznámeno či nikoliv. Stěžovatel proto uvádí, že odcizení karnetu (který se tradičně vydává na dobu tří měsíců) bylo oznámeno celním orgánům faxovým oběžníkem dne 2. 5. 1996 a službou UPS MF - GŘ cel dne 14. 5. 1996 v 13.40. Celní orgány se nemohou dovolávat toho, že uplynutí doby platnosti nebylo zjevné, neboť o odcizení věděly s více jak ročním předstihem. Stěžovatel poukazuje také na to, že principem Úmluvy TIR je usnadnění mezinárodní přepravy, a tedy využívání výhod záruk poskytovaných záručními sdruženími a mezinárodním sdružením na základě této Úmluvy TIR. Úmluva TIR sice zakládá podle čl. 5 výhody při přepravě, které se netýkají kontrol dokladů, avšak kontrola dokladů vyplývá z logiky věci, neboť v opačném případě by dokladů nebylo třeba. Ze skutečnosti, že z neplatného karnetu žádné ručení nevzniká, plyne i riziko celních orgánů. Stěžovatel se domnívá, že celou věc je třeba posoudit jako přijetí návrhu smlouvy, který příjemce řádně nezkontroloval. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že aplikace Úmluvy (TIR) není však vázána na splnění formálních podmínek, ale na jejich materiální naplnění podle čl. 3; jde tedy o "provádění přepravy schválenými vozidly za ručení záručního sdružení, nikoliv pouze předložení karnetu a schvalovacího osvědčení". Nelogičnost spatřuje stěžovatel také v tvrzení krajského soudu, podle něhož závazek ručitele nevznikne, jestliže byl přijat karnet po lhůtě splatnosti pouze za předpokladu, že došlo k přijetí karnetu v důsledku porušení povinnosti celními orgány, tedy že by byly přijaly zjevně neplatný karnet. Podle dalšího názoru soudu totiž nelze dospět k závěru, že by celní orgány porušily povinnost, "a to i za předpokladu včasného oznámení odcizení karnetu a tedy i možné vědomosti celních orgánů o skutečné době platnosti"; to stěžovatel považuje za jsoucí v přímém rozporu s předchozím závěrem o povinnosti kontrolovat karnet v případě zjevné neplatnosti.

Stěžovatel konečně dodává, že došlo také k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona. Jestliže celní orgány nebyly oprávněny rozhodovat o právech a povinnostech ze záruční smlouvy a jestliže z ostatních (uvedených) důvodů vydaly nulitní akt, porušily tak nutně i citovaný článek Listiny.

Stěžovatel - vzhledem k tomu, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími prý došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny - navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález: rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000, rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99 a rozhodnutí Celního úřadu Cínovec ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 se zrušují. Dále prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem nesouhlasí.

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřili ostatní účastníci řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na napadený rozsudek a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Celní úřad Cínovec odkázal na napadené rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Celní ředitelství v Ústí nad Labem rovněž souhlasilo s upuštěním od ústního jednání. Ve svém vyjádření v prvé řadě poukázalo na právní formu rozhodnutí, kterým byl vydán platební výměr a jímž byl celní dluh ve výši dovozního cla dlužníkovi vyměřen a teprve následně (poté, co řádně vyměřený celní dluh nebyl ve lhůtě splatnosti dlužníkem splněn) byl stěžovatel coby smluvní ručitel vyzván ke splnění celního dluhu za dlužníka. Evidentně se jednalo o úkon směřující k vybrání dovozního cla dlužníkovi již vyměřeného, učiněný plně v mezích působnosti CÚ podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. Žádným rozhodnutím CÚ proto nebyl stěžovatel jako ručitel postaven do role dlužníka. Stěžovatel ostatně nebyl ani daňovým subjektem, jak (ve správní žalobě) předpokládal, a proto jeho námitky proti procesnímu postupu celních orgánů nejsou odůvodněné. Celní ředitelství dále zdůraznilo, že dotčené celní orgány při předložení karnetu TIR v době jeho vyznačené platnosti (tj. do 21. 10. 1997), a v rámci této doby v době obvyklé (tří měsíců od předpokládaného vydání), neměly důvod pochybovat o jeho přijatelnosti. Celní ředitelství poukázalo i na to, že si není vědomo jakéhokoliv úkonu, kterým by bylo stěžovateli bráněno či znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nebo že by namítaný nedostatek v označení adresáta (stěžovatele) vedl k jeho záměně. Stěžovatel písemnosti přijímal a reagoval na jejich obsah. Celní ředitelství dále uvedlo, že stěžovatel byl v řízení s dlužníkem dle ustanovení § 7 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. třetí osobou, a o tom, které třetí osoby se zúčastní daňového řízení, rozhoduje správce daně. Stěžovatel proto nemůže namítat svou neúčast na řízení s dlužníkem jako porušení svého práva tím, že mu bylo zabráněno zúčastnit se tohoto řízení. Celní ředitelství konečně navrhlo, aby Ústavní soud vydal nález, kterým bude ústavní stížnost zamítnuta.

III.

Ústavní stížnost je důvodná, pokud směřuje proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.

1. V prvé řadě však nelze stěžovateli přisvědčit, jestliže argumentuje tím, že napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především dovozoval, že ručení vzniklé na základě smlouvy uzavřené podle čl. 6 Úmluvy TIR mezi ním a MF - GŘ cel je ručením vzniklým na základě smlouvy soukromoprávní a nikoli ručením podle zákona. K posouzení této věci se vyjádřil Ústavní soud již v nálezu ze dne 28. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 254/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 31, nález č. 139], v němž konstatoval, že celní dluh byl v projednávané věci zajištěn Úmluvou TIR, podepsanou v Ženevě dne 14. 11. 1975. Zákon č. 13/1993 Sb. upravuje obecně i zajištění dluhu (ustanovení § 254 a násl.). Z dosahu působnosti celních orgánů nelze tedy tento institut zásadně vyloučit. Podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) citovaného zákona může být zajištění celního dluhu provedeno ručením. Zákon ukládá ministerstvu, aby vyhláškou stanovilo podmínky, za nichž může být celní dluh zajištěn zárukou, a formu, obsah a náležitosti záručních listin a záručních dokladů. Pojem záruční smlouvy výslovně nezmiňuje. Podle ustanovení § 318 zákona č. 13/1993 Sb. však platí ustanovení mezinárodní smlouvy, obsahuje-li ustanovení odchylná od tohoto zákona nebo od předpisů podle něho vydaných. Takovou smlouvou je v projednávaném případě Úmluva TIR, která na rozdíl od zákona č. 13/1993 Sb. upravuje institut ručení v podobě záruční smlouvy, a obsahuje tedy ustanovení odchylná od celního zákona. (Čl. 6 Úmluvy TIR umožňuje smluvním stranám zmocnit některá sdružení za podmínek a záruk, které sama stanoví, aby přímo nebo prostřednictvím odpovídajících sdružení vydávala karnety TIR a vystupovala jako ručitel; podle čl. 8 Úmluvy TIR se záruční sdružení zavazuje zaplatit splatná dovozní nebo vývozní cla a poplatky zvýšené o případné úroky z prodlení, které by měly být zaplaceny podle celních zákonů a nařízení země, ve které byl porušen předpis týkající se operace TIR. Takové sdružení ručí za zaplacení výše uvedených částek společně a nerozdílně s osobami, které je dluží.). Na základě zákonného odkazu obsaženého v ustanovení § 318 celního zákona je tedy namístě Úmluvu TIR aplikovat.

V citovaném nálezu, na který Ústavní soud odkazuje, se dále praví, že za současného právního stavu však Ústavní soud nemůže pominout ani otázku, zda Úmluva TIR splňuje další podmínky uložené ustanovením čl. 10 Ústavy (po novele provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.), tedy zda jde o vyhlášenou mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a jíž je Česká republika vázána. Mezinárodní smlouva zásadně musela tyto podmínky naplňovat i před zmíněnou novelou Ústavy, ačkoli nebyly v Ústavě ani v zákonném odkazu výslovně uvedeny. Mezinárodní smlouva, která Českou republiku nezavazuje, je z jejího hlediska irelevantní a chybí mezinárodněprávní důvod k její recepci do českého práva. Publikace právní normy je jedním ze základních předpokladů její závaznosti v podmínkách právního státu (tehdejší čl. 1 Ústavy). Subjekty, které norma zavazuje, musejí k ní mít přístup a mít možnost poznat její obsah. V podmínkách právního státu je nutné považovat za neopominutelný rovněž souhlas parlamentu se smlouvou, jež má měnit prvky účinnosti zákona. Ústavní soud konstatuje, že předmětná Úmluva TIR uvedené náležitosti naplňuje. Byla publikována ve Sbírce zákonů a souhlas k ní udělilo Federální shromáždění ČSSR. Lze ji proto v režimu podmíněné přednosti před zákonem aplikovat.

Odkaz, na základě něhož měla být Úmluva v projednávané věci aplikována, obsahuje zákon č. 13/1993 Sb., tedy předpis veřejnoprávního charakteru. Odkazem v zákoně se Úmluva TIR vnitrostátně uplatní pouze namísto konkrétního zákona, který na ni odkázal, a jen v rámci vztahů jím upravených. Je proto jedině možné ji interpretovat ve světle veřejnoprávního předpisu, který ji inkorporoval, nikoli podle předpisů soukromoprávních. Není tedy možné dospět k závěru, že by institut ručení upravený zákonem č. 13/1993 Sb. a Úmluvou TIR měl charakter soukromoprávní.

2. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že napadené rozhodnutí CÚ je nutno z několika důvodů považovat za nulitní.

a) Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda bylo souzené věci zjevné, podle jakého procesního předpisu je nutno v projednávané věci postupovat. Přihlédl zejména k tomu, že požadavek na uvedení právních předpisů ve výroku rozhodnutí, podle nichž bylo rozhodováno (§ 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.), již dříve interpretoval tak, že zákonodárce uvedením množného čísla sledoval označení jak hmotněprávních, tak procesněprávních předpisů. Daňovému orgánu proto nemůže být ponecháno na výběr uvedení pouze jednoho z příslušných právních předpisů (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 181, str. 315). Ústavní soud však přihlédl i ke specifikům projednávané věci. Stěžovatel totiž primárně tvrdil, že správní orgány nebyly vůbec oprávněny v projednávané věci celní dluh po stěžovateli vymáhat. Tvrdil, že ručení založené předmětnou záruční smlouvou je ručením vzniklým na základě soukromoprávní smlouvy, že nejde o ručení vzniklé ze zákona a že v soukromoprávních vztazích rozhodují o právech a povinnostech subjektů soudy s výjimkami stanovenými zákonem (§ 7 občanského soudního řádu). Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) [poznámka: správně § 11 odst. 1 písm. b)] zákona č. 13/1993 Sb. sice celní úřad vyměřuje a vybírá clo, tak ovšem může údajně činit bez výslovného zmocnění pouze vůči osobám, jimž tato povinnost vzniká ze zákona, nikoli na základě smlouvy. Ústavní soud považuje uvedenou námitku stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v této souvislosti již výše dospěl k závěru o veřejnoprávním charakteru institutu ručení upraveného zákonem č. 13/1993 Sb. a Úmluvou TIR. Nelze proto než konstatovat skutečnost, že působnost a pravomoc příslušných celních orgánů musí být (byla) založena zákonem a vztahuje se na subjekty uvedeného ručení. V souzené věci je takovým ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., podle kterého jsou celní orgány orgány státní správy s působností v oblasti celnictví, celní politiky, celních sazeb, celní statistiky a v dalších oblastech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 13/1993 Sb. celní úřad mimo jiné vyměřuje a vybírá clo, daně a poplatky spravované celními orgány, vypočítává a předepisuje penále z prodlení a vymáhá nedoplatky cla, daní a poplatků spravovaných celními orgány. V souzené věci šlo o celní dluh při přímém tranzitu zboží [§ 241 odst. 1 písm. b) citovaného zákona]. Ustanovení § 241 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb. pak stanoví, kdo je dlužníkem, tedy osobou, která má plnit povinnosti vyplývající z režimu, do něhož bylo zboží propuštěno. Celní úřady proto jsou - za této situace - oprávněny celní dluh (z titulu záručního ručení) vymáhat.

b) Ústavní soud již dříve vyslovil názor, že rozhodnutí v daňovém řízení, v němž chybí některá z esenciálních náležitostí výslovně stanovených zákonem, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt. Při osvědčení neplatnosti rozhodnutí se na ně hledí jako na neexistující od samého počátku a v téže věci je nutno vydat rozhodnutí nové, proti němuž může adresát podat opravné prostředky, takže jeho procesní práva nejsou dotčena (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 8/98 - nález vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.; také Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 141, str. 305 a násl., na nějž odkázal také stěžovatel).

Podle přesvědčení Ústavního soudu však taková situace v souzené věci nenastala. Stěžovatel sice tvrdil, že CÚ jednal mimo svěřené pravomoci, což prý dokazuje i fakt, že nebyl schopen své rozhodnutí opřít o žádné procesněprávní ustanovení, z něhož by jeho pravomoc vyplývala. Ústavní soud však konstatuje, že výroková část rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 odkazuje nejen na ustanovení čl. 8 Úmluvy TIR, ale také na ustanovení § 320 a § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. a konečně také na ustanovení § 32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve výrokové části citovaného rozhodnutí CÚ jsou obsaženy odkazy nejen na ustanovení hmotněprávní, ale také na ustanovení procesněprávní; stěžovateli proto ani v tomto směru nemůže dát za pravdu. Obdobně je odkaz na ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. obsažen v rozhodnutí CŘ o odvolání ze dne 12. 4. 2000 č. j. 7724/1-3388/99. Ústavní soud proto stěžovateli nemůže přisvědčit ani potud, že by výzva CÚ (ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99) neobsahovala odkaz na právní předpisy, resp. na použitá ustanovení, ať již hmotněprávní či procesněprávní.

Úmluva TIR se tedy použije na základě odkazu zákona č. 13/1993 Sb. Současně však - s ohledem na ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak - platí pro řízení před celními orgány při rozhodování o propuštění zboží do navrženého režimu nebo o ukončení režimu, do kterého bylo zboží propuštěno, a o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků (tj. zákon č. 337/1992 Sb.), avšak s výjimkami tam uvedenými. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že zákon č. 13/1993 Sb. - na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb. - nejenže neobsahuje podobné ustanovení, jakým je § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. (podle něhož jsou povinni zaplatit daňový nedoplatek také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou ke splnění této povinnosti správcem daně vyzvání, přičemž proti této výzvě se může ručitel odvolat), ale dokonce je prý toto ustanovení výslovně [v rámci výjimek uvedených v ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb.] vyloučeno. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že použití ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je sice s ohledem na ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. (ve znění po novele provedené zákonem č. 113/1997 Sb.) - vyloučeno, leč pouze ve vztahu k "vyměřování a vybírání cla", nikoli však ve vztahu k výzvě k zaplacení daňového (celního) dluhu vzniklého na základě § 241 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb. Ústavní soud proto tuto část uzavírá s tím, že výzva CÚ k úhradě celního dluhu ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 byla ve vztahu k ručiteli (stěžovateli) učiněna v rámci pravomoci CÚ a nelze ji - s poukazem na tento důvod - považovat za nulitní správní akt.

c) Dalším důvodem údajné nulity uvedené výzvy CÚ je podle názoru stěžovatele její neurčitost a logický rozpor, které spatřuje v tom, že napadený správní akt jej na jedné straně vyzývá ke splnění povinnosti a na druhé straně mu tuto povinnost ukládá, a to před splatností tohoto celního dluhu. Ústavní soud však v uvedeném rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 č. j. 21-2595/99 - s ohledem na ustanovení čl. 11 odst. 2 a odst. 3 Úmluvy TIR - ani neurčitost ani vnitřní rozpor neshledal. Úmluva TIR v ustanovení čl. 11 odst. 2 konstatuje, kdy nejdříve se žádost o zaplacení celního dluhu zasílá záručnímu sdružení-stěžovateli (pozn.: ve formě vycházející z národních předpisů); v ustanovení čl. 11 odst. 3 uvádí (tříměsíční) lhůtu, kterou má záruční sdružení k zaplacení požadovaných částek, a to ode dne, ke kterému mu byla žádost o zaplacení zaslána. Postup, který CÚ v uvedeném rozhodnutí zvolil, proto ustanovení čl. 11 odst. 2 a 3 Úmluvy TIR přinejmenším nevylučují. Ze srovnání obou ustanovení naopak plyne, že stanovení lhůty splatnosti se odvozuje ode dne, ke kterému byla záručnímu sdružení (stěžovateli) žádost (výzva) o zaplacení zaslána. Ústavní soud proto uzavírá, že citované rozhodnutí neurčité není, a naopak má svoji vnitřní logiku. Pokud stěžovatel poukázal na to, že citované rozhodnutí je označováno jednou jako výzva a jindy jako platební výměr, Ústavní soud zásadně odlišuje (v souhlasu s CÚ) ve výrokové části uvedený platební výměr CÚ ze dne 3. 2. 1998 č. j. 21-219/98 (kterým byl vyměřen celní dluh S-T) a výzvu (žádost) k úhradě celního dluhu, jež se týká stěžovatele. Tak je také rozhodnutí CÚ ze dne 25. 10. 1999 č.j. 21-2595/99 označeno. Stěžovatelovu námitku proto Ústavní soud považuje za účelovou, stejně jako poukaz na označení "rozhodnutí", jež má v tomto smyslu povahu generickou (ostatně stěžovatel označení rozhodnutí v daných souvislostech používá také).

Stejně tak za lichou Ústavní soud považuje stěžovatelovu námitku týkající se jeho přesného označení jako příjemce rozhodnutí CÚ. Ústavní soud z obsahu správního i soudního spisu zjistil, že stěžovatel pod označením Č. B. (případně S. a. d. Č. B.) vedl (na totožnou adresu) veškerou korespondenci, byla mu doručována jednotlivá rozhodnutí, která z tohoto důvodu neodmítal a v neposlední řadě také toto označení používal na úřední korespondenci a obálkách.

Ústavní soud musí - právě s ohledem na doposud konstatovaná fakta - odmítnout i stěžovatelovu argumentaci týkající se porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona. Pokud stěžovatel tuto argumentaci spojil právě s tvrzením o nedostatku pravomoci celních orgánů rozhodovat v souzené věci a o nulitě napadeného správního aktu, Ústavnímu soudu za dané situace jiný závěr ani nezbývá.

3. Ústavní soud dále nesouhlasí s domněnkou stěžovatele, že závěr CÚ o povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh z titulu záručního ručení je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, což dokládá tím, že se ve výzvě CÚ nikde neobjevuje odkaz na to, že přeprava byla prováděna předběžně schválenými silničními vozidly (čl. 12 Úmluvy TIR). Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že argumentace stěžovatele odkazující na údajný extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem není ve vztahu k uváděnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny věcná a úrovně porušení ústavnosti nedosahuje. Výzva CÚ k zaplacení z titulu záručního ručení totiž splňuje - jak ostatně již bylo konstatováno - všechny esenciální požadavky na ni kladené.

4. Ústavní soud se konečně zabýval i stěžovatelem tvrzenou vnitřní rozporností a nelogičností odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. 16 Ca 217/2000. Krajský soud v příslušné části odůvodnění citovaného rozsudku (str. 4) uvádí, že by povinnost ručitele (stěžovatele) vůbec nevznikla, pokud by porušily povinnost celní orgány; za takové porušení vzápětí označuje situaci, kdy by tyto orgány přijaly zjevně neplatný karnet TIR; poznámka: krajský soud dále vysvětluje, čím se celní orgány řídí při posuzování platnosti karnetu TIR, a uvádí, že není jejich povinností - v případě, že karnet TIR obsahuje stanovené náležitosti - kontrolovat jej nad rámec Úmluvy TIR. Proto nedospěl k názoru, že by byl celní orgán (CÚ) přijetím (takového všemi náležitostmi vybaveného) karnetu TIR porušil své povinnosti. Krajský soud - za této situace - nedospěl ani k závěru, že by - i za předpokladu včasného oznámení o odcizení karnetu TIR a tedy možné vědomosti celních orgánů - byly tyto orgány své povinnosti porušily. Krajský soud poukázal na nepochybnou povinnost celních orgánů (v zájmu dodržení celních pravidel) poskytovat součinnost, což však prý nezahrnuje ověřování pravdivosti u každého pochybnost nevzbuzujícího karnetu TIR.

Ústavní soud v této souvislosti (a to nejen na základě toho, co již bylo výše uvedeno k veřejnoprávnímu pojetí institutu ručení) sice nesouhlasí s názorem stěžovatele, že je třeba celou věc posoudit jako přijetí návrhu smlouvy; současně však neakceptuje ani argumentaci krajského soudu, že celní orgány státu neporušily své povinnosti a že proto odpovědnost za přijetí karnetu TIR (k jehož přijetí došlo v rámci vyznačené změněné doby platnosti) na celní orgán nemůže přejít. Ústavní soud vychází z obsahu spisu [poznámka: odpověď MF - GŘ cel na dožádání CŘ v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2000 (reklamace karnetu TIR č. 15435102)], podle něhož MF - GŘ cel, mezinárodní oddělení, "obdrželo dne 2. 5. 1996 faxovou zprávu International Road Transport Union (IRU), se sídlem rue de Varembé 3, CH-1211 Ženeva, č. j. 9651.771 CVO/PHD/mh obsahující informaci o ztrátě karnetu TIR č. 15435102. Tato informace byla předána záznamem č. j. 13-2569/96 na 8. odbor se žádostí, aby tato informace byla použita k zabránění přijetí a dalšímu zneužití uvedeného karnetu TIR." Ústavní soud proto dovozuje, že celní orgány (přinejmenším MF - GŘ cel) věděly, že k odcizení uvedeného karnetu došlo, a měly tedy postupovat tak, aby nedošlo k jeho přijetí. Ústavní soud se proto (na rozdíl od krajského soudu) domnívá, že za dané situace není relevantní, zda nižší celní orgán (CÚ) přijetím takového (všemi náležitostmi vybaveného) karnetu TIR, a to dokonce "i za předpokladu včasného oznámení o odcizení karnetu TIR a tedy možné vědomosti celních orgánů", porušil své povinnosti; to proto, že počínaje dnem 2. 5. 1996 celní orgány České republiky jako takové o odcizení uvedeného karnetu věděly. Za této situace tedy nelze uvedený karnet považovat za doklad nevzbuzující pochybnost, jak argumentoval krajský soud. Je třeba vidět, že se Česká republika smluvně zavázala zavést kontrolní systém kornetů, a je proto povinna zajistit veškerá (rozumně požadovatelná) opatření vedoucí k tomu aby závazek, tj. celní dluh (jehož úhradu státní orgán předepsal) vůbec nevznikl. Mezi taková opatření nepochybně náleží zajištění náležité a důsledné informovanosti celních orgánů.

Ústavnísoud je proto přesvědčen, že za této situace - z hlediska zásad spravedlivého procesu, z nichž mimo jiné vyplývá povinnost správního soudu reagovat na uplatněné námitky a důsledně se s nimi vypořádat při dokazování - k porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatel namítal, skutečně došlo.

Ústavnísoud konečně - v této souvislosti - dodává, že ani veřejnoprávní režim závazku z titulu ručení za clo nemůže zcela eliminovat obecné zásady obligačněprávních vztahů, zejména pokud jde o posouzení proporcionality závazků na straně jedné u stěžovatele a na straně druhé u státu, jehož celní orgány nedostatečnou vzájemnou součinností neučinily náležitá opatření směřující k tomu, aby celní dluh nevznikl. Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře jako v době minulé, takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak.

Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti v části navrhující zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části navrhující zrušit rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem a Celního úřadu Cínovec, však Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Zrušením rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je totiž vytvořen dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 142/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 65).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru