Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 428/99Nález ÚS ze dne 11.04.2000K politické perzekuci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 54/18 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.428.99
Datum podání01.09.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 428/99 ze dne 11. 4. 2000

N 54/18 SbNU 25

K politické perzekuci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, o návrhu

ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

26. 5. 1999, sp. zn. 11 Co 456/99, a rozsudku Okresního soudu

v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8 C 80/92, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 1999, sp.

zn. 11 Co 456/99, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5.

1994, sp. zn. 8 C 80/92, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR

ze dne 19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 30. 8. 1999, které Ústavní soud obdržel dne

1. 9. 1999.

Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného

rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 8

C 80/92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal,

aby obci Ž. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti

- domu čp. 142 se stavební parc. č. 26/1 v katastrálním území Ž.

Uvedl, že považuje za správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě

ze dne 28. 2. 1995, sp. zn. 11 Co 582/94, kterým byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně a vyhověno jeho návrhu, že je

oprávněnou osobou podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb., obec

Ž. pak povinnou osobou a že v této věci svědčí titul podle

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona, když jeho rodiče byli

perzekuováni poté, kdy byla projevena vůle MNV Ž. o získání

nemovitosti rodičů pro účely obce a poté vydáno rozhodnutí

ministerstva zemědělství ze dne 23. 6. 1950 o zrušení přídělu

usedlosti čp. 142 v Ž. s odůvodněním, že bylo vydáno úřadem věcně

nepříslušným. Nesouhlasí s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne

19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, který na základě dovolání

dospěl k opačnému právnímu závěru a pro vázanost jeho právním

závěrem musel Krajský soud v Ostravě posledním rozsudkem

rozhodnout, že se jeho žaloba zamítá. Stěžovatel má za to, že

rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, v záhlaví uvedeným, bylo

porušeno jeho právo vlastnit majetek a domoci se ho v řádném

soudním procesu podle platného restitučního zákona a byla tak

porušena Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1

a v čl. 36 odst. 1.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani

nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se

ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických

osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem

a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem

či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se

zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud

zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní

principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu

ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko

Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě

a Nejvyššího soudu ČR. Soud první instance poukázal na odůvodnění

svého rozsudku, Nejvyšší soud ČR plně odkázal na svůj rozsudek ze

dne 19. 12. 1998, Krajský soud v Ostravě se nevyjádřil.

Ústavní soud se seznámil se spisy a dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud vyšel z ústavní stížnosti a jejích dvou

stěžejních bodů a konstatoval, že v prvé řadě jde o případ

restituce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a o případ

politické perzekuce stěžovatele. Restitučními zákony se

demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky

minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování

obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát

a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle

restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována, a respektovat, že restituční zákony jsou leges

speciales, které mají v právním řádě demokratického státu svoje

význačné postavení a svůj účel a smysl, jež musí být naplňovány.

Z průběhu restitučního případu Ústavní soud zjistil, že

- rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 5.

1994, sp. zn. 8 C 80/92, byl zamítnut návrh stěžovatele,

aby odpůrce, obec Ž., byl povinen uzavřít dohodu o vydání

věci, konkrétně domu čp. 142 a pozemku p.č. 26/1

v katastrálním území Ž. z titulu restitučního nároku po

právních předchůdcích stěžovatele podle zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

- k odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze

dne 28. 2. 1995 rozhodl, že rozsudek okresního soudu se

mění a odpůrce, obec Ž., je povinen uzavřít se stěžovatelem

dohodu o vydání věci,

- k dovolání odpůrce, obce Ž., však Nejvyšší soud ČR rozhodl

rozsudkem ze dne 19. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 616/96, tak,

že se rozsudek krajského soudu ruší a věc se mu vrací

k dalšímu řízení,

- Krajský soud v Ostravě poté, jsa vázán právním názorem

Nejvyššího soudu ČR, rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 1999,

sp. zn. 11 Co 456/99, že rozsudek okresního soudu ze dne

11. 5. 1994 se potvrzuje. Tím byl návrh stěžovatele na

dohodu o vydání věci zamítnut.

Z průběhu případu však vyplynulo, že obecné soudy,

s výjimkou Krajského soudu v Ostravě, se vůbec nezabývaly zjevnou

politickou perzekucí rodičů stěžovatele, která začínala dobou, kdy

MNV v obci začal vyvíjet tlak na rodiče stěžovatele, aby se

dobrovolně vzdali nemovitosti, která jim byla přidělena a jíž se

stali vlastníky. Tato perzekuce trvala nejméně po dobu, kdy jim

byl dne 23. 6. 1950 zrušen příděl nemovitosti účelovým aktem

tehdejší státní moci, postaveným jako akt perzekuce na politických

důvodech. Výmaz vlastnického práva rodičů stěžovatele následoval

a stát si tak zřejmě osvojil nemovitosti bez právního důvodu. Otec

stěžovatele byl umístěn do tábora nucených prací, oba rodiče byli

trestně stíháni apod.; je třeba v této souvislosti vycházet

i z toho, že důvodem této perzekuce byl jejich nesouhlas

s nepodloženým vrácením přídělu nemovitosti. Dokládá to

i skutečnost, že po zrušení přídělu nezískaly nemovitosti přídělem

ani jiné fyzické osoby, ale nemovitosti byly využity jako kulturní

dům, což byl záměr MNV, který jej zřejmě prosazoval za použití

protiprávních metod.

Soudy navíc opomenuly, až na uvedenou výjimku, která měla být

pro ně podnětnou, aby případ hodnotily jako skutečnou mimosoudní

rehabilitaci a aplikovaly důsledně lex specialis - zákon č.

87/1991 Sb. a tak napomohly převodu majetku, který se dostal

protiprávně do rukou státu, zpět jeho původním a v případě

politické perzekuce i oprávněným vlastníkům.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů shledal, že postupem

soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, protože nebyla

poskytnuta stanoveným způsobem ochrana právům stěžovatele; došlo

tak k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu ve smyslu

ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Neshledal však porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod,

protože, jak již mnohokráte judikoval, nejde v tomto případě

o vlastnická práva již konstituovaná, ale o práva, o jejichž

existenci se teprve rozhoduje, takže nejsou ještě ústavněprávně

chráněna.

Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen svým nálezem

napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto nálezu,

zrušit podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, a to včetně rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

19. 12. 1998, čj. 3 Cdon 616/96 - 80. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR

byl zrušen proto, že vyslovil právní názor, jímž byl Krajský soud

v Ostravě vázán a o tento právní názor se také v napadeném

rozsudku opřel. Po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu (který je

ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR pro krajský soud závazný) by

tedy - pokud by rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen nebyl - došlo

k neodstraněnému rozporu mezi mezi právním názorem Nejvyššího

soudu ČR a právním názorem Ústavního soudu. Za tohoto stavu by pro

nižší obecnésoudy vznikla právně stěží řešitelná situace.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru