Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 428/02Usnesení ÚS ze dne 28.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princi... více
Věcný rejstříklhůta
volby/do Poslanecké sněmovny
volby/do Senátu
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.428.02
Datum podání11.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

247/1995 Sb., § 31, § 33, § 97a odst.1, § 86


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 428/02 ze dne 28. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti politické strany "A. za zrušení Senátu a proti vytunelování důchodových fondů", zastoupené advokátkou JUDr. M. H., brojící (1.) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 30 Ca 108/2002, spojené (2.) s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení "dalších částí volebního zákona, které odporují právu na veřejný proces, veřejnému vyhlášení rozsudku a právu na účinný opravný prostředek dle evropské Úmluvy", a (3.) s návrhem na zaplacení nákladů zastoupení stěžovatelky státem,

takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení "dalších částí volebního zákona, které odporují právu na veřejný proces, veřejnému vyhlášení rozsudku a právu na účinný opravný prostředek dle evropské Úmluvy", se odmítá.

III. Návrh na zaplacení nákladů zastoupení stěžovatelky státem se odmítá.

IV. Námitka podjatosti "těch soudců Ústavního soudu, kteří budou usilovat o další funkční období", a soudců Ústavního soudu JUDr. A. P. a JUDr. E. W., se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Politická strana "A. za zrušení Senátu a proti vytunelování důchodových fondů (dále jen "stěžovatelka") napadla v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se cítí být dotčena "protiústavními finančními požadavky státu" na svých právech a svobodách plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 21 odst. 3 a 4 a čl. 22 Listiny a z čl. 5 Ústavy ČR. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka rovněž návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení "dalších částí volebního zákona, které odporují právu na veřejný proces, veřejnému vyhlášení rozsudku a právu na účinný opravný prostředek dle evropské Úmluvy".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla rovněž námitku podjatosti soudců Ústavního soudu, kterou odůvodnila tak, že politickým programem stěžovatelky je zrušení Senátu a protože soudci Ústavního soudu jsou na návrh prezidenta republiky schvalováni Senátem, namítá stěžovatelka podjatost těch soudců, "kteří budou usilovat o další funkční období, a měli by tudíž oprávněnou obavu" z postoje Senátu k jejich osobám. Stěžovatelka dále uvedla, že konkrétním důvodem podjatosti soudců Ústavního soudu JUDr. E. W. a JUDr. A. P. jsou jejich vyjádření ve sdělovacích prostředcích ke kauze povinnosti zaplacení volebního příspěvku a k rozhodování obecných soudů v těchto věcech. Ze stejného důvodu namítla stěžovatelka podjatost soudce Ústavního soudu JUDr. V. K.

II.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 26. 4. 2002, čj. 4/V/02, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách"), nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky (v původním řízení navrhovatelky) pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Pardubice ze dne 26. 4. 2002, čj. RVV-9025/2002-19, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí registrace kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 4. 2002, čj. MHMP/43336/2002, a na vydání rozhodnutí o zaregistrování její kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, v souladu s ustanovením § 200m odst. 5 o.s.ř., jako návrh opožděně podaný.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze dne 26. 4. 2002, čj. 2952/02-rozh., a na vydání rozhodnutí o zaregistrování její kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, v souladu s ustanovením § 200m odst. 5 o.s.ř., jako návrh opožděně podaný.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, byl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2002, čj. RVV-1066/2, a na zaregistrování kandidátní listiny stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že uvedeným rozhodnutím okresního úřadu o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. b) zákona o volbách, jestliže stěžovatelka nepřipojila ke kandidátní listině potvrzení o složení příspěvku na volební náklady, zákon porušen nebyl.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13, byl návrh stěžovatelky na vydání rozhodnutí o zaregistrování kandidátní listiny stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že rozhodnutím Okresního úřadu Liberec ze dne 26. 4. 2002, čj. Volby PS-2002-odmít. KL.Kr./4, o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. b) zákona o volbách, jestliže stěžovatelka nepřipojila ke kandidátní listině potvrzení o složení příspěvku na volební náklady, zákon porušen nebyl.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp.zn. 30 Ca 108/2002, bylo zastaveno řízení ve věci ochrany proti rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 26. 4. 2002, čj. Volby/33/2002, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí registrace kandidátní listiny stěžovatelky, neboť podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách nebylo ke kandidátní listině stěžovatelky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 14. a 15. 6. 2002 přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady. Krajský soud řízení uvedeným usnesením podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť návrh stěžovatelky byl podán opožděně.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval důvodností námitky podjatosti, vznesené stěžovatelkou vůči osobám některých soudců Ústavního soudu.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že stejnou námitku stěžovatelka již vznesla v dříve podané ústavní stížnosti, brojící proti stejným rozhodnutím obecných soudů a vedenou pod sp. zn. II. ÚS 330/02. K této námitce však v usnesení ze dne 31. 5. 2002 Ústavní soud sdělil, že "uvedená námitka stěžovatelky neuvádí žádné jméno konkrétního soudce Ústavního soudu, jehož považuje za podjatého. Současná Ústava nezakazuje, aby soudce Ústavního soudu byl po ukončení svého mandátu případně znovu jmenován do stejné funkce. Ústava rovněž nestanoví žádný maximální věkový limit pro výkon této funkce. Z toho vyplývá, že teoreticky mohou projevit svůj zájem o znovujmenování všichni stávající soudci Ústavního soudu. V logice námitky stěžovatelky by tak byl vyloučen z projednání její ústavní stížnosti celý Ústavní soud a ústavní stížnost by nebylo možno projednat. Jelikož neexistuje žádná právní povinnost soudců Ústavního soudu vyjádřit v předstihu svou vůli ucházet se o výkon druhého mandátu, nelze po nich v tuto chvíli ani žádat, aby se k argumentu obsaženém v námitce stěžovatelky, týkající se své podjatosti, vyjádřili. Kromě toho Ústavní soud neshledal ani věcnou opodstatněnost námitky podjatosti, neboť vazba mezi volebním programem stěžovatelky (zrušení Senátu) a skutečností, že ke jmenování soudců Ústavního soudu se vyjadřuje Senát, je hypotetická, nikoli skutečná."

Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto svého dříve vyjádřeného stanoviska jakkoliv odchýlit, shledal uvedenou námitku stěžovatelky nedůvodnou.

K námitce podjatosti, vznesené vůči osobám soudců Ústavního soudu JUDr. E. W. a JUDr. A. P. Ústavní soud především konstatuje, že z dikce ustanovení § 36 a násl. zákona o Ústavním soudu a ze samotné povahy věci je zřejmé, že námitku podjatosti je možno vznést jen proti těm soudcům, kteří se podílejí na rozhodování konkrétní věci a u nichž podle názoru účastníka řízení lze mít pochyby o nepodjatosti se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům.

V případě této souzené věci byl podle rozvrhu práce návrh stěžovatelky přidělen I. senátu Ústavního soudu, jehož členy jsou JUDr. F. D., JUDr. V. G. a JUDr. V. K.. Protože se tedy soudci JUDr. A. P. a JUDr. E. W. na rozhodování v předmětné věci nikterak nepodílí, shledal Ústavní soud, že ve vztahu k jejich osobám je návrh stěžovatelky návrhem podaným někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a z tohoto důvodu jej odmítl.

Námitku podjatosti, vznesenou proti osobě soudce Ústavního soudu JUDr. V. K., odmítl II. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 428/02.

IV.

K samotné ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla uvedená usnesení soudů již dříve podanou ústavní stížností, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 330/02, tak, že ji odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

V odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu se praví zejména toto:

1) Posledním procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti, je v daném případě návrh na vydání rozhodnutí soudu o zaregistrování kandidátní listiny na základě § 86 zákona o volbách, jenž je v něm uveden pod rubrikou "Soudní přezkoumávání". Podle § 86 zákona o volbách se mohou politická strana a další subjekty v něm uvedené domáhat ochrany u soudu podle zvláštního předpisu, a to mj. proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny či přihlášky k registraci, ve lhůtě 2 dnů od doručení rozhodnutí. Podle § 97a odst. 1 zákona o volbách se do běhu lhůty nezapočítává den rozhodný pro počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 33 odst. 4 zákona o volbách okresní úřad v sídle kraje neprodleně vyhotoví rozhodnutí o registraci, o odmítnutí kandidátní listiny nebo o škrtnutí kandidáta na kandidátní listině a zašle je tomu, kdo je proti tomuto rozhodnutí oprávněn domáhat se ochrany u soudu (§ 86 zákona o volbách); současně rozhodnutí vyvěsí na úřední desce okresního úřadu v sídle kraje a vyznačí na něm den vyvěšení. Za doručené se rozhodnutí považuje třetím dnem ode dne vyvěšení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákonodárce váže právní fikci doručení výhradně na vyvěšení rozhodnutí okresního úřadu na úřední desce. Naproti tomu zjevně upírá účinky doručení pouhému "zaslání" (nikoli tedy "doručení") rozhodnutí tomu, kdo je proti tomuto rozhodnutí oprávněn domáhat se ochrany u soudu. Ve všech posuzovaných případech bylo rozhodnutí okresního úřadu o odmítnutí kandidátní listiny stěžovatelky vyvěšeno na úřední desce dne 26. 4. 2002. Ve smyslu ust. § 97a odst. 1 zákona o volbách začíná lhůta běžet následující den, tj. dnem 27. 4. 2002. Dnem doručení všech rozhodnutí daných volebních orgánů je tedy den 29. 4. 2002. S přihlédnutím k ustanovení § 97a odst. 1 zákona o volbách začala běžet lhůta 2 dní k podání návrhu k soudu podle § 86 zákona o volbách dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí okresního úřadu stěžovatelce, tj. 30. 4. 2002. Měla tedy skončit 1. 5. 2002.

Podle ust. § 97a odst. 3 zákona o volbách je lhůta určená podle dnů zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u příslušného orgánu, a to nejpozději do 16.00 hodin. Podle ust. § 97a odst. 4 zákona o volbách lhůtu nelze prodloužit ani prominout její zmeškání.

1. května je "ostatní svátek" ve smyslu § 2 zák. č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. Podle § 4 téhož zákona je tedy 1. květen dnem "pracovního klidu". Stěžovatelka se však domnívala, že lhůtu i způsob podání ke krajskému soudu nutno posoudit nikoli podle zákona o volbách (viz uvedené ust. § 97a odst. 3), nýbrž podle o.s.ř., neboť obě otázky jsou již součástí ochrany u soudu podle zvláštního předpisu, tedy o.s.ř. Podle § 57 odst. 2 věty druhé o.s.ř., připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Stěžovatelka se tedy zřejmě domnívala, že v daném případě lhůta k podání návrhu soudu skončila půlnocí 2. května, přičemž postačilo, když byl její návrh v této lhůtě podán k poštovní přepravě.

Uvedený právní názor však Ústavní soud - v citovaném usnesení - neshledal správným. Použití o.s.ř. není podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci, pokud jde o způsob podání a o průběh lhůt, možné. Na podporu toho názoru lze uvést řadu argumentů. Logický výklad § 86 zákona o volbách vede k jedinému závěru. Všechny úkony, které stěžovatelka provede až do okamžiku doručení svého návrhu soudu, se posuzují podle zákona o volbách (§ 97a odst. 3). Teprve okamžikem, kdy byl návrh soudu doručen, a je tedy v jeho dispozici, posuzují se další úkony v řízení před ním podle o.s.ř. Zákon o volbách považuje za nutné v otázkách lhůt některá ustanovení obsahově shodná s ustanovením o.s.ř. (§ 57 odst.1) výslovně formulovat (§ 97a odst. 1 zákona o volbách), jiná naopak výslovně formulovat odlišně (§ 97a odst. 4 zákona o volbách). To vylučuje záměr zákonodárce připustit subsidiární použití o.s.ř. Ustanovení § 200m o.s.ř. o přezkoumání rozhodnutí okresního úřadu při volbách do Parlamentu ČR ve skutečnosti neupravuje řízení, jež by představovalo "přezkoumání rozhodnutí soudem v pravém slova smyslu". Výsledkem řízení před soudem je "originální rozhodnutí", které je vydáno bez formální vazby na rozhodnutí volebního orgánu (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 821). Zákon o volbách upravuje výrazně specifické vztahy spojené s přípravou, průběhem a důsledky voleb do Parlamentu ČR, tedy spojené s vymezeným relativně krátkým časovým údobím, jež charakterizuje sekvence velké řady právních úkonů, které na sebe navazují a vzájemně se podmiňují. V pozadí zákona o volbách je naléhavý veřejný zájem na tom, aby volby do Parlamentu, jež jsou základním projevem suverenity lidu, proběhly bez poruch a řádně. Ve světle tohoto kogentního veřejného zájmu je třeba interpretovat i pravidla o lhůtách v tomto zákoně. Naproti tomu dominujícím aspektem o.s.ř. je procesní zajištění ochrany soukromého zájmu soudem. Prolínání obou zákonů v otázkách lhůt tak odporuje i teleologickému výkladu.

Z výše uvedeného Ústavní soud ve zmíněném usnesení dovodil, že pokud jde o způsob podání návrhu, je jediným relevantním ustanovením ust. § 97a odst. 3 zákona o volbách, podle nějž úkon (v tomto případě doručení návrhu) musí být učiněn u příslušného orgánu (v tomto případě u soudu), a to nejpozději do 16.00 h. Ústavní soud v daném ohledu souhlasil s názorem Nejvyššího soudu ČR, jenž opakovaně v souvislosti s jinou lhůtou podle zákona o volbách judikoval, že "platí, že lhůta je zachována tehdy, jestliže je stížnost doručena Nejvyššímu soudu posledního dne lhůty. Z toho plyne, že podání stížnosti k poštovní přepravě v otevřené lhůtě nepostačuje, není-li současně naplněn předpoklad, že v téže lhůtě byla stížnost také Nejvyššímu soudu doručena" (např. Ovs 13/96 z 18. 6. 1996).

Dvoudenní lhůta v dané věci počala běžet 30. 4. 2002, a měla tedy skončit 1. 5. 2002. Tento den, jak výše uvedeno, je "ostatním svátkem". Podle § 97a odst. 4 zákona o volbách lhůty nelze prodloužit ani prominout jejich zmeškání. Ústavní soud proto musel odpovědět na otázku, zda okolnost, že 1. 5. 2002 byl svátek, má vliv na průběh lhůty podle zákona o volbách s tím, že použití příslušného ust. o.s.ř. upravujícího situaci, kdy konec lhůty připadne na svátek, nelze při aplikaci zákona o volbách použít.

1. května je Svátek práce, jenž je "ostatním svátkem". Žádný právní předpis neobsahuje ustanovení vymezující rozsah působení obecných soudů v době "ostatních svátků", tedy dnů pracovního klidu. V tento den tak nemohla stěžovatelka reálně své právo uplatnit. Proto v souladu s obecnými principy právními platí, že se konec lhůty přesouvá na nejbližší pracovní den, v němž lze právo reálně vykonat.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě skončila dvoudenní lhůta k podání návrhu soudu dne 2. 5. 2002 v 16.00 hodin.

Z kopií podacích razítek jednotlivých soudů však Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka doručila své podání (tj. "učinila úkon u příslušného orgánu" ve smyslu § 97a odst. 3) v pěti případech 3. 5. 2002, a to ke Krajskému soudu v Hradci Králové (v obou případech), k Městskému soudu v Praze, ke Krajskému soudu v Praze (ten věc postoupil následně Městskému soudu v Praze) a ke Krajskému soudu v Plzni. Krajskému soudu v Ústí nad Labem a Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byla podání stěžovatelky doručena 6. 5. 2002.

Ani v jednom ze sedmi posuzovaných případů tedy stěžovatelka neuplatnila své právo na soudní ochranu podle § 86 zákona o volbách včas. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, a Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 30 Ca 108/2002, v nichž uvedené soudy konstatovaly, že návrh stěžovatelky byl doručen po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a proto se již nezabývaly opodstatněností v něm uplatněných námitek, proto Ústavní soud shledal v tomto rozhodujícím ohledu správná.

Protože tedy stěžovatelka zabránila svou nedbalostí, aby výše uvedené soudy mohly přezkoumat její návrh věcně, nevyčerpala tak ani všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, ve smyslu § 75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu. Taková ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud neshledal důvod postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení nelze chápat tak, že umožňuje "prominout" splnění podmínky vyčerpání prostředků ochrany v případě, kdy stěžovatel nevyčerpá tyto prostředky v důsledku vlastní nedbalosti. V souladu s tím Ústavní soud konstatoval, že pokud jde o výše uvedených pět rozhodnutí obecných soudů, je ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrhem nepřípustným.

2) Dále se Ústavní soud - ve zmíněném usnesení - zaměřil na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13. Ústavní soud uvedl, že oba soudy chybně aplikovaly pravidla zákona o volbách upravující způsob podání a lhůty. Dospěly k nesprávnému názoru, že návrh byl podán včas, a proto jej posoudily "ve věci samé". Oba soudy návrh následně zamítly.

Ústavní soud k tomu dodal, že "s dodržením formální procesní čistoty" by sice měl obě citovaná rozhodnutí zrušit, nicméně pokud by tak učinil, bylo by výsledkem dalšího postupu obecných soudů rozhodnutí, že návrh stěžovatelky byl podán po lhůtě stanovené zákonem, a nelze jej proto věcně projednat. Zrušení obou rozhodnutí by tak nevedlo k výsledku, který stěžovatelka svou ústavní stížností zamýšlí, tj. vyhovění jejím námitkám ve věci samé, nýbrž opět k výsledku pro ni nepříznivému. Za těchto okolností Ústavní soud nehodlal volit cestu vypjatého formalismu a obě napadená rozhodnutí rušit. Konstatoval proto pouze, že petit ústavní stížnosti v části, v níž se žádá zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud uvedeným usnesením ústavní stížnost odmítl pro její formální vady, nemohl se vyjádřit k opodstatněnosti námitek stěžovatelky ve věci samé, tzn. k otázce nezaplacení příspěvku na volební náklady. Jako akcesorický odmítl i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona o volbách.

V.

Stěžovatelka v této ústavní stížnosti v podstatě zopakovala argumentaci, obsaženou již v jejím dřívějším návrhu, který Ústavní soud odmítl citovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 330/02 ze dne 31. května 2002.

Nad rámec této původní argumentace - kterou Ústavní soud nepovažuje za nutné a smysluplné opakovat - především uvedla, že pokud by zákonodárce hodlal lhůty a způsob podání posuzovat podle volebního zákona a nikoliv podle o.s.ř., výslovně by tak uvedl v novelizovaném ustanovení § 200m o.s.ř. a nestanovil by konec lhůty na 16. hodinu, jestliže podatelny krajských soudů pracují pouze do 15. hodiny. Navíc z ustanovení § 86 volebního zákona prý vyplývá, že proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny je možné se domáhat do 2 dnů od doručení rozhodnutí ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu, kterým je o.s.ř. Z této dikce stěžovatelka dovozuje, že výraz "domáhat se u soudu" znamená činnost "od začátku až do konce", a to včetně lhůt., a že tedy citované ustanovení "zcela jasně vyjímá celé domáhání včetně lhůty z volebního zákona, a vkládá ho do o.s.ř." O tom prý svědčí rovněž postup osmi krajských soudů, které stěžovatelce lhůtu k podání opravného prostředku uznaly.

Stěžovatelka dále namítla, že volební zákon v těchto věcech neumožňuje veřejné soudní jednání, veřejné vyhlášení rozsudku ani podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu, což označuje za porušení evropské Úmluvy.

Stěžovatelka tvrdí, že i kdyby Ústavní soud neuznal "splnění lhůty dle o.s.ř.", měl postupovat ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a neztotožňuje se v tomto směru s názorem Ústavního soudu, obsaženým v odůvodnění výše citovaného usnesení, že nelze prominout splnění podmínky vyčerpání prostředků ochrany, jestliže stěžovatelka tyto prostředky nevyčerpala v důsledku vlastní nedbalosti.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla - jak již bylo uvedeno - aby byla napadená usnesení obecných soudů a v záhlaví uvedená ustanovení volebního zákona jako protiústavní zrušena.

VI.

1) Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost brojí proti stejným usnesením obecných soudů, jako tomu bylo v případě ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 330/02. Protože o dříve podaném návrhu Ústavní soud rozhodoval formou usnesení a nikoliv nálezu, není v daném případě dána procesní překážka rei iudicatae ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň však Ústavní soud neshledal žádný racionální důvod se od svého dřívějšího usnesení názorově odchýlit. Poněvadž stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje již jednou použitou argumentaci, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na právní závěry, které v citovaném usnesení učinil (srov. sub III).

Pokud jde o část návrhu (sub IV), v níž stěžovatelka - podle vlastních slov - předkládá "nové argumenty", Ústavní soud shledal, že v podstatě toliko polemizuje s právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v odůvodnění předmětného usnesení. Protože každý návrh je nutno chápat z hlediska jeho obsahu a nikoliv jen formy, je zřejmé, že stěžovatelka stricto sensu touto "novou" ústavní stížností napadá usnesení Ústavního soudu, což je však nepřípustné a proto již z tohoto důvodu ji musel Ústavní soud odmítnout.

Navíc, stěžovatelka interpretuje ustanovení § 86 volebního zákona zjevně neudržitelným způsobem, neboť z dikce "domáhat se ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu" dovozuje podřazení celého řízení pod působnost o.s.ř., a přehlíží, že stejné ustanovení volebního zákona výslovně upravuje kogentní lhůtu 2 dnů k podání příslušného návrhu.

Námitka týkající se pracovní doby podatelny obecných soudů zjevně nedosahuje ústavní intenzity, aby se jí Ústavní soud vážně zabýval a spatřoval v ní možný zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud by totiž skutečně vznikla situace, že by stěžovatelka v konkrétním případě nemohla v zákonné lhůtě podat opravný prostředek k obecnému soudu pouze proto, že nikdo z pracovníků podatelny není na pracovišti, měla by možnost sjednat nápravu na místě, např. prostřednictvím vedení (správy) soudů. Ústavní soud tedy neshledal důvod přehodnotit svůj citovaný názor, že stěžovatelka příslušné opravné prostředky podala v důsledku vlastní nedbalosti opožděně.

Ústavní soud proto i v této souzené věci dospěl k závěru - ve shodě s usnesením sp. zn. II. ÚS 330/02 ze dne 31. 5. 2002 - že část ústavní stížnosti, brojící proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 66/2002-10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2002, čj. 30 Ca 67/2002-13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, čj. 14 Nc 2502/2002-8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 14 Nc 2504/2002-14, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 30 Ca 108/2002, je nepřípustná a z toho důvodu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Část ústavní stížnosti, napadající usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, čj. 8 C 1/2002-8, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 14. 5. 2002, čj. 60 Ca 1/2002-13, Ústavní soud odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

2) Ústavní soud již v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 330/02 ze dne 31. 5. 2002 konstatoval a blíže zdůvodnil, že návrh na zrušení zákona, podaný dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností, představuje návrh akcesorický a sdílí proto její osud. Za těchto okolností musel proto Ústavní soud - bez meritorního posouzení - odmítnout i návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení "dalších částí volebního zákona, které odporují právu na veřejný proces, veřejnému vyhlášení rozsudku a právu na účinný opravný prostředek dle evropské Úmluvy", aniž vyzval stěžovatelku k vysvětlení, která další ustanovení volebního zákona navrhuje zrušit, neboť by to bylo za daných okolností zjevně nadbytečné.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud - se zřetelem na ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - vyhovět ani návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení zaplatil stát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru