Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4273/16 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení,... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
Skutková podstata trestného činu
trestná činnost
Trestní řízení
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.4273.16.1
Datum podání30.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 272, § 279, § 37, § 39, § 38, § 140


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4273/16 ze dne 26. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Michaelou Tichou Madarovou, advokátkou se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 2/2015 ze dne 14. 5. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 86/2015 ze dne 30. 9. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1098/2016 ze dne 21. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 2/2015 ze dne 14. 5. 2015 byl stěžovatel shledán vinným v bodě 1) zločinem vraždy dle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v bodě 2) zločinem obecného ohrožení dle § 272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a konečně v bodě 3) přečinem nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroků o trestu příslušných rozhodnutí dle § 43 odst. 2 trestního zákoníku. Krom toho byla stěžovateli stanovena povinnost k náhradě škody.

Na podkladě odvolání stěžovatele a krajského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") posléze vydaným rozsudkem sp. zn. 8 To 86/2015 ze dne 30. 9. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil ve výroku o vině pod body 1) a 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, načež ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodě 1) zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku a v bodě 2) zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, odvolací soud uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (opět za současného zrušení výroků o trestu příslušných rozhodnutí dle § 43 odst. 2 trestního zákoníku). Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Dle obecných soudů se stěžovatel skutku pod bodem 1., zkráceně řečeno, měl dopustit tak, že dne 28. 2. 2013 přišel do bytu poškozeného L. L., kterého po předchozím vzájemném konfliktu fyzicky napadl a v úmyslu jej usmrtit mu zasadil hliníkovou tyčí nejprve osm ran směřujících do temene a týlu hlavy pronikajících na kost, a dále kuchyňským nožem nalezeným v bytě celkem 16 bodných ran pronikajících do hrudníku a do dutiny břišní, kdy tato mnohočetná bodnořezná zranění, provázená zevním a vnitřním krvácením, rozvinula úrazový šok, jenž byl bezprostřední příčinou smrti poškozeného. Skutek pod bodem 2. spáchal tím, že vzápětí na stejném místě s úmyslem způsobit výbuch a požár bytu nacházejícího se v 7. podlaží domu, s cílem zahladit všechny stopy vedoucí k jeho odhalení, v prostoru kuchyně přepnul všechny čtyři spínače plynového sporáku do polohy plně otevřeno a umístil k němu zapnutou elektrickou mikropájku, přičemž pouze z důvodu absence nedostatečného iniciačního zařízení nedošlo k výbuchu či požáru, jenž mohl svojí intenzitou způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob a škodu velkého rozsahu na domě a jeho zařízení. V případě zaznamenaném pod bodem 3. bylo stěžovateli vytýkáno, že se v obývacím pokoji uvedeného bytu zmocnil na stole položené samonabíjecí pistole vzor ČZ 83, ráže 7.65 mm a více než tří set nábojů, které posléze přechovával, ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dále dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 1098/2016 ze dne 21. 9. 2016 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil. V ústavní stížnosti podrobil kritice způsob, jakým soud prvního a druhého stupně kvalifikovaly skutek uvedený pod bodem 1) trestního rozsudku. Stěžovatel v této souvislosti zastával přesvědčení, že jeho jednání mohlo naplnit pouze znaky skutkové podstaty trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, a nikoliv zločinu vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Z popisu děje je totiž zřejmé, že jako první nečekaně zaútočil poškozený, který vší silou strčil do stěžovatele, v důsledku čehož tento upadl na okno. Rovněž první úder tyčí zasadil poškozený. Z výsledků provedeného dokazování dle stěžovatele navíc vyplývá, že není primárním agresorem a činu se dopustil v afektu, vyvolaném s největší pravděpodobností prvotně nepřiměřeným a nepřístojným chováním ze strany poškozeného, a dále ze strachu o život, protože se poškozený snažil dostat do obývacího pokoje pro nabitou pistoli. Stěžovatel rozhodně nesouhlasil s aplikací kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy, k níž se uchýlil odvolací soud. Podle jeho názoru se nejednalo o čin spáchaný zvláště surovým nebo trýznivým způsobem, neboť případ se svou brutalitou nijak nevymykal z rámce běžného pro trestné činy tohoto druhu, a to zejména s přihlédnutím k příčinám, které jeho jednání vyvolaly, k charakteru a rychlosti smrtícího mechanismu (použit byl jeden smrtící mechanismus, kdy rány tyčí směřovaly pouze proti zdraví poškozeného, útok byl jednorázový, krátký a současně intenzita ran nízká), jakož i k jeho osobnostním rysům a poměrům. Odvolacímu soudu stěžovatel krom toho vytýkal, že nesprávně vyhodnotil způsob jeho života mezi spácháním projednávaného trestného činu a následným zadržením a v návaznosti na to mu uložil nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody a zařadil jej do nesprávného typu věznice. Stěžovatel upozornil, že se odvolací soud v tomto ohledu odchýlil od závěrů učiněných soudem prvního stupně, přestože neměl možnost poznat osobnost stěžovatele tak dobře jako právě zmiňovaný soud. Stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo celkově založeno na libovůli, neodpovídalo zjištěným skutečnostem a jeho odůvodnění bylo nepřezkoumatelné, neboť se v něm soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Na adresu Nejvyššího soudu stěžovatel poznamenal, že tento postupoval při hodnocení podmínek přípustnosti dovolání nepřiměřeně formalisticky, na vznesené námitky vůbec nereagoval a pomíjel zjevné rozpory, jež mohly mít vliv na zákonnost, resp. ústavnost dovoláním napadených rozhodnutí obecných soudů. Dovolací soud měl vybočit z mezí spravedlivého procesu jmenovitě tím, že při posuzování kvalifikace trestného činu se vůbec nezabýval specifickými aspekty případu, na které bylo v dovolání poukázáno, a že odmítl pod některý z dovolacích důvodů podřadit námitku nepřiměřenosti trestu a nerespektování zákazu reformatio in peius. Porušení principu rovnosti účastníků řízení pak stěžovatel spatřoval v rozdílném přístupu státního zastupitelství k právní kvalifikaci téhož protiprávního jednání popsaného u skutku 1), které bylo v jeho případě podřazeno kvalifikované skutkové podstatě zločinu vraždy, zatímco osoba, původně za tento čin trestně stíhaná, byla viněna ze spáchání "toliko" základní skutkové podstaty téhož zločinu. Pro uvedenou změnu právní kvalifikace, která měla za následek zhoršení jeho postavení, neexistoval přitom objektivně žádný důvod a krajské státní zastupitelství k ní dle mínění stěžovatele přistoupilo výlučně pod vlivem předchozího nezdaru v podobě trestního stíhání nevinné osoby. Stěžovatel nakonec vyslovil podezření, že senát soudu prvního stupně nebyl určen v souladu s platným rozvrhem práce, nýbrž mu věc byla přidělena mimo stanovená pravidla z důvodu ekonomie řízení a pro znalost věci pramenící z toho, že stejný senát rozhodoval již v případě původně stíhané osoby. Tímto krokem mělo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na zákonného soudce a práva na nestranný a nezávislý soud.

Ústavní soud zvážil předložené námitky i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody.

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s právní kvalifikací jeho jednání, jakož i s výší uloženého trestu. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

K opakovaným námitkám stěžovatele lze toliko poznamenat, že důvody pro právní kvalifikaci jeho trestné činnosti, tzn. pro podřazení jednání, vymezeného v bodě 1) trestního rozsudku, pod skutkovou podstatu zločinu vraždy dle § 140 trestního zákoníku, jsou srozumitelně a logicky vyjádřeny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že stěžovatel se mírnějšího posouzení věci, ve smyslu aplikace ustanovení § 29 trestního zákoníku o nutné obraně či ustanovení § 141 trestního zákoníku upravujícího trestný čin zabití, od počátku řízení domáhá na podkladě vlastní verze o průběhu útoku, kdy tvrdí, že poškozený na něj útočil se stupňující se agresí, přičemž on se jen bránil. Obecné soudy nicméně obhajobě stěžovatele neuvěřily, naopak ji označily za účelovou, neboť hrubě nekorespondovala s konečným výsledkem, kdy, zatímco stěžovatel utržil jediný šrám na čele a nějakou modřinu, na těle poškozeného nebylo v podstatě místo, které by nebylo poraněno. Přestože obecné soudy nevyloučily možnost, že to byl poškozený, kdo jako první použil vůči stěžovateli násilí, považovaly reakci stěžovatele na nastalou situaci za naprosto nepřiměřenou, a tedy vylučující aplikaci stěžovatelem prosazovaných ustanovení trestního zákoníku. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani výhradám stěžovatele stran údajně nesprávné právní kvalifikace podle § 140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Skutečností, zda si stěžovatel při usmrcení poškozeného počínal zvlášť surovým způsobem, se zabýval jednak odvolací soud a návazně na něj i Nejvyšší soud. Oba soudy ve svých rozhodnutích přitom řádně objasnily, proč dospěly k závěru, že jednání stěžovatele se svojí brutalitou vymykalo obvyklým způsobům provedení zločinů této povahy, a naplňovalo tak obecná hlediska podmiňující použití vyšší trestní sazby vymezené v judikatuře dovolacího soudu. Jelikož Ústavní soud shledává jejich úvahy ústavně konformní, není dán prostor k tomu, aby je jakkoliv přehodnocoval. V podrobnostech proto postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Neobstojí rovněž námitka stěžovatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Jak si Ústavní soud ověřil, vrchní soud, jehož závěry stěžovatel zpochybňoval, při rozhodování o druhu a výši trestu vycházel z hledisek pro ukládání trestu zakotvených v § 37 až § 39 trestního zákoníku, tedy zhodnotil skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, jimiž bylo jeho doznání, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, projevená lítost a prognóza resocializace, jakož i skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, tzn. že mu byl ukládán souhrnný trest za další čtyři delikty, za něž byl odsouzen v době od spáchání nyní posuzovaných trestných činů do svého zadržení, v důsledku čehož nebylo možno konstatovat, že by v době předcházející zadržení vedl řádný život. Na základě výše uvedených skutečností pak vrchní soud uložil stěžovateli trest v polovině zákonné sazby, která činila patnáct až dvacet let, a pro výkon trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ústavní soud neshledal, že by se závěry vrchního soudu nacházely v extrémním rozporu se zákonnými hledisky rozhodnými pro určení druhu a výměry trestu či že by se uložený trest jakkoliv ocital v kolizi s ústavní zásadou proporcionality trestní represe. Stěžovatel v rámci své obhajoby i stížnostní argumentace kladl důraz na skutečnost, že se po spáchání nyní posuzovaných trestných činů nedopustil žádné trestné činnosti, a že vrchní soud tuto okolnost nesprávně vyhodnotil. V této souvislosti nutno podotknout, že vrchní soud netvrdil, že se stěžovatel po spáchání posuzovaných trestných činů dopouštěl další trestné činnosti, nýbrž toliko konstatoval, že stěžovatel byl v této době za předchozí trestnou činnost odsouzen. Otázka, zda stěžovatel vedl řádný život, přitom předpokládá zhodnocení chování obžalovaného jak před spácháním posuzovaného trestného činu, tak po něm. Vrchní soud tedy nijak nepochybil, pokud i v tomto směru předchozí trestnou činnost stěžovatele zohlednil.

Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v mezích svých kompetencí vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele.

Ústavní soud dále nesdílí tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti účastníků řízení ze strany krajského státního zastupitelství, které v jeho případě zpřísnilo právní kvalifikaci skutku 1) oproti kvalifikaci, jakou uplatňovalo vůči osobě dříve neprávem stíhané za tentýž skutek. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že správnost právní kvalifikace jednání obviněného je prověřována po celou dobu přípravného řízení a dospějí-li orgány činné v trestním řízení kdykoliv v jeho průběhu k závěru, že byla stanovena nesprávně, jsou povinny ji změnit. Jejich předchozí postup je v tomto směru nijak neomezuje a je zcela nerozhodné, zda je v okamžiku této změny pro předmětný skutek stíhán stále tentýž obviněný či zda k této změně dojde poté, co bylo zahájeno trestní stíhání odlišné osoby. Definitivní právní kvalifikaci skutku pak určuje soud, který v tomto ohledu není vázán žalobním návrhem státního zástupce a při zachování totožnosti skutku jej může právně kvalifikovat částečně nebo i zcela odlišně. Na základě výše uvedeného tak vůbec není zřejmé, a stěžovatel to nijak nespecifikoval, jakým způsobem měl postup státního zastupitelství, spočívající ve zpřísnění právní kvalifikace, zhoršit postavení stěžovatele v trestním řízení, resp. jakým způsobem se měl negativně promítnout do výsledku tohoto řízení.

Co se týče poslední výtky stěžovatele, týkající se porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud k ní nepřihlížel, neboť byla, jak je patrné z obsahu přiloženého spisového materiálu, předložena ex post až v řízení o ústavní stížnosti. Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný (znamená, že nebyly vyčerpány opravné prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V ústavní stížnosti nelze vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel neuvedl již v předchozím řízení, a znemožnil tak obecným soudům se spornými otázkami zabývat či na dané námitky reagovat.

Ve světle výše řečeného zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru