Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 426/06 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.426.06.1
Datum podání11.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 96

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 426/06 ze dne 28. 6. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. D., zast. Mgr. Janou Langerovou, advokátkou, sídlem Byškovická 498/4, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2006, č.j. 19 Co 67/2006-76, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11.10.2005, č.j. 19 P 103/2001-44, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností, posléze na základě výzvy Ústavního soudu doplněnou prostřednictvím právního zástupce, napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů a požadoval jejich zrušení. Stížnost směřuje proti výroku rozsudku Městského soudu (dále jen "městský soud"), kterým byly potvrzeny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), jimiž mu byla snížena vyživovací povinnost na částku 800,- Kč měsíčně a zamítnut návrh na zrušení vyživovací povinnosti ke G. D. Důvodem podání ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že v řízeních před soudy obou stupňů došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další části návrhu popsal stěžovatel průběh řízení, ve kterém se návrhem ze dne 16.7.2005 domáhal určení vyživovací povinnosti ke G. D., soud jeho podání posoudil jako návrh na snížení, resp. zrušení, a dospěl k závěru, že se změnily poměry na straně nezletilé i na straně rodičů a že jsou dány podmínky ke snížení výživného, nikoli však k jeho zrušení. Podle jeho názoru se však soud soustředil výhradně na změnu poměrů na straně nezletilé, u níž konstatoval, že se její odůvodněné potřeby vzhledem k věku zvýšily a vzal při svém hodnocení v úvahu i výčet zvýšených výdajů vynaložených matkou (i takových, které značně převyšují majetkové poměry stěžovatele, např. výdaje za dioptrické brýle ve výši 3 500,- Kč a za očkování ve výši 3 200,- Kč). U matky se soud omezil pouze na konstatování, že má ještě další vyživovací povinnost a že její příjem ze samostatné výdělečné činnosti činí 4 000,- Kč; nevzal vůbec v úvahu, že matka je znovu provdaná a nevyšetřil příjmy jejího současného manžela, nezabýval se ani otázkou, proč dosahuje tak nízkých příjmů. Ohledně změny poměrů na jeho straně soud pouze zkonstatoval, že mu výše invalidního důchodu umožňuje přispívat výživným alespoň ve výši 800,- Kč, vůbec nepřihlédl a nijak se nevypořádal s jeho tvrzením o celkové tísnivé finanční situaci, výživné snížil ode dne podání návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení obvodní soud nerespektoval zásadu rovného postavení účastníků řízení a že došlo k porušení ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, které městský soud shledal částečně důvodným (tudíž změnil prvostupňový rozsudek o snížení výživného zpětně k okamžiku změny poměrů), ve zbytku rozsudek potvrdil. Také ohledně tohoto soudu se stěžovatel domnívá, že svým rozhodnutím porušil ustanovení zákona o rodině a obč. soudního řádu, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 95 Ústavy:

1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Čl. 96 Ústavy:

1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud jen lapidárně konstatoval, že stěžovatel soudu vytýká neúplně zjištěný skutkový stav věci. Přitom skutkové závěry, na kterých jsou rozhodnutí založeny, jsou uvedeny v jeho odůvodnění, proto na ně plně odkázal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Obvodní soud také odkázal na obsah opatrovnického spisu s tím, že nemá, co by k věci dodal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Vzhledem ke zjištění, že oba účastníci neuvedli ve svých vyjádřeních žádné nové skutečnosti a plně odkázali na odůvodnění svých rozsudků, jež má stěžovatel k dispozici, nezasílal mu Ústavní soud tato vyjádření k případné replice.

G. D., která v mezidobí dosáhla zletilosti (ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu), se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 19 P 103/2001 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21.5.1991, sp.zn. 12 C 107/91, byla nezl. G. D. svěřena do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost platit výživné v částce 550,- Kč. Rozsudkem z 8.11.2001, č.j. 19 P 103/2001-24, bylo výživné zvýšeno na 1 200,- Kč. Dne 20.7.2005 doručil stěžovatel soudu návrh na určení vyživovací povinnosti vzhledem k dlouhodobě nepříznivým finančním a majetkovým poměrům. Přiznal, že neplní vyživovací povinnost (byl proti němu veden výkon rozhodnutí), protože v r. 1998 mu byl přiznán plný invalidní důchod, poté několik let pracoval vedle částečného invalidního důchodu, od září 2003 je opět plně invalidní. Při jednání uskutečněném dne 13.9.2005 stěžovatel uvedl, že přestal platit výživné z důvodu nízkého příjmu, s dcerou se nestýká. Pobírá plný invalidní důchod 6 822,- Kč, platí exekuci měsíčně 1 385,- Kč, protože jezdil načerno. Kouří max. 10 cigaret denně, v minulosti se léčil proti závislosti na alkoholu, léčbu nedokončil, v současně době alkohol nepije. Po provedeném dokazování obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 11.10.2005, č.j. 19 P 103/2001-44, o snížení vyživovací povinnosti s účinností od 1.8.2005 na částku 800,- Kč a zamítl návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti; vzal za prokázané, že jsou splněny zákonné podmínky pro snížení výživného a výše invalidního důchodu otci umožňuje, aby na dceru přispíval výživným alespoň ve výši 800,- Kč měsíčně. Proti rozsudku podal stěžovatel obsáhlé odvolání a navrhl zrušení rozsudku. Městský soud dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné ohledně posouzení data změny poměrů a výživné snížil již od 1.7.2003. Ztotožnil se se stanoviskem, že výše stěžovatelova invalidního důchodu umožňuje, aby výživné ve výši 800,- Kč měsíčně platil, protože jde o nejnižší možnou částku, kterou by měl otec na výživu dcery platit, která již dále nemůže být snižována a nejsou ani důvodu k tomu, aby vyživovací povinnost byla zrušena. Další námitky odmítl a uzavřel, že otci bylo uloženo platit výživné na již zletilou dceru, která má potřeby jako každý jiný dospělý člověk, v částce víceméně symbolické.

Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy - taková situace však nenastala. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelova polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací, s důrazem na určení výše výživného. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle § 85 odst. 2 zák. o rodině mají oba rodiče povinnost přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; ve smyslu § 96 odst. 1 přihlédne soud při určení výživného k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Napadené rozsudky se nezakládají na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci uvedených ustanovení zákona o rodině, resp. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obvodní soud založil své rozhodnutí na dostatečně obsáhlém dokazování výpověďmi a listinnými důkazy; zároveň je zřejmé, že námitkami stěžovatele (v zásadě totožnými v podaném odvolání i v ústavní stížnosti) se dále zabýval městský soud a stěžovateli částečně vyhověl. Z předložených listinných důkazů a ze spisu obvodního soudu vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelovými návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Stěžovatel musí respektovat pokrevní příbuzenský vztah ke své dceři a na její výživě se podílet alespoň v minimálním rozsahu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru