Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 425/97Nález ÚS ze dne 13.03.1999K dokazování v trestním řízení před odvolacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkazní nouze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 42/13 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.425.97
Datum podání12.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 59 odst.3, § 259 odst.3, § 263 odst.6, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 425/97 ze dne 13. 3. 1999

N 42/13 SbNU 305

K dokazování v trestním řízení před odvolacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

stěžovatele V. B., tč. ve výkonu trestu ve věznici Valdice,

zastoupeného JUDr. L. L., advokátem, o ústavní stížnosti proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10.

9. 1997, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Vrchního

soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10. 9. 1997, kterým byl

v celém rozsahu zrušen odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu

v Praze ze dne 19. 2. 1997, č. j. 8 T 40/96-917, a obžalovaný

(stěžovatel) byl uznán vinným z trestných činů znásilnění podle

ustanovení § 241 odst. 1 trestního zákona a vraždy podle

ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku ve

věznici s ostrahou a bylo mu taktéž uloženo ochranné ústavní

sexuologické léčení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím

Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavní právo na ochranu

osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny

základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Dále bylo tímto rozhodnutím porušeno ústavní právo stěžovatele

zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou

soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen čl.

95 Ústavy, v prvém odstavci, věta před středníkem, dle kterého je

soudce při rozhodování vázán zákonem, a to v návaznosti na

ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu, podle něhož může odvolací

soud rozsudkem sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové

rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl

v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě důkazy provedenými

před odvolacím soudem doplněn. Jelikož však Vrchní soud jako soud

odvolací nerozhodoval v souladu s výše uvedenými zásadami

a zejména způsobem, který je v souladu s uvedenými ústavními

principy, byla pravomocným rozhodnutím soudu II. stupně porušena

stěžovatelova ústavou chráněná práva.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím,

že mu v trestním řízení nebyla náležitým způsobem prokázána jeho

vina trestnými činy, za něž byl odsouzen. Především nebyl náležitě

zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti,

přičemž nebyly pečlivě objasňovány okolnosti svědčící v jeho

prospěch, tedy ve prospěch obviněného, a soud nehodnotil důkazy

náležitým způsobem, tedy při pečlivém uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V konkrétních skutečnostech poukazuje stěžovatel především na

to, že ani Vrchní soud v Praze neprovedl důkazy, které stěžovatel

navrhoval, a to s odůvodněním, že tyto považuje shodně se soudem

prvního stupně za nadbytečné. Jak uvádí, v důsledku toho nebylo

možno blíže zjistit totožnost muže, který byl s poškozenou Jitkou

Žižkovou naposledy viděn a který mohl být případným pachatelem

trestného činu. Nebyla ani vyslechnuta svědkyně Dittrichová, která

mohla vnést více světla k otázce věrohodnosti svědka Kapala a tím

též k jedné z verzí, že poškozená byla odvezena třemi neznámými

muži vozidlem Žiguli na neznámé místo. Soudem nebyl vyslechnut ani

navrhovaný svědek Škába, který v přípravném řízení uvedl, že našel

tělo poškozené na jiném místě, než jak vyplývá z protokolu

o ohledání místa činu, a k jehož správnosti se bez dalšího soud

přiklonil. Soud se kromě výše uvedeného řádně nezabýval ani

nehodnotil důkazy, které před soudem prvního stupně provedeny

byly, ale které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními v rozsudku

citovanými. Zde zmiňuje především protokol o použití služebního

psa, který - jak se uvádí v ústavní stížnosti - "nevypracoval"

pachovou stopu obžalovaného. Soud nevzal v potaz skutečnost, že

v době, kdy mohl jedině obžalovaný trestný čin spáchat, je

prokazováno několika svědky, že se nacházel doma a byl případně

s bratrem na trávě. Soud se nevyrovnal ani s namítanou

skutečností, že závěr posudků z oboru molekulární genetiky nemusí

být jednoznačný s poukazem na případnou genetiku stěžovatelova

bratra, ani s námitkou, že spermie mohly být do těla poškozené

vpraveny i jiným způsobem než souloží.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutkovému

ději, jak je Vrchním soudem v Praze popisován v rozsudku,

neodpovídá právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být

posouzeno jako trestný čin podle ustanovení § 241 odst. 3

trestního zákona (tj. jako usmrcení z nedbalosti). Tímto byl

porušen čl. 95 Ústavy, podle něhož je soudce vázán při rozhodování

zákonem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Jak zjistil Ústavní soud z předloženého spisového materiálu,

rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 40/96, ze dne 19.

2. 1997, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu znásilnění

podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vraždy podle

§ 219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Pro výkon trestu byl

zařazen do věznice s ostrahou a bylo mu rovněž uloženo ochranné

ústavní sexuologické léčení. Tohoto trestného činu se měl dopustit

tím, že dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách v lese za zámeckým

parkem v katastru obce Štiřín, okres Praha - východ, za použití

blíže nezjištěného násilí vykonal soulož na nezletilé Jitce

Žižkové, a poté poškozenou z obavy před prozrazením úmyslně

usmrtil tak, že ji zardousil a na místě činu její tělo ukryl pod

větve a listí. V odůvodnění rozsudku Krajský soud uvedl, že má za

prokázané, že obžalovaný se inkriminovaného dne v době, kdy došlo

ke smrti poškozené, pohyboval v bezprostřední blízkosti místa

jejího nálezu, kde byl spatřen svědkem P. K., který tuto

skutečnost uvedl jak v přípravném řízení, tak před soudem.

Zásadním důkazem pro posouzení věci pak jsou znalecké posudky

z oboru genetiky a molekulární genetiky, jimiž bylo prokázáno, že

s pravděpodobností 10 miliónů ku 1 je původcem DNK ve stěru

z pochvy poškozené obžalovaný. Soud dále vycházel ze znaleckého

posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické

psychologie, z jehož závěru vyplývá, že obžalovaný je osobou

s nevyzrálou sexualitou a byla u něj zjištěna patologická sexuální

agresivita.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu

prvního stupně na základě odvolání obžalovaného zrušen v celém

rozsahu. Vrchní soud rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu

tak, že uznal obžalovaného vinným ze spáchání trestného činu

znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu

vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, přičemž ho odsoudil

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roku a uložil

mu ochranné sexuologické léčení ústavní formou. V odůvodnění

tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že se ztotožňuje se

skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že řetězec důkazů

jednoznačně vylučuje závěr, že by pachatelem znásilnění poškozené

byl někdo jiný než obžalovaný. Dále uvedl, že jako soud odvolací

nemůže soudu prvního stupně předepisovat, jakým způsobem má

jednotlivé důkazy hodnotit a ani je sám nemůže hodnotit opačně.

Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací soudu

prvního stupně ohledně závěru, že obžalovaný poškozenou nejprve

znásilnil a poté ji usmrtil ve snaze zakrýt svůj čin, neboť

z provedených důkazů lze pouze dospět k závěru, že poškozená byla

znásilněna za použití násilí spočívajícího ve rdoušení. Poškozená

byla usmrcena, přičemž příčinou smrti bylo udušení ze rdoušení. Za

této důkazní situace měl odvolací soud za to, že právní

kvalifikace soudu I. stupně nemůže obstát, protože neexistuje

žádný důkaz o tom, že znásilnění a usmrcení poškozené probíhalo ve

dvou fázích, a že tedy po znásilnění poškozené pojal obžalovaný

úmysl ji usmrtit, aby tím zakryl své předchozí trestné jednání.

Z výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že bylo

jednoznačně prokázáno, že obžalovaný poškozenou napadl rdoušením,

že účelem tohoto rdoušení bylo dosažení nedobrovolného pohlavního

styku s poškozenou a že poškozenou rdoušením usmrtil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud

v Praze. Vedlejší účastník řízení - Vrchní státní zastupitelství

v Praze - se svého postavení vedlejšího účastníka řízení přípisem

ze dne 26. 1. 1998 vzdalo.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že způsob hodnocení důkazů, jakož i důvody, pro které byly

zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, jsou uvedeny v odůvodnění

rozsudku prvního stupně. Závěry soudu odvolacího jsou potom

obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Důvody uváděné

v ústavní stížnosti jsou přitom stejné jako obhajoba obžalovaného

a neobsahují žádná nová tvrzení ani skutečnosti. Důvod, proč

odvolací soud rozhodl ve věci sám rozsudkem, jsou taktéž uvedeny

v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž soud poukazuje na to,

že právě tyto důvody vedly ke zmírnění trestu obžalovaného, tedy

v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že podle názoru Vrchního soudu

v Praze nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv

obžalovaného, navrhuje odmítnout ústavní stížnost pro její zjevnou

neopodstatněnost.

II.

Ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou

Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí

soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi

prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení

ustanovení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv

a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Tento princip

Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto

zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla

porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na

spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že

s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již

Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení.

Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků

v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle

současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS

362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu

vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí

a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy

nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odst. 6

trestního řádu). Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý,

soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se

opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč

nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení

dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by

neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady

spravedlivého procesu v této věci. To se týká především výslechu

svědka F. Š., který byl vyslechnut již v rámci přípravného řízení,

a jehož výpověď vzbuzovala již tehdy pochybnosti vzhledem k jeho

obtížné komunikaci, způsobené jeho vrozenou debilitou

a hluchoněmostí, když neovládá ani znakovou řeč, ani neumí psát.

S ohledem na vyjádření lékařů k jeho osobě a k delšímu časovému

úseku od spáchání trestného činu soud považoval jeho výslech za

nadbytečný, neboť by jeho důkazní hodnota vzhledem ke všem

okolnostem byla minimální. Také v případě svědkyně D. D., která

byla slyšena již v přípravném řízení dne 11. 1. 1996, kdy uvedla,

že se nepamatuje, zda dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách

projížděla kolem místa činu v osobním vozidle, že však toto

považuje za nepravděpodobné. V tomto případě má Ústavní soud za

to, že odvolací soud nepochybil, když tuto svědkyni v odvolacím

řízení nevyslechl. Uvedené se týká i dalších navrhovaných výslechů

svědků, a to P. M. a J. P., k otázce ztotožnění mladíka, který byl

s poškozenou viděn v den vraždy, neboť ani na základě výpovědí

z přípravného řízení v roce 1990, tj. před sedmi lety, nebyla jeho

totožnost zjištěna a nedá se tedy předpokládat, že osobní výslech

těchto svědků po tak dlouhé době by v této otázce přinesl něco

nového.

K námitce, že soud nehodnotil správně důkazy svědčící ve

prospěch obžalovaného, které byly již provedeny před soudem

prvního stupně a které podle stěžovatele jsou v rozporu se

skutkovými zjištěními v rozsudku citovanými, je třeba uvést, že

z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá

zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 a § 125

trestního řádu. Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy

došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyly

respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu. V dané

věci však nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu

nasvědčovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon

nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných

k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů.

Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném

zhodnocení důkazních materiálů. Při tomto zhodnocení nemůže soud

postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či

nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém

uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními

skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým

důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze

zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud

postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné.

K námitce stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl sám ve

věci rozsudkem, aniž by pro to byly vytvořeny zákonné předpoklady,

Ústavní soud uvádí, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze je postup

odvolacího soudu podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu

řádně zdůvodněn tím, že soud vychází pouze ze skutkového stavu

správně zjištěného již soudem prvního stupně a nepřihlíží k té

části, která je pouhou hypotézou a nemá oporu v provedených

důkazech. Proto podle zásady "in dubio pro reo" v otázce usmrcení

poškozené musel odvolací soud vycházet z verze příznivější pro

obžalovaného, kterou je ta, že smrt poškozené nastala v důsledku

rdoušení, kterého užil k překonání odporu poškozené pro dosažení

pohlavního styku. Podle názoru odvolacího soudu pak obžalovaný

poškozenou usmrtil přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť s ohledem

na použitý mechanizmus násilí si musel být vědom, že pokud bude

delší dobu poškozenou rdousit, může dojít k její smrti udušením.

Proto bylo jeho jednání kvalifikováno také podle § 219 odst. 1

trestního zákona jako trestný čin vraždy. Vzhledem k tomu, že se

odvolací soud držel v intencích § 259 odst. 3 trestního řádu, věty

první, podle něhož "rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací

soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě

skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn

a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn",

nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení, které by zasáhlo do

stěžovatelových základních práv nebo svobod.

Tvrzení stěžovatele, že skutkovému ději, jak je Vrchním

soudem v Praze zjišťován ve výroku napadeného rozsudku, neodpovídá

právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být podle jeho

názoru posouzeno jako trestný čin podle ustanovení § 241 odst. 3

trestního zákona, ústavní soud dodává, že právní kvalifikace

skutku je věcí obecných soudů, k níž dospějí právě výše uvedeným

volným hodnocením důkazů. Stěžovatel byl uznán vinným trestným

činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a trestným

činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, neboť odvolací

soud shledal v jeho jednání přinejmenším nepřímý úmysl poškozenou

usmrtit, a to s ohledem na intenzitu jeho útoku proti poškozené

a taktéž vzhledem k mechanizmu násilí, které obžalovaný použil

a kterým bylo podle soudních znalců rdoušení, vedoucí ke smrti

udušením.

Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo

v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý

proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze

strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu

zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat

důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování,

a to i formou znaleckých posudků, a podobně. Ostatně stěžovatelovy

námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují

tvrzení, uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního

stupně.

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných

soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody,

uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel

byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno

právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (č.

36 Listiny), jež ostatně také využil. Stěžovatel měl po celou dobu

trestního řízení zajištěnu právní pomoc obhájcem a jeho postavení

ve srovnání s ostatními stranami řízení nebylo nijak dotčeno.

Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to,

že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli

princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím

Vrchního soudu v Praze nebyla porušena stěžovatelova práva nebo

svobody zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní

stížnost zcela zamítnuta (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru