Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4240/12 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříknemovitost
Držba
Dobrá víra
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.4240.12.1
Datum podání06.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 130 odst.3

99/1962 Sb., § 157


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4240/12 ze dne 5. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Z. L., zastoupené Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 12 Co 133/2012 ze dne 26. června 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu I. stupně - Okresního soudu v Přerově sp. zn. 10 C 215/2010 ze dne 22. 11. 2011, byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu I. stupně, jímž byla po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně částku 489 759,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka měla podle tvrzení stěžovatelky představovat náklady vynaložené na nemovitost žalovaných, stěžovatelkou dříve užívanou. Soudy obou stupňů posuzovaly nárok stěžovatelky podle ustanovení § 130 občanského zákoníku. Vycházejíce ze zjištění, že stěžovatelka (která nemovitost koupila v roce 1990) i její právní předchůdci si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu k předmětným nemovitostem s ohledem na dopisy žalovaných zaslaných stěžovatelce i jejím právním předchůdcům v roce 1990 a 1991, učinily závěr o tom, že stěžovatelka nebyla po dobu držby nemovitostí v dobré víře, tedy nemohla být jejím oprávněným držitelem, a proto jí nárok na náhradu vynaložených nákladů podle § 130 odst. 3 občanského zákoníku nemohl vzniknout.

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu skutkových okolností případu a vývoje dané věci včetně obsahu ve věci vydaných rozhodnutí, v podstatě obdobně jak činila v odvolání, namítá, že soudy při nezměněném skutkovém základu posuzovaly věc podle ustanovení § 130 a násl. občanského zákoníku a v podstatě pominuly ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud svým rozsudek soudu I. stupně potvrzujícím rozhodnutím podle stěžovatelky neposkytl ochranu vlastnického práva jedné ze stran. Poukazuje na to, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že v odvolacím řízení argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, vydaným podle ní ve srovnatelné věci. Je tak přesvědčena, že na straně soudu došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva, což mělo za následek porušení jejích základních práv a toto porušení je také v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když soud garantuje obohacení jednoho subjektu na úkor subjektu druhého, ač obohacený subjekt k takovému zvětšení majetku neměl právo. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval a rovněž tak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jejž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobkyně, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně, jak shora uvedeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tak, jak byl skutek tvrzen a prokázán, jde o naplnění hypotézy § 130 odst. 3 občanského zákoníku s tím, že při specialitě ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a principu, že speciální má před obecným vždy přednost, nemůže právní názor stěžovatelky prezentovaný v odvolacím řízení obstát. V odůvodnění svého rozhodnutí dal také najevo přesvědčení o tom, že výklad a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, jehož se stěžovatelka dovolávala, nelze na danou věc aplikovat, neboť v uvedeném řízení byla řešena odlišná skutková situace. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, tak své rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí možno odkázat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického či k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru