Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 424/18 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
řízení/zastavení
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.424.18.1
Datum podání01.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236, § 241b odst.3, § 241b odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 424/18 ze dne 15. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Vilmy Tiekuové, zastoupené Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem Sokolovská 81/55, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4427/2017-325 ze dne 9. 1. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 81/2017-176 ze dne 13. 3. 2017 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 21 C 193/2013-143 ze dne 19. 12. 2016 a č. j. 21 C 193/2013-144 ze dne 13. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2016, kterým byla stěžovatelce vrácena část zaplaceného soudního poplatku, jakož i výše uvedené usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2016, kterým řízení zastavil, když stěžovatelka vzala žalobu zpět, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Následné dovolací řízení stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením zastavil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že již z obsahu žaloby bylo zjevné, že je namístě, aby soud prvního stupně v maximální míře poučil stěžovatelku dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Bez řádného poučení nebyla stěžovatelka objektivně schopna svá práva v řízení řádně uplatňovat, zejména správně dovodit vztah mezi povinností tvrdit a dokázat, a nemohla ani porozumět jednotlivým procesním postupům. Zejména se však ohradila proti tomu, že by kdy uvažovala o zpětvzetí žaloby. K němu tak ve skutečnosti nedošlo. Odvolací soud pak dle jejího názoru vyšel výhradně ze znění protokolu o jednání soudu prvního stupně a skutečnosti, že stěžovatelka nevznesla námitky proti protokolaci, které ale ani teoreticky podat nemohla, neboť usnesení o zastavení řízení bylo vydáno stejného dne jako soudní jednání, kde mělo údajně dojít ke zpětvzetí žaloby. Dovolací soud pak dle ní postupoval nepřiměřeně tvrdě, když přes její odůvodněnou a včasnou žádost odmítl prodloužit lhůtu k doplnění dovolání advokátem, a z tohoto důvodu vůbec nedošlo k meritornímu přezkoumání napadených rozhodnutí. Dovolací soud navíc prokazatelně nijak nereagoval na její žádost o ustanovení advokáta. O této žádosti nijak nerozhodl, přestože byla stěžovatelkou formulována naprosto jasně a byla i řádně odůvodněna.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům. Ústavní stížnost proti usnesením obvodního soudu a městského soudu shledal Ústavní soud nepřípustnou, poněvadž stěžovatelka řádně nevyčerpala dostupný procesní prostředek v podobě dovolání, které Nejvyšší soud věcně neprojednal a dovolací řízení zastavil pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení. Proti posledně uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu je sice ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud ji však posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud nemohl za daných okolností postupovat jinak, než že dovolací řízení zastavil. Z ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. plyne maximální doba trvání lhůty, po kterou může být dovolání trpící vadou absence jeho sepsání advokátem (§ 241 odst. 4 o. s. ř.) zhojeno. K tomu došlo až po uplynutí lhůty stanovené § 241b odst. 3 o. s. ř., kterou Nejvyšší soud prodloužit nemůže. Argument stěžovatelky, že ve skutečnosti již v jí podaném dovolání zažádala o ustanovení zástupce z řad advokátů, o čemž soud nerozhodl, nepokládá Ústavní soud za přiléhavý s ohledem na její další kroky. Stěžovatelka totiž po výzvě soudu k volbě advokáta pro dovolací řízení soud informovala o žádosti adresované České advokátní komoře o určení advokáta, aniž by svou údajnou původní žádost o ustanovení advokáta soudu dále jakkoli upomínala. I kdyby snad byl obvodní soud přehlédl zmínku stěžovatelky o prosbě ustanovení zástupce z řad advokátů, včleněnou do jí sepsaného původního dovolání, další procesní postup stěžovatelky nijak nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka totiž soudu prezentovala určení advokáta pro dovolací řízení prostřednictvím České advokátní komory jako jí zvolenou cestu k odstranění vad dovolání. To ostatně vyplývá i z četných příloh stěžovatelky k ústavní stížnosti. Ve výsledku tak nebyly vady dovolání odstraněny včas, pročež musel Nejvyšší soud dovolací řízení zastavit. Ústavní soud tak nemohl rozumně dospět k závěru, že by tím dovolací soud odepřel stěžovatelce přístup k němu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Ze stejných důvodů neshledal důvod pro přiznání stěžovatelce náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti, když výsledek řízení pro takový závěr nehovoří.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. května 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru