Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 422/06 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.422.06.1
Datum podání10.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 422/06 ze dne 26. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti výrokovým částem III. a IV. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2006, č.j. 5 Cmo 406/2005-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 2. 2005, č.j. F 46428/2004, C 24853/138, v právní věci navrhovatele Computer Bazar Import & Export, s.r.o. (dále jen "navrhovatel"), za účasti a) P. J. (dále jen "stěžovatel"), b) M. S., o návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku, zamítl návrh na zápis do obchodního rejstříku ze dne 13. 10. 2004 (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.).

Krajský soud uvedl, že navrhovatel se domáhal zápisu změny do obchodního rejstříku, spočívající v převodu obchodního podílu jediného společníka, tj. stěžovatele, na nabyvatele M. S. a v odvolání stěžovatele z funkce jednatele. Podáním ze dne 5. 11. 2004 sdělil právní zástupce účastníka M. S., že u Okresního soudu Olomouc probíhá pod sp. zn. 38 Nc 1522/2004 řízení o úpravě způsobilosti M. S. k právním úkonům.

Krajský soud dovodil, že smlouva o převodu obchodního podílu (dále jen "smlouva") podle ustanovení § 115 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObchZ") je vícestranným právním úkonem, který může podle ustanovení § 28 o.z. učinit jen osoba, která je k právním úkonům způsobilá, resp., která nejedná v duševní poruše činící ji k tomuto úkonu neschopnou. V souzené věci bylo zjištěno, že M. S. trpí trvalou duševní poruchou, kdy není schopen rozpoznat právní následky svého jednání ve složitějších právních vztazích, jakými bezesporu jsou nabytí obchodního podílu a z toho vyplývající výkon práv a povinností společníka společnosti s ručením omezeným. Protože jde o vadu vrozenou, je zřejmé, že tato porucha měla vliv i na jednání M. S. při udělení plné moci P. Č. dne 7. 7. 2004 k uzavření smlouvy se stěžovatelem a předmětný úkon je tudíž ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 o.z. absolutně neplatný. Tato neplatnost plné moci má vliv i na následně uzavřenou smlouvu ze dne 7. 7. 2004, neboť za nabyvatele bylo jednáno na základě absolutně neplatné plné moci; práva a povinnosti z této smlouvy vyplývající nemohl tedy M. S. nabýt. K převodu obchodního podílu stěžovatele na M. S. proto platně nedošlo. Krajský soud opřel výroky o nákladech řízení o ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 6. 4. 2006, č.j. 5 Cmo 406/2005-184 (k odvolání stěžovatele), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výrokové části I. tak, že se v příslušné části obchodního rejstříku vymazává jednatel P. J. Dále nově rozhodl ve výrokové části III., že stěžovatel je povinen zaplatit účastníku řízení M. S. na plné náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.275,- Kč a ve výrokové části IV., že stěžovatel je povinen zaplatit účastníku řízení M. S. na plné náhradě nákladů odvolacího řízení 7700,- Kč.

Odvolací soud v (příslušné části) odůvodnění uvedl, že v důsledku (částečné) změny rozhodnutí soudu prvního stupně, musel rozhodnout nově i o nákladech řízení před tímto soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Vrchní soud shledal, že okolnosti případu, kdy M. S. jednal v důsledku duševní poruchy, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopného a pro kterou byl následně omezen ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž podepsal pouze plnou moc a další úkony již za něho činil P. Č., odůvodňují, aby mu bylo přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. Ze stejných důvodů bylo M. S. [ve vztahu ke stěžovateli (odvolateli)] přiznáno i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [§ 146 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.].

II.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2006, č.j. 5 Cmo 406/2005-184, ve výrokových částech III. a IV. o nákladech řízení napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, tj. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel poukázal především na to, že řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku je řízením, které může být zahájeno i bez návrhu. Proto obecně platí ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Vrchní soud v souzené věci využil v citovaném ustanovení jeho část za středníkem a dovodil, že okolnosti případu odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení (M. S.). Stěžovatel se však domnívá, že uvedené výrokové části nevycházejí ze skutečných okolností věci a že z odůvodnění výroků o nákladech řízení není ani zřejmá žádná logická souvislost mezi zjištěným skutkovým stavem a rozhodnutím odvolacího soudu. Klade otázku, proč by skutečnost, že M. S. jednal při udělení plné moci v duševní poruše, měla být výjimečným důvodem (okolností), která odůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že soud měl naopak přiznat náhradu nákladů řízení jemu, neboť to byl právě on, kdo byl chováním M. S. uveden v omyl a v dobré víře podal návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku. Proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela nesprávné. Má za to, že odůvodnění napadených výrokových částí je rozporné s obsahem spisu, s provedeným dokazováním, považuje je (vzhledem k výjimečnosti přiznání náhrady nákladů v nesporné věci) za nedostatečné a tudíž nepřezkoumatelné. Odvolací soud navíc při rozhodování o nákladech řízení nijak nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelovu odvolání bylo částečně vyhověno.

Stěžovatel se proto domnívá, že při rozhodování o nákladech řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku, bylo rozhodnuto v rozporu s průběhem řízení a zjištěnými skutečnostmi, a navíc bylo nedostatečně odůvodněno, takže bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené výrokové části III. a IV. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2006, č.j. 5 Cmo 406/2005-184, zrušil.

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

V prvé řadě je třeba uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi pouze tehdy, jestliže úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, www.judikatura.cz).

O takový případ se však nepochybně nejedná.

Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci neshledal ani svévolný postup obecného soudu ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Ten sice stručně, avšak jasně a srozumitelně uvedl důvody, které jej k jeho závěrům vedly, a jeho argumentace je akceptovatelná i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného (podústavního) práva, který podle jeho přesvědčení ústavní roviny nedosahuje.

Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že v řízení před oběma soudy byla věnována značná pozornost zjišťování podkladů pro rozhodnutí; závěrům soudů prvního i druhého stupně týkajícím se způsobilosti M. S. k právním úkonům a tedy (důvodů) neplatnosti zmocnění P. Č. nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat především na tu část odůvodnění odvolacího soudu, podle níž k převodu obchodního podílu stěžovatele na M. S. (poznámka: z důvodu absolutní neplatnosti předmětné plné moci a následně i uzavřené smlouvy ze dne 7. 7. 2004) platně nedošlo, a to bez ohledu na to, zda zde byla dobrá víra stěžovatele či nikoliv. Za této situace Ústavní soud (vzhledem k obsahu spisu a k argumentaci odvolacího soudu) nezpochybňuje odkaz odvolacího soudu na okolnosti případu [a tedy odkaz na výjimečné použití ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem], které jej vedly k přiznání práva na plnou úhradu nákladů řízení. Současně (z výše uvedených důvodů) nepřisvědčuje názoru stěžovatele na nedostatečnost (a nepřezkoumatelnost) odůvodnění napadených výroků odvolacího soudu.

Za zavádějící pak Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatele, že odvolací soud nijak nepřihlédl ke skutečnosti, že jeho odvolání bylo částečně vyhověno. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud změnil ve výroku č. I. rozhodnutí krajského soudu, pouze tu její část, která se týkala výmazu stěžovatele jako statutárního orgánu (a zapsání dne zániku jeho funkce) v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Ostravě v oddíle C, vložce č. 24853, kdy dle názoru odvolacího soudu ObchZ nevylučuje, aby jediný společník s.r.o. odvolal sám sebe z funkce jejího jediného jednatele (aniž by jmenoval jednatele nového). Od tohoto kroku jediného společníka je pochopitelně nutné odlišit jeho jiný krok (např. návrh na zápis jiné osoby jako jednatele/společníka nebo uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu). V souzené věci to byly právě tyto kroky, ve kterých byl stěžovatel - v důsledku již vícekrát uvedené absolutní neplatnosti plné moci a smlouvy (z důvodu nezpůsobilosti M. S.) - zcela neúspěšný. Tyto skutečnosti proto vedly odvolací soud k takovému řešení při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které konkrétnímu případu odpovídá [srov. ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem o.s.ř.].

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2006

František Duchoň v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru