Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 421/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Trutnov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Trutnov
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
trestný čin/ublížení na zdraví
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.421.20.1
Datum podání07.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145, § 146, § 205


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 421/20 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1277/2019-721 ze dne 13. listopadu 2019, Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 229/2018-648 ze dne 24. července 2018, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 4 T 20/2018-605 ze dne 30. dubna 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Trutnově (dále jen "nalézací soud") uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 1), zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 2) a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (skutky 1 a 2). Nalézací soud uložil stěžovateli, i za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu sp. zn. 17 T 19/2017 ze dne 25. 5. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") sp. zn. 10 To 366/2017 ze dne 19. 10. 2017, úhrnný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců do věznice s ostrahou, a dále peněžitý trest ve výši 9 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu sp. zn. 17 T 19/2017 ze dne 25. 5. 2017, ve spojení s usnesením odvolacího soudu sp. zn. 10 To 366/2017 ze dne 19. 10. 2017, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Současně uložil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve výši 86 132 Kč zdravotní pojišťovně, 46 449 Kč 1. poškozenému a 389 119 Kč 2. poškozenému; poškozené 1 a 2 odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), popisuje konkrétní důkazy, jež měly obecné soudy nesprávně vyhodnotit; namítá nepřezkoumatelnost a nejasnost napadených rozhodnutí, neúplnost jejich skutkových zjištění, nevypořádání s významnými okolnostmi a porušení zásady in dubio pro reo. Je přesvědčen, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, důkazy hodnotily nesprávně, subjektivně a jednostranně, a především důkazy svědčící v jeho prospěch nezohlednily vůbec. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby stát nesl konkrétní důkazní břemeno, a existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, vyložil je ve prospěch obžalovaného; k tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) či sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)], podle které musí být v trestním řízení závěry obecných soudů prokázány mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Svá rozhodnutí musí obecné soudy hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) - viz nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489), a bez jejich deformace - viz nález sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (N 148/16 SbNU 99). Podle stěžovatele těmto standardům napadená rozhodnutí nedostála, zasáhla jeho základní práva zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.

3. Zásah Ústavního soudu - soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) - připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle; taková situace ale v projednávaném případě nenastala

4. Z napadených rozhodnutí se podává, z jakých zjištění učinily obecné soudy závěr o vině stěžovatele. V prvním případě stěžovatel na veřejném místě napadl nejméně jednou ranou pěstí do obličeje 1. poškozeného poté, co jím byl vyzván, aby vyčkal příjezdu policie, neboť videozáznam nasvědčoval, že stěžovatel se krátce před tím dopustil trestného činu krádeže (přečin byl prokázán a stěžovatel odsouzen viz shora citovaný rozsudek nalézacího soudu sp. zn. 17 T 19/2017, ve spojení s usnesením odvolacího soudu sp. zn. 10 To 366/2017). Stěžovatel odmítá, že by se skutek stal tak, jak je popsán v rozsudku, neboť to měl být právě on, kdo byl 1. poškozeným napaden a jeho jednání byla jen nutná obrana. Ve druhém případě stěžovatel, s úmyslem "naučit 2. poškozeného slušnému chování", poškozeného na veřejnosti před svědky opakovaně udeřil a zvedal, aby jej nakonec ponechal jeho osudu, přičemž zranění hlavy, která takto vnikla, včetně pozdějšího nekontrolovaného pádu po nalezení dalšími svědky, omezila 2. poškozeného na běžném způsobu života (špatná motorika, výpadky paměti, zadrhávání řeči).

5. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby uznal stěžovatele vinným a uložil mu příslušný trest. Odvolací soud nezjistil jakékoliv pochybení v provedeném dokazování, v právním posouzení viny nebo uloženého trestu; obhajobu považoval za jednoznačně vyvrácenou s tím, že rozsudek splnil rovněž Ústavním soudem judikované požadavky na spravedlivý proces a řádného odůvodnění. Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvody nebyly naplněny, neboť stěžovatel pouze brojil proti hodnocení provedených důkazů, a proto odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

6. Z výše uvedeného je patrné, že v průběhu řízení před nalézacím soudem, v opravných prostředcích i v ústavní stížnosti, stěžovatel opakuje shodnou argumentaci, v níž předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů; odmítá, že by se trestných činů dopustil a interpretuje provedené důkazy způsobem, který podporuje jen jeho verzi. Například, vypověděla-li svědkyně prvního skutku, že stěžovatel mával rukama a najednou byl poškozený na zemi, stěžovatel se spokojil jen s jejím dovětkem, že žádný konkrétní úder neviděla. Hodnotí-li orgány činné v trestním řízení podle § 2 odst. 6 trestního řádu důkazy na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nemohou odhlédnout od celé výpovědi svědkyně, jak to učinil stěžovatel, ale musí ji posoudit v kontextu s dalšími provedenými důkazy.

7. Jinými slovy, stěžovatel v popisu námitek proti napadeným usnesením sám deformuje závěry plynoucí z provedených důkazů a obecným soudům vytýká, že jejich závěry neodpovídají jeho představě. Taková polemika nesvědčí o porušení citované judikatury, a není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť není tvrzeným porušením práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani porušením práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které zaručuje každému účastníkovi řízení, že jeho věc bude projednána předem zákonem stanoveným postupem k tomu povolanými orgány. Obdobně stanoví požadavky pro stíhání a zbavení osobní svobody i čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 39 Listiny: jednání stěžovatele naplnilo znaky konkrétních trestných činů definovaných v trestním zákoníku, a proto mu byl uložen trest tam uvedený, i s přihlédnutím k jeho trestní minulosti a ke skutečnosti, že stíhaného jednání se dopustil, přestože o několik týdnů dříve byl dne 21. 9. 2016 odsouzen Okresním soudem v Náchodě (sp. zn. 3 T 63/2016) pro jinou trestnou činnost.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru