Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4206/12 #2Usnesení ÚS ze dne 29.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
pozemek
Stavba
stavební povolení
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.4206.12.2
Datum podání02.11.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135c, § 420

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4206/12 ze dne 29. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. J., zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.2012, č.j- 25 Co 387/2011-270, 25 Co 388/2011, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a to jeho výrok II., III. a IV. s tvrzením, že těmito výroky bylo zasaženo do jeho zaručených práv chráněných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména čl. 11 a čl. 36 a násl. Objasnil, že podstatou sporu je skutečnost, že žalobci vybudovali průzkumný vrt, který vydávali za studnu, v rozporu se stavebním povolením a na pozemku stěžovatele a jeho manželky. Stěžovatel po marných výzvách žalobcům vrt zasypal, žalobci začali poté tvrdit, že se vrt nachází na jejich pozemku a že jde o vrtanou studnu. V soudním řízení uplatnili vůči stěžovateli nárok na náhradu údajné škody, která měla spočívat v nákladech, jež na tento vrt v roce 2002 vynaložili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o vrtanou studnu, že tato je stavbou, a když se mu nepodařilo ani na základě znaleckého posudku určit, na čím pozemku byl vrt vybudován, dospěl k názoru, že je to nerozhodné, protože i kdyby byl vybudován na pozemku stěžovatele a jeho manželky, šlo by o neoprávněnou stavbu na cizím pozemku, jejíhož odstranění se měl domáhat ve stavebním řízení či postupem podle § 135c obč. zákoníku; za škodu považoval částku, kterou žalobci vynaložili v roce 2002 na zhotovení vrtu, zavinění stěžovatele je dáno, neboť netvrdil žádné okolnosti, které by zavinění v podobě nevědomé nedbalosti vylučovaly. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž namítal, že vrt není stavbou, ale pouze průzkumným vrtem (s odkazy na řadu soudních rozhodnutí), že škodou nemůže být částka vynaložená na zbudování celého vrtu, že výši škody jsou povinni prokázat žalobci, vyvracel závěr, že neuváděl nic ohledně absence zavinění, a brojil proti tomu, že mu bylo uloženo uhradit náklady na vypracování znaleckého posudku spočívajícího v určení vlastnické hranice, který dospěl k nejednoznačnému závěru a nebyl soudem použit v rozhodnutí. Podle jeho názoru se krajský soud se žádnou z těchto námitek nevypořádal, což se snažil podrobně zdůvodnit (třetí a čtvrtá strana ústavní stížnosti). Tyto vady, spočívající zejména v tom, že odvolací soud ignoroval podstatnou část jeho námitek, považuje za o to závažnější, že proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné dovolání, přitom má právo na posouzení svého sporu, zahrnující posouzení všech jeho námitek právních i skutkových (s výhradou principu neúplné apelace) vždy nejméně ve dvou soudních instancích. Toto jeho právo je součástí práva na spravedlivý proces a v daném případě bylo odvolacím soudem porušeno. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil výroky II. - IV. rozsudku krajského soudu.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel konkrétně namítá, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 Listiny:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Z rozsudku krajského soudu předloženého až po upozornění, že ústavní stížnost neobsahuje předepsané přílohy, Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou podanou v roce 2008 u okresního soudu uplatnili žalobci vůči stěžovateli požadavek na náhradu škody, které měla vzniknout tím, že stěžovatel jim zasypal (zcela zničil) paženou vrtanou studnu, čímž zasáhl neoprávněně do jejich vlastnického práva. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 10.3.2011, č.j. 9 C 140/2008-192, kdy rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobcům částku 31 962,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně části příslušenství řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a výrok IV., ve spojení s navazujícím usnesením konkretizujícím výši nákladů řízení). Soud I. stupně zjistil, že žalobci mají ve společném jmění konkrétní pozemek sousedící s pozemkem stěžovatele a jeho manželky. Na podzim roku 2002 byl na základě objednávky žalobců proveden vrt, který byl následně vypažen novodurovými pažnicemi, a stěžovatelé zaplatili dohodnutou cenu díla ve výši 31 962,- Kč. Původní stavební povolení k výstavbě studny předpokládalo její výstavbu na pozemku žalobců, toto místo bylo změněno, neboť do původního místa nezajela vrtná souprava. Vzhledem ke sporné hranici nebo možno jednoznačně stanovit, zda se studna nachází na pozemků žalobců nebo stěžovatele. V roce 2006 oznámil zmocněnec stěžovatele a jeho manželky žalobcům, že vrt umístili na jiném místě, než doložili stavebnímu úřadu, a že bude zasypán (po odstranění čerpadla), pokud tak sami neučiní. Protože tak neučinili, stěžovatel v roce 2007 vrt zasypal. Souběžně probíhalo před stavebním úřadem řízení o odstranění stavby. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatel uvedeným chováním způsobil žalobcům škodu (přičemž není podstatné, zda byla tato studna vybudována na pozemku žalobců či stěžovatele, neboť i když stála, třeba jen zčásti, na pozemku stěžovatele, nebyly by naplněny podmínky § 6 obč. zákoníku). Vzniklá škoda spočívala v nákladech na vybudování studny. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zpochybňoval skutkové i právní závěry okresního soudu, krajský soud zjistil, že odvolání žalovaného není zásadně důvodné. V průběhu odvolacího řízení učinili účastníci nesporným, že žalobci provedl vrt, vystužili ho novodurovými trubkami a umístili na něj čerpadlo. Podle zjištěného skutkového stavu dospěl i krajský soud k závěru, že stěžovatel odpovídá za škodu ve smyslu § 420 obč. zákoníku, kterou způsobil žalobcům tím, že jim neoprávněně zasypal studnu v jejich vlastnictví, čímž jím vznikla škoda ve výši odpovídající nákladům vynaloženým na vybudování studny (k tomu dodal, že náklady na pořízení stejného díla k datu zničení studny by činily minimálně stejnou částku). Podle soudu stěžovatel tím porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, tj. porušil tzv. prevenční povinnosti podle § 415 obč. zákoníku. Zkonstatoval i příčinnou souvislost a připomenul prezumpci zavinění. Souhlas se soudem I. stupně vyslovil také ve skutečnosti, že není podstatné, zda žalobci vystavěli studnu na pozemku stěžovatele a jeho manželky, či nikoliv, že jednání žalovaného, spočívající v zasypání studny, není možno podřadit pod § 6 obč. zákoníku, který upravuje svépomoc. Zdůraznil, že stěžovatel měl jiné prostředky, jak se případnému narušení svého vlastnického práva bránit, a to konkrétně návrhem na odstranění stavby v rámci stavebního řízení, případné podáním žaloby podle § 135c obč. zákoníku. Ohledně povahy studny jako nemovité věci a samostatného předmětu občanskoprávních vztahů odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (obsahující správný odkaz na ustálenou judikaturu a komentáře k obč. zákoníku). Dále krajský soud vyslovil přesvědčení, že žalobci v pozici poškozených spoluzavinili vznik škody, proto za ni odpovídají spolu se stěžovatelem. Porušení obecné prevenční povinnosti spatřuje krajský soud ve skutečnosti, že žalobci nerespektovali původně vydané stavební povolení a studnu vystavěli v místě na hranici mezi pozemky účastníků, které bylo z hlediska vlastnického práva nepochybně sporné, a tomuto porušení tak odpovídá spoluúčast v rozsahu 50%. Z těchto důvodů krajský soud částečně změnil rozsudek soudu I. stupně, zamítl tedy žalobu co do částky 15 981,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části vyhovující rozsudek potvrdil (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.) a změnil výrok o náhradě nákladů řízení vzniklé České republice (výrok IV.).

III.

Po seznámení s předloženým rozhodnutím krajského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadeným rozhodnutím krajského soudu, ani postupem obou soudů v řízení před jeho vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně bránil uplatněnému nároku žalobců na náhradu škody, kterou způsobil zasypáním vrtu (studny) zřízeného žalobci. Oba obecné soudy shledaly, že jsou dány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu, proto mu uložily povinnost škodu nahradit; při určení výše škody krajský soud zohlednil spoluúčast žalobců na jejím vzniku. Proti závěrům obou soudů vznáší stěžovatel řadu dílčích námitek, jimž se snaží dát ústavně právní relevanci. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce povahy vrtu, výše škody, jeho zavinění, příp. podílu na nákladech řízení. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší, tím spíše, kdy není v důsledku rozsahu uplatněného nároku přípustné dovolání. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, polemikou realizovanou prostřednictvím dílčích námitek, aniž by stěžovatel byl ochoten respektovat, že i v případě, že by stavba vrtu byla provedena na jeho pozemku, nemůže "brát právo do svých rukou" a zásahu by se mohl bránit využitím adekvátních právních prostředků. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které krajský soud rozhodl o věci samé rozsudkem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tento rozsudek v plné míře odkazuje. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení stěžovatelova základního práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť nebylo prokázáno vlastnické právo stěžovatele (pozn. vyjádření krajského úřadu o tom, že vrt není vodním dílem, nemůže samo o sobě vést k závěru, že vrt nebyl samostatnou věcí).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru