Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 42/11 #1Nález ÚS ze dne 19.04.2012Náležité odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení při uplatnění moderačního práva soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
žaloba/na plnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/65 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.42.11.1
Datum vyhlášení09.05.2012
Datum podání05.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 80 písm.b, § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při využití moderačního práva dle § 150 o. s. č. není dána absolutní libovůle soudu a soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů výjimečně přihlédnout. Nedostatečné odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení má za následek porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. 4. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 326/2010-149 ze dne 20. 10. 2010 ve výroku č. I. v části, v níž se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku č. II.

Narativní část

Rozsudkem obvodního soudu byla žalované zdravotní pojišťovně uložena povinnost zaplatit procesně úspěšné stěžovatelce částku 1,739.029,26 Kč s příslušenstvím coby nedoplatek mimořádně nákladné péče a náhradu nákladů řízení ve výši 107.189 Kč. K odvolání žalované městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil a o nákladech řízení rozhodl tak, že stěžovatelce právo na jejich náhradu nepřiznal. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v existenci chaotického stavu zákonodárství na poli zdravotnictví, jež je nepřehledné jak pro poskytovatele zdravotní péče, tak pro zdravotní pojišťovny. Podle stěžovatelky městský soud lakonickým odůvodněním výroků o nákladech řízení porušil její právo na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil, že jakkoli ustanovení § 150 o. s. ř. zakládá diskreci soudu co do možnosti nepřiznat v odůvodněných a zvláštního zřetele hodných případech náhradu nákladů řízení, je soud povinen v případě jeho aplikace zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů výjimečně přihlédnout. V dané věci se městský soud podle Ústavního soudu konkrétními okolnostmi případu dostatečně nezabýval, nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení, ani nezkoumal možné dopady přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení u konkrétních účastníků sporu. Obecná úvaha o neutěšeném stavu zákonodárství v oblasti zdravotnictví, jejž navíc nelze klást k tíži účastníkům řízení, podle Ústavního soudu nenaplňuje požadavky náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí. Postupem při rozhodování o nákladech řízení městský soud dle Ústavního soudu zasáhl do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, a proto bylo jeho rozhodnutí v nákladových výrocích zrušeno.

I.ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012

N 83/65 SbNU 115

Náležité odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení při uplatnění moderačního práva soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 19. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 42/11 ve věci ústavní stížnosti Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem Karviná - Ráj, Vydmuchov 399/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 ve výrocích o nákladech řízení.

Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 v té části, kterou se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a výrok II tohoto rozsudku se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Došlo k tomu tím, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, jí jako procesně úspěšné žalobkyni ve sporu se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (dále jen "VZP") nepřiznal náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Důvody pro mimořádné použití tohoto ustanovení shledal v okolnosti, že "stav zákonodárství v oblasti zdravotnictví je značně neucelený a rozporuplný, kdy jak pro zdravotnická zařízení, tak pro zdravotní pojišťovny je nepřehledný chaotický terén a dochází k opětovným sporům ohledně rozsahu poskytnuté a proplacené péče a zákonodárce nereaguje dostatečně předem tak, aby situaci poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven zjednodušil a vytvořil jednoznačnou přehlednou úpravu". Podle stěžovatelky toto obecné konstatování soudu nemůže být důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř.. V této pasáži odůvodnění odvolacího soudu lze spatřovat prvek svévole, neboť právní úprava v jakémkoli odvětví práva nebývá vždy jednoznačná. Takové obecné odůvodnění není podle stěžovatelky v souladu se zněním § 150 o. s. ř. a odporuje i judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu. Svou argumentaci stěžovatelka uzavírá upozorněním na to, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti, které vedly k zahájení řízení, ani skutečnost, že před zahájením řízení byla žalovaná VZP několikrát vyzvána k dobrovolnému plnění.

II.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodování o ústavní stížnosti relevantní okolnosti. Stěžovatelka se původně domáhala na žalované VZP zaplacení částky 5 409 203,77 Kč s příslušenstvím v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 348/2007. Z tohoto řízení byl vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí nárok o částku 1 739 029,26 Kč, který představuje nedoplatek mimořádně nákladné péče ve výši 500 408,20 Kč a nesprávně proplacené paušální úhrady za první pololetí roku 2006. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 17 C 275/2009-122 uložil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce částku 1 739 029,26 Kč s příslušenstvím a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 107 189 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem tak, že potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Výrokem II pak odvolací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v daném případě spatřuje důvody pro mimořádné použití ustanovení § 150 o. s. ř. a nepřiznání dosavadní náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšné stěžovatelce. Z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal procesně úspěšné stěžovatelce ani náhradu nákladů odvolacího řízení.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze jako účastník řízení. Zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že při rozhodování vycházel z charakteru projednávaného nároku a z právní úpravy postupů žalované VZP při stanovení úhrad náležejících zdravotnímu zařízení. Proto se mu jevilo jako tvrdé, aby žalované za tohoto stavu uložil povinnost zaplatit náklady v řízení úspěšné žalobkyni.

IV.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili, rozhodl Ústavní soud bez ústního jednání.

V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Otázku náhrady nákladů řízení upravuje o. s. ř. v § 142 a následujících. Podle § 150 o. s. ř.soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a odůvodněn, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].

V posuzovaném případě odvolacísoud své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že z jeho obdobné rozhodovací činnosti a ze spisu je zjevné, že stav zákonodárství v oblasti zdravotnictví je značně neucelený a rozporuplný, kdy jak pro zdravotnická zařízení, tak pro zdravotní pojišťovny je nepřehledný chaotický terén a dochází k opětovným sporům ohledně rozsahu poskytnuté a proplacené péče, kdy zákonodárce nereaguje dostatečně předem tak, aby situaci poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven zjednodušil a vytvořil jednoznačnou a přehlednou úpravu. Podle názoru odvolacího soudu lze v těchto okolnostech spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují nepřiznání nákladů řízení stěžovatelce za použití § 150 o. s. ř..

Podle názoru Ústavníhosoudu však ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen konkrétně zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o použití § 150 o. s. ř., aniž by se jakýmkoli způsobem zabýval konkrétními okolnostmi případu. Nijak nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení a nezabýval se výší nákladů řízení a nezvážil důsledky možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u konkrétních účastníků sporu. Pouze na základě obecné úvahy o neutěšeném stavu zákonodárství v oblasti zdravotnictví dospěl k závěru, že tato okolnost odůvodňuje použití § 150 o. s. ř.. Takové odůvodnění pro použití uvedeného ustanovení nemůže z hlediska ústavně konformního výkladu zákona obstát. Neutěšenou situaci právní úpravy poměrů ve zdravotnictví nelze totiž při rozhodování o nákladech řízení ve sporu se zdravotní pojišťovnou klást k tíži účastníků řízení. Ve zkoumaném případě se tak stalo v neprospěch stěžovatelky jako úspěšného účastníka řízení ve finančním sporu s VZP, která je nepochybně silnějším partnerem ve vztahu nemocnice - zdravotní pojišťovna.

Za tohoto stavu Ústavnísoud uzavírá, že bylo v konečném důsledku zasaženo do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud aplikoval běžné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustil se libovůle, která způsobila porušení uvedeného základního práva stěžovatelky. Proto I. senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl a shora označené části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010 č. j. 23 Co 326/2010-149 zrušil podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru