Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4168/18 #1Nález ÚS ze dne 26.06.2019Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení po rozhodnutí o odkladu provedení exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.4168.18.1
Datum vyhlášení16.07.2019
Datum podání18.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 54, § 52 odst.1, § 88 odst.1, § 87

99/1963 Sb., § 142, § 224, § 266 odst.2, § 271


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Řízení ve věci návrhu na odklad provedení exekuce není řízením zcela samostatným, ale je převážně spjato s dalším průběhem exekučního řízení a samotným osudem exekuce, proto nelze rozhodnout o náhradě nákladu řízení podle procesního úspěchu již po samotném vydání usnesení o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, ale je nutno vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci, mj. rozhodnutí o zastavení exekuce; opačný postup zakládá porušení práva povinného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 26. 6. 2019 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Karla Janečka výrok pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 405/2018-266 ze dne 23. 11. 2018, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Narativní část

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením zamítl návrh vedlejšího účastníka, v postavení povinného, na odklad provedení exekuce. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že provedení exekuce se odkládá do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce a do právní moci rozhodnutí ve věci. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatele jako oprávněného zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud shledal, že městský soud rozhodl o nákladech řízení ve věci návrhu na odklad provedení exekuce, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky, a jeho rozhodnutí proto bylo protiústavní. Městský soud ve svém vyjádření správně uvedl, že v exekučním řízení vedeném dle exekučního řádu rozhoduje o nákladech exekuce i nákladech oprávněného soudní exekutor podle § 87 a násl. exekučního řádu (dále i „ex. ř.“). Městský soud je však toho názoru, že v případě procesního neúspěchu oprávněného je povinností soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení procesně úspěšného povinného, jehož náklady soudní exekutor nevymáhá. Tato úvaha je dle Ústavního soudu nepochybně racionální, protože soudní exekutor prostřednictvím příkazu k úhradě nákladů exekuce určuje náklady exekuce a náklady oprávněného, nevymáhá však případné náklady povinného, které mu v průběhu exekuce mohou vzniknout. Nicméně v případě rozhodování o návrhu povinného na odklad exekuce dle § 54 ex. ř. (resp. dle § 266 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.) jde o specifickou situaci, která se vyznačuje tím, že případné vyhovění takovému návrhu povinného (tedy odložení exekuce) představuje toliko opatření dočasné povahy, které samo o sobě ještě nepředjímá další osud exekuce, a tím ani výsledný úspěch té či oné strany ve vykonávacím (exekučním) řízení.

„Procesní úspěch“ zde totiž nelze vykládat zúženě jen tak, že jde o vyhovění jakémukoli podání povinného, bez zřetele na další okolnosti. Za přiléhavý v této souvislosti pokládá Ústavní soud odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06 ze dne 19. 4. 2007, který se zabýval otázkou nákladů řízení v řízení o soudním prodeji zástavy dle dříve platných ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu. Jak rozhodování o soudním prodeji zástavy, tak i rozhodování o návrhu na odklad exekuce je převážně spjato s vlastním osudem exekuce, především s možnosti jejího zastavení. Teprve až po rozhodnutí o zastavení exekuce lze rozhodnout o náhradě nákladů řízení, a tak mělo být učiněno i v tomto případě. Na základě výše zmíněného shledal proto Ústavní soud rozhodnutí městského soudu v rozsahu výroku pod bodem II. v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 4168/18 ze dne 26. 6. 2019

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení po rozhodnutí o odkladu provedení exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Karla Janečka, zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph. D., advokátem se sídlem Malá ul. 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 405/2018-266 ze dne 23. 11. 2018, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti U-TRANSFORM CZ a.s., se sídlem Na Lysinách 457/20, 147 00 Praha 4 - Hodkovičky, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Výrokem pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 405/2018-266 ze dne 23. 11. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se v dotčeném výroku ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku o nákladech řízení (výrok pod bodem II.) v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 1942/2017, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 72 EXE 1942/2017-212 ze dne 25. 9. 2018 zamítl návrh vedlejšího účastníka, v postavení povinného, na odklad provedení exekuce. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že provedení exekuce se odkládá do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 19. 6. 2017 a do právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 252/2018 (výrok pod bodem I.). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že stěžovatele jako oprávněného zavázal zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení "o doklad provedení exekuce před soudy obou stupňů" ve výši 59 314 Kč do 3 dnů od právní moci daného usnesení k rukám jeho právního zástupce (výrok pod bodem II.).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že výrok odvolacího soudu o nákladech řízení je formulačně chybný, neboť o žádném "dokladu" o provedení exekuce nebylo rozhodováno. Především však odvolacímu soudu vytkl, že odklad výkonu rozhodnutí je předběžným rozhodnutím, na které musí navazovat další rozhodnutí, které bude potvrzovat či naopak vyvracet věcnou správnost toho, proč soud přistoupil k rozhodnutí o odkladu provedení exekuce dle § 266 odst. 2 o. s. ř. Pravidlo úspěšnosti při náhradě nákladů řízení se nemůže dle názoru stěžovatele uplatnit, neboť se váže až ke konečnému rozhodnutí ve věci, které bude mít v daném případě podobu pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce nebo pravomocného rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, stejně tak i pravomocného rozhodnutí o určení neexistence zástavního práva nebo pravomocného rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neexistence zástavního práva. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

III.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že exekuční řízení není kompaktním řízením, ale v jeho rámci mohou probíhat jednotlivá dílčí řízení. Ta jsou završena usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. V tomto smyslu lze tedy dle názoru městského soudu v každém dílčím řízení vysledovat procesní úspěch (resp. neúspěch) účastníků řízení dle výsledku dílčího řízení. Soud je pak povinen v závislosti na výsledku řízení rozhodnout o jeho nákladech, a to i bez návrhu účastníků. V exekučním řízení vedeném dle exekučního řádu je tato povinnost soudu modifikována činností soudního exekutora, který rozhoduje o nákladech exekuce (nákladech svých) a nákladech oprávněného. Pokud však postihuje procesní neúspěch oprávněného, je povinností soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení procesně úspěšného povinného. Z těchto důvodů městský soud navrhl, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou.

5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření obsáhle zrekapituloval dosavadní vývoj v předmětné exekuční věci a nastínil svůj pohled na ni, k napadenému výroku usnesení městského soudu o nákladech řízení se však nijak nevyjádřil. Následné zaslání vyjádření městského soudu a vedlejšího účastníka řízení zůstalo ze strany stěžovatele bez odezvy. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.

IV.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

7. Ústavní soud shledal, že Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení ve věci návrhu na odklad provedení exekuce, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Městský soud ve svém vyjádření správně vzpomněl, že v exekučním řízení vedeném dle exekučního řádu rozhoduje o nákladech exekuce i nákladech oprávněného soudní exekutor podle § 87 a násl. exekučního řádu (dále též "ex. ř."). Městský soud je však toho názoru, že v případě procesního neúspěchu oprávněného je povinností soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení procesně úspěšného povinného, jehož náklady soudní exekutor nevymáhá. Tato úvaha je dle Ústavního soudu nepochybně racionální, protože soudní exekutor prostřednictvím příkazu k úhradě nákladů exekuce určuje náklady exekuce a náklady oprávněného, nevymáhá však případné náklady povinného (§ 88 odst. 1 ex. ř.), které mu v průběhu exekuce mohou vzniknout. Nicméně v případě rozhodování o návrhu povinného na odklad exekuce dle § 54 ex. ř. (resp. dle § 266 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.) jde o specifickou situaci, která se vyznačuje tím, že případné vyhovění takovému návrhu povinného (tedy odložení exekuce) představuje toliko opatření dočasné povahy, které samo o sobě ještě nepředjímá další osud exekuce, a tím ani výsledný úspěch té či oné strany ve vykonávacím (exekučním) řízení.

8. "Procesní úspěch" zde totiž nelze vykládat zúženě jen tak, že jde o vyhovění jakémukoli podání povinného, bez zřetele na další okolnosti. Za přiléhavý v této souvislosti pokládá Ústavní soud odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06 ze dne 19. 4. 2007 (N 70/45 SbNU 127), který se zabýval otázkou nákladů řízení v řízení o soudním prodeji zástavy dle dříve platných ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu. Ústavní soud v něm tehdy připomněl, že řízení o soudním prodeji zástavy není totiž řízením zcela samostatným, ale tvoří jeden celek s navazujícím vykonávacím řízením, a dospěl k závěru, že s ohledem na povahu a omezení, která takové řízení provázejí (zejm. omezené možnosti obrany zástavního dlužníka), se jeví spravedlivým, aby o nákladech řízení, které vznikly v rámci řízení o soudním prodeji zástavy, bylo rozhodováno až v rámci exekuce, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.

9. Zmíněná paralela se do značné míry nabízí i v nynějším případě při rozhodování o návrhu na odklad provedení exekuce. I toto rozhodování je převážně spjato s vlastním osudem exekuce, konkrétně především s možností jejího zastavení (viz § 266 odst. 2 a § 268 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. ř.). Dojde-li vskutku k zastavení exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům v jejím průběhu vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo (srov. § 271 o. s. ř.). To je ostatně i případ stěžovatele a vedlejšího účastníka. Exekuci městský soud odložil právě z důvodu, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 252/2018 je veden spor o (ne)existenci zástavního práva, který se týká samotné podstaty exekučního titulu, který je podkladem exekuce. Druhým důvodem odložení exekuce městský soud spatřuje v tom, že exekuční soud dosud v rámci řízení o návrhu vedlejšího účastníka na zastavení exekuce nevypořádal námitku promlčení zástavního práva, jež je potenciálně způsobilá přivodit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Teprve výsledek těchto řízení ukáže, který z účastníků exekučního řízení byl ve skutečnosti celkově úspěšný. V případě úspěchu vedlejšího účastníka jako povinného bude o jeho nákladech, včetně nákladů vynaložených ve věci návrhu na odklad exekuce, rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce, naproti tomu v případě úspěchu stěžovatele jako oprávněného bude tyto náklady vymáhat soudní exekutor po skončení exekuce dle § 87 a násl. ex. ř.

10. Ústavní soud nepřehlédl, že odklad exekuce mohou založit i důvody uvedené v ustanovení § 266 odst. 1, tedy možné nepříznivé následky exekuce na postavení povinného nebo příslušníky jeho rodiny. Takový návrh na odklad exekuce může být důvodný, aniž to přitom má vliv na úspěch exekuce. V takovém případě je třeba rozhodnout o případných nákladech "dočasně úspěšného" povinného podle širších okolností konkrétního případu. Rozhodne-li se mu soud tyto náklady přiznat, je třeba, aby se svým úmyslem seznámil oprávněného a umožnil mu vyjádřit se k takovému postupu, a to tím spíše, jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž již oprávněný nemá možnost podat žádný opravný prostředek (za nějž nelze ústavní stížnost pokládat).

11. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení výroku pod bodem II. napadeného usnesení Městského soudu v Praze. V dalším je městský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru