Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 416/04Nález ÚS ze dne 13.12.2004Ukládání pokut za nesplnění povinností stanovených zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkVlastnictví
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 190/35 SbNU 485
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.416.04
Datum vyhlášení28.12.2004
Datum podání09.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

61/1996 Sb., § 5 odst.1, § 12a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 416/04 ze dne 13. 12. 2004

N 190/35 SbNU 485

Ukládání pokut za nesplnění povinností stanovených zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 13. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 416/04 ve věci ústavní stížnosti H. A. V. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 20. 4. 2004 sp. zn. 3 Afs 1/2004, rozsudku Městského soudu v Praze z 16. 9. 2003 sp. zn. 38 Ca 434/2002, rozhodnutí Celního ředitelství Praha z 16. 4. 2002 zn. 3579/02-01 a rozhodnutí Celního úřadu Ruzyně-letiště Praha ze dne 17. 1. 2002 č. j. 1941/01/3739/01A zn. 1941/7539/01, jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním jiného správního deliktu.

I. Nerespektováním čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 3 Afs 1/2004, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 38 Ca 434/2002, rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 16. 4. 2002 zn. 3579/02-01 a rozhodnutím Celního úřadu Ruzyně-letiště Praha ze dne 17. 1. 2002 č. j. 1941/01/3739/01A zn. 1941/7539/01 porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a rozhodnutí soudů vydaných ve správním soudnictví.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 19. 8. 2001 měl v úmyslu letecky odcestovat z letiště Praha-Ruzyně mimo území České republiky, přičemž měl s sebou 30 000 USD. Na letišti prošel z odletové haly prostorem označeným zelenou barvou přes koridor odletové pasové kontroly do tranzitní letištní haly, kde byl zastaven pracovníkem celního úřadu.

Rozhodnutím Celního úřadu Ruzyně-letiště byl stěžovatel uznán vinným spácháním jiného správního deliktu, a to z důvodu, že nesplnil oznamovací povinnost uloženou ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, v tehdy platném znění, a byla mu uložena pokuta ve výši 918 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo Celním ředitelstvím Praha zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.

Městský soud v Praze rozhodl o žalobě stěžovatele proti Celnímu ředitelství Praha tak, že žalobu zamítl, a rovněž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Rovněž pokuta, která byla stěžovateli uložena, je podle něj v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. To se podle stěžovatele v daném případě nestalo, protože pokuta byla uložena, aniž byly splněny podmínky, které zákon č. 61/1996 Sb., v tehdy platném znění, pro takové uložení povinnosti stanovil. Takovým nezákonným způsobem pak mělo být dle názoru stěžovatele zasaženo také do stěžovatelova vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak stěžovatel dále uvedl, v žalobě podané k Městskému soudu v Praze vytýkal vadu správního řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatel navrhoval doplnit svou výpověď, nebylo mu to umožněno, nebylo zdůvodněno proč a nebylo mu rovněž umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu zjištění jednání stěžovatele. Jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud k této námitce konstatovaly, že stěžovatel měl právo se vyjádřit, nikoliv však povinnost. Pokud tohoto práva nevyužil, nejde o vadu řízení. Ze správního spisu mělo vyplynout, že správní orgán stěžovatele neúspěšně vyzýval k vyjádření se k podkladům a byl navržen jiný vhodný termín jednání. Správní orgán však podle stěžovatele opomněl, že by stěžovatel měl být informován o tom, že se správní orgán chystá rozhodnout.

Vyloučení účastníka ze správního řízení v té formě, že správní orgán neprovede navržený důkaz a naopak provede důkaz (výslech svědka N.) bez vědomí účastníka, a následně rozhodne, aniž je účastníku dána možnost se vyjádřit, je podle stěžovatele závažnou vadou, která způsobuje nezákonnost správního rozhodnutí.

Podle stěžovatele byla před správními soudy rovněž namítnuta nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí, a to pokud jde o výši uložené pokuty i pokud jde o zjištění skutkového stavu a závěr, že byla naplněna skutková podstata jiného správního deliktu. Prvoinstanční správní orgán podle stěžovatele popisuje událost, aniž se zabývá tím, z jakých podkladů k tomuto závěru dospěl. Odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze polemizuje s námitkami stěžovatele, které porovnává se zjištěnými skutečnostmi, aniž by bylo zřejmé, z jakého podkladu a proč je čerpá. Městský soud v Praze tuto námitku stěžovatele ve svém rozhodnutí vyvrací, Nejvyšší správní soud se pak touto námitkou nijak zvláště nezabýval, ačkoliv byla v kasační stížnosti uplatněna.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, uplatnil v předchozích řízeních také námitku nesprávné interpretace § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb. správními orgány. S interpretací zastávanou celními orgány se oba správní soudy ztotožnily, navíc Nejvyšší správní soud i s odvoláním na předpis, který v době, kdy k události došlo, neplatil.

Ustanovení § 5 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzické osobě vstupující do tuzemska nebo vystupující z tuzemska povinnost písemně oznámit celnímu úřadu dovoz a vývoz platných bankovek a mincí v české nebo cizí měně, cestovních šeků nebo peněžních poukázek směnitelných za hotové peníze v úhrnné hodnotě převyšující 350 000 Kč. Z tohoto ustanovení podle stěžovatele nepochybně vyplývá, že oznamovací povinnost vzniká na území České republiky a trvá do doby, kdy fyzická osoba území republiky opustí. Každý, kdo měl do 30. 6. 2002 oznamovací povinnost podle citovaného zákona, měl zároveň možnost učinit tak kdykoliv v průběhu svého výstupu z tuzemska, a to až do jeho opuštění. Oznamovací povinnost podle stěžovatele trvá minimálně do chvíle nástupu do letadla, neboť i letiště Praha-Ruzyně je součástí území České republiky.

Jestliže správní orgány i soudy tvrdí, že si stěžovatel musel být vědom oznamovací povinnosti ve chvíli, kdy procházel zeleným pruhem do tranzitní haly, je podle stěžovatele toto tvrzení zavádějící a nepodložené, neboť podle § 24 vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, která v té době platila, byl systém červená - zelená systémem vztahujícím se pouze na zboží a daně. Výjimka z tohoto pravidla je stanovena pouze pro cestující, kteří musejí splnit oznamovací povinnost podle devizových předpisů, a není to tedy podle názoru stěžovatele případ oznamovací povinnosti podle § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb. To, že je tento výklad správný, dokládá i vyhláška č. 252/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, účinná až od 1. 7. 2002, která tuto oznamovací povinnost dala do souvislosti se systémem červeného pruhu.

Uložená pokuta podle stěžovatele činí 918 000 Kč. V době, kdy mělo k události dojít, v přepočtu k hodnotě hotovosti ve výši 1 148 500 Kč šlo o 80 % částky, avšak dnes s ohledem na kurs, kdy hodnota hotovosti činí cca 780 000 Kč jde o 120 % částky hotovosti. Již však samo o sobě 80 % částky je pokuta, která není přiměřená okolnostem případu. Stěžovatel má za to, že takto uložená pokuta má likvidační charakter, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu nemá v rozhodování správních orgánů místo.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

Celní úřad Praha-Ruzyně uvedl, že stěžovateli nikdy neupíral možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ani ke způsobu zjištění skutkového stavu. K případu se stěžovatel vyjádřil do protokolu při ústním jednání již při zjištění oznamovací povinnosti, tj. dne 19. 8. 2001. Do protokolu tehdy uvedl, že nevěděl o své oznamovací povinnosti již před průchodem pasovou kontrolou, jinak by tak učinil. Dále uvedl, že celá částka patří jemu a vyváží ji za účelem osobní potřeby. Téhož dne vydané rozhodnutí bylo na základě stěžovatelova odvolání zrušeno z důvodu absence správní úvahy v odůvodnění. Výslech stěžovatele byl z podnětu jeho právního zástupce dohodnut na 4. 12. 2001. Dne 4. 12. 2001 se stěžovatel a jeho právní zástupce dostavili i s tlumočníkem, ale z rozhovoru vyplynulo, že tlumočník má čas pouze 10 minut. Byl proto dohodnut nový termín ústního jednání, v němž se opět jednání neuskutečnilo, neboť stěžovatel byl právním zástupcem omluven pro nemoc s tím, že později navrhne nový termín. Když stěžovatel žádný termín nenavrhl a telefonické kontakty s právním zástupcem byly neúspěšné, dospěl celní úřad k závěru, že by se mohlo jednat o účelové prodlužování řízení (dvouletá promlčecí doba běžela od 19. 8. 2001). Po marných pokusech o telefonický kontakt provedl celní úřad v rámci šetření pouze výslechy svědků.

Celní ředitelství Praha se vyjádřilo tak, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje již uváděné námitky, které byly v řízeních dostatečně vyvráceny. Pokud stěžovatel tvrdí, že oznamovací povinnost může osoba splnit kdykoliv v průběhu výstupu z tuzemska, opomíjí zásadní skutečnost, totiž že oznámení se činí celnímu úřadu. Celní ředitelství proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Městský soud v Praze konstatoval, že právní názor, z něhož při rozhodování o žalobě vycházel, je zřejmý z odůvodnění rozsudku, na které účastník řízení plně odkázal. Nad rámec tohoto odůvodnění Městský soud v Praze poznamenal, že podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny se zaručuje právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u příslušného orgánu a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem. V daném případě správní orgány vyložily, proč neuvěřily tvrzení stěžovatele, že peníze chtěl přihlásit. Úvaha správních orgánů má oporu v provedených důkazech a právní závěry přijaté na tomto základě byly přezkoumány soudem. Soud vyložil, na základě jakých skutečností shledal rozhodnutí správních orgánů o uložení pokuty správným, o která ustanovení zákona č. 61/1996 Sb. opřel své rozhodnutí a z jakých důvodů se neztotožnil s námitkami stěžovatele. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím zásadám vyjádřeným v hlavě páté Listiny. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, eventuelně ji zamítl.

Podle Nejvyššího správního soudu není v daném případě sporu o tom, že se stěžovatel dopustil porušení oznamovací povinnosti podle § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., neboť je zřejmé, že neměl úmysl oznamovací povinnost splnit. Nelze přisvědčit účelovému tvrzení stěžovatele, že měl v úmyslu oznamovací povinnost splnit, neboť z § 5 odst. 1 citovaného zákona vyplývá, že tuto povinnost lze účinně splnit na tiskopise vydaném Ministerstvem financí, jenž je k dispozici na celním úřadě. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl svou oznamovací povinnost splnit na celním úřadě. Za tímto účelem byl stěžovatel ve smyslu vyhlášky č. 252/2002 Sb. povinen použít tzv. červený pruh, avšak prošel koridorem pasové kontroly a zároveň tzv. zeleným pruhem. K námitce stěžovatele týkající se nepřípustnosti ukládání povinnosti jinak než zákonem Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovením citované vyhlášky není stanovena žádná povinnost, nýbrž uvedená vyhláška toliko na základě zmocnění zákona specifikuje technickou realizaci příslušných ustanovení zákona při celním odbavení. Nejvyšší správní soud dále ve shodě s názorem soudu prvního stupně konstatoval, že přiznání částky ve výši 10 000 USD na základě dotazu celníka neznamená ani částečné splnění oznamovací povinnosti podle zákona č. 61/1996 Sb.

Podle vyjádření Nejvyššího správního soudu nebyly shledány ani tvrzené vady správního řízení, neboť správní orgán prvního stupně se s odůvodněním výše pokuty řádně vypořádal, když se ve smyslu § 12a odst. 4 zákona vyjádřil k výši pokuty ze všech zákonem vymezených hledisek. K námitce porušení § 33 odst. 2 správního řádu Nejvyšší správní soud konstatoval, že vyjádření se k podkladům je právem účastníka; pokud účastník řízení tohoto práva nevyužije, není povinností správního úřadu taková vyjádření po něm požadovat, a není tudíž vadou řízení, když za takové situace vyjádření absentuje. Vzhledem k tomu, že ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán neúspěšně vyzýval stěžovatele k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, a ani ze strany stěžovatele ani jeho právního zástupce nebyl navržen jiný vhodný termín, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.

Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele rovněž vyžádal veškeré relevantní spisy, tj., jak spis Celního úřadu Praha-Ruzyně, odvolací spis Celního ředitelství Praha, spis Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 434/2002 a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 1/2004.

II.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 416/04.

Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci. Ačkoliv sám stěžovatel se ve stanovené lhůtě výslovně k žádosti o souhlas nevyjádřil, měl Ústavní soud za to, že souhlas byl udělen, neboť stěžovatel byl ve výzvě poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud považovat za udělení souhlasu.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná, neboť napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, avšak z důvodů jiných, než jak v ústavní stížnosti dovozuje stěžovatel.

Jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce.

V daném případě považuje Ústavní soud za klíčovou otázku to, zda správní orgány a též soudy ve správním soudnictví přijaly takovou interpretaci ustanovení § 5 odst. 1 a § 12a zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, v tehdy platném znění, (dále též "zákon"), která je konformní s ochranou základních práv stěžovatele.

Povinnost stanovená v ustanovení § 5 odst. 1 zákona je povinností, která co do své povahy představuje omezení soukromé sféry jednotlivce, která požívá ústavněprávní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť umožňuje státní moci podrobovat kontrole a monitorování výši finančních prostředků, jež má jednotlivec v držení v okamžiku, kdy překračuje státní hranice. Takové omezení je v daném případě stanoveno za účelem zajištění opatření, jež stát podniká proti legalizaci peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti, která v dnešních podmínkách může mít podobu vysoce organizované činnosti přesahující státní hranice, nebo dokonce podobu organizované sítě dosahující mezinárodních rozměrů. Stanovení povinnosti uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 zákona je proto legitimní potud, pokud je jejím účelem zajišťování konkrétního veřejného zájmu, jímž je v daném případě zájem národní či veřejné bezpečnosti (srov. čl. 8 odst. 2 Úmluvy). Jedná se tedy o opatření, jež jsou v době, kdy demokratické státy čelí hrozbám mezinárodního terorismu a kdy hledají nástroje, které takové hrozby sníží nebo eliminují (včetně nástrojů zamezujících nekontrolovatelnému toku finančních prostředků skrze státní hranice), v demokratických společnostech nezbytná.

Zákonodárce v daném ustanovení rovněž stanovil jasné meze, kdy státní moc má povinnost respektovat soukromí jednotlivce, a naopak kdy je právo na ochranu soukromí omezeno a ustupuje konkrétnímu veřejnému zájmu, přičemž zvolil kritérium výše převážených finančních prostředků. Ona hranice soukromí a legitimního omezení soukromí s návaznou povinností oznámit příslušným státním orgánům výši peněžních prostředků byla podle § 5 odst. 1 zákona v tehdy platném znění stanovena částkou 350 000 Kč.

Ustanovení § 12a zákona pak upravuje předpoklady nastoupení sekundární právní povinnosti (uložení správní sankce ve formě pokuty) za nedodržení shora uvedené primární právní povinnosti (oznamovací povinnosti).

Podle Ústavního soudu je při ukládání sankce podle § 12a zákona vždy třeba mít na zřeteli tu skutečnost, že již samotná oznamovací povinnost představuje omezení základního práva jednotlivce, nicméně - jak uvedeno shora - omezení legitimní a souladné s postulátem ochrany základních práv a svobod. Při ukládání sankcí podle § 12a zákona je však třeba vážit to, aby stanovená pokuta ve svém důsledku již zcela nepopírala podstatu a smysl základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny) a neocitala se tedy za hranicí přípustného omezení základního práva. Jinými slovy, aby v důsledku toho, že se jednotlivec nepodrobil jednomu omezení základního práva (práva na soukromí), nebyl vystaven omezení jiného práva (práva vlastnit majetek), které je však v naprosté disproporci k původnímu omezení v podobě primární právní povinnosti (oznamovací povinnosti). Jinými slovy z hlediska ochrany základních práv a svobod je nepřijatelné, aby porušení primární právní povinnosti, jež jednotlivce omezuje na jednom základním právu, vedlo ke vzniku sekundární právní povinnosti (v rámci odpovědnostního právního vztahu), jež omezuje jiné základní právo jednotlivce (vlastnické právo), a to způsobem, který je v zásadní disproporci k původnímu omezení.

Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, pokuty stejně jako daně a poplatky představují v zásadě přípustný zásah do vlastnického práva jednotlivce, což ovšem platí za předpokladu, jsou-li respektovány principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v daném kontextu především čl. 4 odst. 4 Listiny). Avšak v případě omezení, které je v zásadní disproporci s původním omezením, a tudíž i neproporcionální ke konkrétnímu veřejnému zájmu, který je v případě obou omezení základních práv totožný, se již nejedná o legitimní omezení základního práva, nýbrž o jeho porušení. V projednávané věci lze navíc tuto proporci jednoznačně určit, neboť omezení obou základních práv jsou vyjádřena v peněžní hodnotě.

Ústavní soud k problematice ukládání pokut již také ve své judikatuře uvedl, že je třeba zohledňovat nejen faktickou závažnost konkrétního protiprávního jednání, ale i ekonomickou situaci odpovědného subjektu, a že nepřípustnými jsou takové pokuty, které mají zjevně likvidační charakter (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 105, str. 177, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.; nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 36, str. 345, vyhlášen pod č. 299/2004 Sb.).

V rovině jednoduchého práva se proto tyto úvahy musejí nutně promítnout ve výkladu ustanovení § 12a zákona tak, aby bylo dáno do souvislosti s ustanovením § 5 odst. 1 a § 12 zákona.

Jak uvedeno shora, částka 350 000 Kč představuje hranici, od níž zákon odvíjí omezení práva na soukromí a od níž jednotlivci vzniká oznamovací povinnost. Tuto hranici je však třeba zohledňovat také při stanovování sankce za porušení oznamovací povinnosti tak, aby byla respektována shora uvedená proporcionalita mezi těmito dvěma omezeními základních práv, a v důsledku též proporcionalita mezi omezením základního práva a konkrétním veřejným zájmem. Jinými slovy, pokud tato hranice vymezuje prostor soukromí jednotlivce, je třeba ji respektovat také jako prostor nedotknutelného vlastnictví jednotlivce pro případ ukládání pokuty. Jestliže do částky 350 000 Kč jednotlivci vůbec nevznikala oznamovací povinnost, je třeba tuto skutečnost promítnout do stanovení výše pokuty za porušení oznamovací povinnosti. Pokud ustanovení § 12a zákona hovoří o uložení pokuty až do výše hodnoty neoznámených finančních prostředků, je třeba je vykládat s ohledem na shora uvedené závěry tak, že jde jen o prostředky přesahující hranici 350 000 Kč.

A dále, pokud ustanovení § 12a odst. 4 zákona výslovně neuvádí jako kritérium pro stanovení výše pokuty osobní a majetkové poměry toho, komu se pokuta ukládá, je přesto povinností správního orgánu k těmto skutečnostem (vedle zhodnocení charakteru porušení oznamovací povinnosti) přihlížet, aby uložená pokuta byla i v tomto směru proporcionální a neměla ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci likvidační charakter. Ostatně k takovému závěru vede také systematický výklad zákona č. 61/1996 Sb., neboť tato kritéria jsou uvedena v ustanovení § 12 odst. 2 zákona, jež je zjevně obecnou úpravou ukládání pokut za porušení tohoto zákona.

V opačných případech, tj. v případech, kdy správní orgán k těmto skutečnostem při ukládání pokuty podle § 12a zákona nepřihlíží, dopouští se nepřiměřeného zásahu do vlastnického práva, resp. porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

V daném případě Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z příslušných spisů zjistil, že stěžovateli byla uložena pokuta za nesplnění oznamovací povinnosti k vývozu 30 000 USD ve výši 918 000 Kč. Částka 30 000 USD představovala - jak lze zjistit z odůvodnění napadených rozhodnutí správních orgánů - částku 1 147 500 Kč podle tehdy aktuálního kursu. Podle tohoto kursu, který však Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nekonfrontoval s tehdy platným kursovním lístkem ČNB (§ 5 odst. 7 zákona), odpovídá částce 350 000 Kč částka 9 150 USD. Na základě shora uvedeného tedy činila horní hranici pokuty, kterou bylo lze za porušení oznamovací povinnosti stěžovateli uložit, částka 797.500 Kč. Aniž by Ústavní soud dále přezkoumával ostatní kritéria určující stanovení pokuty, je již z tohoto patrné, že napadená správní rozhodnutí nedodržela základní podmínku ústavní konformity, tedy shora popsanou proporcionalitu omezení vlastnického práva stěžovatele.

Ústavní soud však v případě stěžovatele zjistil i další skutečnosti svědčící o porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Ačkoliv tyto skutečnosti nebyly přímo předmětem ústavní stížnosti, má Ústavní soud za to, že s ústavní stížností a v ní napadenými rozhodnutími bezprostředně souvisejí a ilustrují celkový přístup rozhodujících celních orgánů, který se následně projevil v ústavní stížností napadených meritorních správních rozhodnutích.

Ze spisů Celního úřadu Praha-Ruzyně a Celního ředitelství Praha vyplývá, že stěžovateli bylo zajištěno 27 000 USD z celkové částky 30 000 USD (rozhodnutí ze dne 19. 8. 2001 zn. TR 95/1322/01/TRS). V odůvodnění rozhodnutí není zdůvodněno, jakou úvahou byl správní orgán veden při stanovení výše zajištěných prostředků, když stěžovateli ponechal toliko 3 000 USD. Přitom je třeba konstatovat, že rovněž při zajišťování příslušných částek podle § 12a odst. 7 je správní orgán povinen respektovat shora uvedenou proporcionalitu omezení vlastnického práva, byť samotné zajištění ještě neznamená odnětí vlastnického práva.

V daném případě zcela absentuje odůvodnění toho, proč byla zajištěna právě částka 27.000 USD, což je navíc i dokladem libovůle v rozhodování správního orgánu, která je zakázána čl. 2 odst. 2 Listiny.

Rovněž pak zjistil Ústavnísoud porušení základních práv stěžovatele v postupu celních orgánů, pokud zajištěná částka sloužila na úhradu stanovené pokuty (§ 12a odst. 9 zákona), přičemž však správní orgán vycházel z odlišného měnového kursu než toho, který použil v rozhodnutí o uložení pokuty. Podle Ústavního soudu nelze klást k tíži jednotlivce při vymáhání pokuty pohyb měnového kursu, resp. reálnou výši pokuty nelze činit závislou na okolnosti stojící mimo přímou vůli jednotlivce i státní moci, v daném případě na okolnosti pohybu měnového kursu. Pokud státní orgán zajistil peněžní prostředky v cizí měně v určitém okamžiku, přičemž tyto prostředky jsou po celou dobu v dispozici tohoto orgánu a mají sloužit k zajištění zaplacení případné pokuty, nelze pak klást k tíži jednotlivce při vymáhání pokuty nepříznivý kurs příslušné měny. Takový postup správního orgánu činí rozhodování státu závislým na nahodilých skutečnostech stojících jak mimo vůli jednotlivce, tak státu.

Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavnísoud k závěru, že celní orgány napadenými rozhodnutími porušily vlastnické právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze stejně jako Nejvyšší správní soud pak při svém rozhodování shora uvedené zásahy do základního práva stěžovatele tolerovaly, a tak v nich vlastně dále pokračovaly.

Vzhledem k tomu, že Ústavnísoud již v těchto skutečnostech shledal porušení základních práv stěžovatele a důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, nezabýval se již dalšími námitkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti. Pokud jde o stěžovatelem namítané procesní vady, nepovažuje za dané situace Ústavní soud za nutné se jimi zabývat z hlediska porušení stěžovatelových základních práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu bude na celních orgánech, aby se jednáním stěžovatele zabývaly v novém řízení. Pokračování v tomto řízení podle Ústavního soudu nebrání lhůta stanovená v § 12 odst. 3 větě prvé zákona č. 61/1996 Sb., neboť účelem této lhůty je ochrana jednotlivce před excesivní nečinností správního orgánu. Jiná je ovšem situace, pokud jednotlivec hledá soudní ochranu proti rozhodnutí správního orgánu. V době, kdy probíhá soudní řízení, jehož jediným účelem je poskytování této ochrany, se lhůta podle § 12 odst. 3 zákona č. 61/1996 Sb. staví. Nelze totiž přehlédnout, že pokuty v řízení podle zmíněného zákona mají vzhledem ke své výši a podstatě charakter trestní sankce, a proto se na ně vztahuje garance soudního přezkumu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poskytování takové ochrany však nemůže zároveň vést k znemožnění dokončit řádně správní řízení a uložit spravedlivou sankci.

S ohledem na shora uvedené okolnosti Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru