Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 416/01Nález ÚS ze dne 02.07.2002Rozhodování soudů o propuštění z vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/27 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.416.01
Datum vyhlášení02.07.2002
Datum podání09.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 141, § 148 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 416/01 ze dne 2. 7. 2002

N 83/27 SbNU 3

Rozhodování soudů o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatelů P. S., a M. Š. o ústavních stížnostech proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo

70/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali včas návrhy na zahájení řízení před

Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 9. 7. 2001. Podle

ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, Ústavní soud svým usnesením ze dne 4. 10.

2001, sp. zn. I. ÚS 416/01, spojil jejich ústavní stížnosti ke

společnému projednání a rozhodnutí.

Stěžovatelé se ve svých shodných návrzích domáhají, aby

Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6.

2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, jímž byly zamítnuty jako nepřípustné

podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jejich stížnosti proti

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To

40/01, kterými byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vazby

na svobodu.

Stěžovatelé tvrdili, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR

porušil jejich ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu

a přístup k soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, a právo na zákonného soudce a soud dle čl. 38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, přičemž nedbal ani požadavku

symetrie v zákonném omezení základních práv a svobod, jak je

zakotven v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

a nešetřil základní práva a svobody včetně zákazu jejich zneužití

k jiným účelům podle odst. 4 téhož článku.

Uvedli, že zákon připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě

a v případech žádosti o propuštění z vazby, kterou stěžovatelé

u vrchního soudu podali, nejde o věc, ve které by v prvním stupni

rozhodoval městský soud. Proto podmínku rozhodování soudem ve věci

v prvním stupni mají za splněnou, když vrchní soud nerozhodoval

jako soud odvolací, ale byl v pozici soudu prvního stupně. Dále

uvedli, že v minulosti shodný názor zaujalo i trestní kolegium

Nejvyššího soudu ČR (stanovisko z 11. 5. 1998 sp. zn. Stn 4/98),

v němž tuto praxi většiny soudů, připouštějící stížnost proti

rozhodnutí o vazbě, označilo za správnou. Ostatně vrchní soud ve

svém poučení podání stížnosti připustil. Stěžovatelé souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem v řízení

o ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil

předseda senátu Nejvyššího soudu ČR tak, že navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti, protože napadené rozhodnutí není v rozporu

v nálezem Ústavního soudu ani názorem kolegia Nejvyššího soudu ČR,

ale reaguje pouze podrobněji na problematiku ustanovení § 141 tr.

řádu. Dodal, že dikce "jestliže rozhoduje ve věci v I. stupni"

v ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu nemůže mít ten význam, že

odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která

stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním

podaným proti rozsudku soudu I. stupně, stává sám soudem prvního

stupně. Dodal, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník, městské státní zastupitelství, ve svém

vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí pokládá s ohledem na

ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu za správné, neboť zákon stížnost

v tomto případě skutečně nepřipouští. Rovněž souhlasí s upuštěním

od ústního jednání.

Ústavní stížnosti jsou důvodné.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů i z podaných ústavních

stížností vyplývá, že stěžovatelé proti odsuzujícímu rozsudku

Městského soudu v Praze podali odvolání a v průběhu řízení před

Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný Šišma žádost o propuštění

z vazby a rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu § 73 odst.

1 písm. b) tr. řádu. Rovněž obžalovaný Straka podal žádost

o propuštění z vazby na svobodu.

Vrchní soud o žádosti obžalovaného Šišmy rozhodl tak, že ji

podle § 72 odst. 2 tr. řádu zamítl a podle § 73 odst. 1 písm. b)

tr. řádu nepřijal písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité

záruky manželky obžalovaného podle § 73a odst. 1 tr. řádu. Vrchní

soud zamítl podle § 72 odst. 2 tr. řádu i žádost obžalovaného

Straky o propuštění za vazby na svobodu.

Proti těmto usnesením podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu

ČR stížnosti v souladu s poučením vrchního soudu, že "proti tomuto

rozhodnutí lze podat do tří dnů ode dne oznámení k Nejvyššímu

soudu ČR stížnost".

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 7. 6. 2001, sp. zn.

7 Tvo 70/2001, přijatým v neveřejném zasedání, tyto stížnosti

zamítl podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné,

aniž by přezkoumal správnost výroků napadených usnesení

a předcházející řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že shledal,

že stížnosti nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením

odvolacího soudu a podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu lze

usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to

zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním

stupni. Uvedl, že vrchní soud je soudem odvolacím, byť rozhoduje

o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího

řízení ve skutečnosti poprvé. Je toho názoru, že odvolací soud se

nestává soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení

usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud jako ochránce ústavnosti se s výše uvedenými

závěry Nejvyššího soudu ČR nemohl ztotožnit a musel postupovat

v dané věci v souladu ve svou judikaturou (srov. nález ve věci sp.

zn. III. ÚS 86/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 11, č. 79, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1999).

Ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu doslovně zní: "Stížností

lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního

orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout

jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže

rozhodují ve věci v prvním stupni." Podle názoru Ústavního soudu

slovním vyjádřením - rozhoduje ve věci v prvním stupni - není

míněn soud prvního stupně, který je příslušný rozhodovat o meritu

věci, ale ten soud, který je povolán k rozhodování dílčí otázky

poprvé, a tedy je ho třeba pokládat v této souvislosti za soud

"rozhodující v prvním stupni." Takto specifikované usnesení soudu

se spravuje vlastním procesním režimem a kde je ze zákona

přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového,

bez ohledu na skutečnost, v kterém stupni obecného soudu bylo

přijato.

I podle názoru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil ve svém

rozhodnutí sp. zn. 7 Tvo 13/2000, ustanovení § 141 odst. 2 tr.

řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím

z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Stejně tak otázku

přípustnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, která se

netýkají rozhodování ve věci samé (např. o vazbě, o vyloučení

soudců nebo o pořádkové pokutě), vzhledem k zásadě spravedlivého

procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně

závazná a má přednost před zákonem, posoudil Nejvyšší soud ČR ve

svých rozhodnutích sp. zn. 15 Tvo 155/2001 a sp. zn. 15 Tvo

165/2001.

Protože k základním zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spolu s požadavkem

nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle

v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí

soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon

připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu

nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve

své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný

(srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1. Praha, C. H. Beck

1997).

Za tohoto stavu je nezbytné, aby o této otázce, která se týká

osobní svobody stěžovatelů a kterou se tito domáhali rozhodnutí

z hlediska ochrany své osobní svobody pro ně příznivější, bylo

Nejvyšším soudem ČR jednáno a rozhodnuto, protože jeho stávající

postoj k řešení předmětné otázky činí proces jako celek

nespravedlivým.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením

Nejvyššího soudu ČR, kterým nebylo respektováno právo stěžovatelů

na soudní ochranu, došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, které princip spravedlivého

procesu zakotvují.

Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným

porušením dalších základních práv a svobod stěžovatelů, na něž

ústavní stížnosti poukazovaly.

Proto Ústavnísoud ústavním stížnostem vyhověl a napadené

usnesení zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru