Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4157/18 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.4157.18.1
Datum podání17.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209, § 20 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4157/18 ze dne 5. 11. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., Věznice P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, LL.M. advokátem se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2017, č.j. 46 T 5/2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2017, č. j. 5 To 76/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 4 Tdo 672/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. ve stádiu přípravy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 6 roků ve věznici s ostrahou. Dále mu soud uložil trest zákazu činnosti a peněžitý trest. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v délce trvání pět let. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel se měl deliktního jednání zjednodušeně řešeno dopustit tím, že spolu s dalším obžalovaným Z. S. a M. D., jako jednatel společnosti A, která byla investorem a objednatelem FVE D., M. D. jako zaměstnanec společnosti A, a Z. S. jako ředitel a předseda představenstva společnosti B, která byla zhotovitelem FVE D., navazujíc na jednání nyní již odsouzeného L. Ž., který provedl předběžnou kontrolu fotovoltaické elektrárny D. u společnosti A, kterou provedl hrubě nedbale a povrchně a dospěl tak k chybnému závěru, že FVE D. společnosti A je zčásti dokončena a zčásti nikoliv, ačkoliv ve skutečnosti FVE D. nebyla dokončena ani zčásti, neboť na celé FVE D. nebyl nainstalován ani jeden fotovoltaický panel, využili omylu nyní již odsouzeného L. Ž. a dne 30. 12. 2010 na schůzce mezi L. Ž. na straně jedné a J. V. a M. D. na straně druhé po předestření skutečnosti ze strany L. Ž., že FVE D. není zcela dokončena a že na elektrárně schází zhruba polovina fotovoltaiokých panelů, J. V. a M. D. úmyslně předložili nyní již odsouzenému L. Ž. nepravdivý Reklamační protokol č. 1/34/2010 ze dne 15. 12. 2010, který byl podepsán Z. S. a podle kterého společnost B dne 15. 12. 2010 reklamovala 3.600 ks vadných fotovoltaických panelů dodaných dne 14. 12. 2010 německou obchodní společností C, zastoupenou J. B., s tím, že dne 15. 12. 2010 bylo uvedené množství vadných fotovoltaických panelů vráceno dodavateli, ačkoliv J. V., M. D. a Z. S. věděli, že nikdy nebyly žádné fotovoltaické panely na FVE D. dodány, přičemž i podpis J. B. na reklamačním protokolu byl padělán.

Tímto se měl stěžovatel dopustit jednání, které zaleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků k jeho spáchání, směřujícího k tomu, aby obohatili jiného tím, že uvedli někoho v omyl a využili něčího omylu, a způsobili na cizím majetku škodu velkého rozsahu, kdy na základě licence od ERÚ a na základě provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E. ON. Distribuce, by vznikl společnosti A nárok na garantovanou výkupní cenu, čímž by se v průběhu následujících 20 let společnost A obohatila o částku nejméně 239.600.000,- Kč na úkor společnosti E. ON. Distribuce, a.s. K získání obohacení společnosti A nedošlo ani z části jen proto, že Z. K. spolu s J. O. zjistili dne 31. 12. 2010 skutečný stav FVE D., takže první paralelní připojení nebylo provedeno a následně na základě těchto informací a provedeného přezkumného řízení ze dne 5. 4. 2011 rozhodnutím J. F. bylo zrušeno předchozí rozhodnutí ERÚ o udělení licence.

Stěžovatel namítl, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s námitkou, podle níž upustil od dokonání trestného činu a v důsledku toho zanikla trestnost přípravy ve smyslu § 20 odst. 3 tr. z. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že konání D. a stěžovatele bylo ještě v prvních měsících roku 2011 aktivní v rámci přezkumného jednání o odnětí původně udělené licence. Stěžovateli nelze klást k tíži to, že využil své zákonné právo bránit se proti odnětí vydané licence zákonnými prostředky. Navíc se tak dělo na doporučení právního zástupce Š. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nepokračoval v krocích směřujících k dokonání činu v důsledku nepřekonatelné překážky, spočívající ve stanovisku pracovníků společnosti E.ON, kteří odmítli provést tzv. první paralelní připojení. Od počátku roku 2011 činil stěžovatel kroky k prodeji elektrárny jako celku a neměl zájem v této oblasti dále podnikat. Stěžovatel nikdy neučinil společnosti E.ON nabídku na odkup energie a nikdo ani nežádal o uzavření odběratelské smlouvy na vyrobenou energii, z čehož je zřejmé, že stěžovatel již koncem roku 2010 věděl, že výkupních cen pro rok 2010 nedosáhne. Již z výše uvedených důvodů je zřejmé, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestné činu podvodu. Obecné soudy opomenuly proces přípravy a uzavření smlouvy o výkupu elektrické energie, která by byla oním posledním a zásadním článkem k získání nároku na vyplácení konkrétní ceny za vyrobenou elektrickou energii. Stěžovatel na počátku roku 2011 nečinil žádné kroky k dokončení FVE, ale jen činil kroky k tomu, aby FVE a její části rozprodal.

Obecné soudy podle stěžovatele přehlédly, že před žádostí o první paralelní připojení musí být uzavřena smlouva o dodávkách el. energie a následně musí proběhnout připojení, o které stěžovatel nežádal. Neučinil tak proto, že již věděl, že termín prvního paralelního připojení již nemůže stihnout. Stěžovatel v souvislosti se spouštěním FVE poukázal na roli D., který celý proces řídil a jehož se stěžovatel, jakožto laik, neúčastnil. D. je odborníkem v oboru a stěžovatel činil pouze úkony na základě jeho pokynů a doporučení. Stejné se pak vztahuje i na Š., který stěžovatele ujistil, že postup ve věci je legální. Obecné soudy měly v projednávané věci aplikovat zásadu in dubio pro reo.

Obecné soudy podle stěžovatele hodnotily důkazy jen v neprospěch stěžovatele, a to v rozporu s prostou logikou věci. Stěžoval rovněž zpochybnil hypotetickou výši škody, kterou mohl svým jednáním způsobit. Výše škody je pouhým odhadem orgánů činných v trestním řízení. Podle náhledu stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.

V projednávané věci vznesl stěžovatel celou řadu námitek, jimiž se snažil zpochybnit závěry obecných soudů, týkající se jeho viny v případě přípravy trestného podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. z. Ústavní soud konstatuje, že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

Podle náhledu Ústavního soudu stěžovatel ve své argumentaci nepředkládá žádné logické vysvětlení toho, proč byl správnímu orgánu předložen padělaný reklamační protokol a padělané předávací protokoly. V obecné rovině jsou adresátem padělaných listin třetí osoby, v nichž má být navozeno přesvědčení o určité skutečnosti, která však nenachází odraz v objektivní realitě, padělanými listinami má dojít k zastření skutečného stavu věci. Stěžovatel neobjasnil, z jakého důvodu k takovému jednání došlo. Vytváření padělků je nutně neseno určitou vůlí, vycházející z účelu, k němuž má padělek sloužit. Přitom splnění lhůty rozhodné pro přiznání dotace na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů je účelem více než věrohodným. Není přitom rozhodné, že nebyly splněny všechny předpoklady pro čerpání dotace. Tato skutečnost je reflektována v tom, že se nejednalo o dokonaný trestný čin a ani o pokus trestného činu, nýbrž o "pouhou" přípravu. V rámci přípravy nejsou naplňovány znaky skutkové podstaty trestného činu, nevykazuje tedy ještě povahu jednání, které charakterizuje jeho skutkovou podstatu, avšak jsou úmyslně vytvářeny podmínky pro jeho spáchání. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který zcela správně poukázal na to, že aktivitami, rozvedenými v rozhodnutí obecných soudů, byl vytvářen potřebný časový prostor pro dokonání trestného činu. Neobstojí přitom ani výhrada ohledně zániku trestní odpovědnosti, jelikož stěžovatel neupustil od dalšího jednání dobrovolně, tj. z vlastního popudu, nýbrž až pod vlivem okolnosti, kdy Z. K. spolu s J. O. odmítli provést první paralelní připojení.

Stěžovateli nelze dát zapravdu ani v té části ústavní stížnosti, kdy tvrdí porušení pravidla in dubio pro reo. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny, přičemž tato zásada je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.

Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.

Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Stěžovatel pak ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, anebo na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru