Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4143/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkkulturní památka
státní památková péče
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.4143.17.1
Datum podání29.12.2017
Napadený akt

zákon; 20/1987 Sb.; o státní památkové péči; § 2/1

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

20/1987 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4143/17 ze dne 21. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Markéty Malinské, zastoupené Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 60/2012-97 ze dne 30. 9. 2016, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 299/2016-19 ze dne 4. 10. 2017 a o návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Z přiložených podkladů vyplývá, že stěžovatelka společně s dalšími účastníky brojila správní žalobou proti rozhodnutí ministryně kultury č. j. MK 3593/2012 OLP ze dne 24. 1. 2012, kterým byly zamítnuty jejich rozklady a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. MK 34050/2011 OPP ze dne 28. 6. 2011 v jeho výroku I., jímž byl dle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, prohlášen dům č. p. X1 s pozemkem parc. č. X2 v P. (ve vlastnictví mimo jiné i stěžovatelky) za kulturní památku. Městský soud v Praze podanou žalobu rozsudkem č. j. 5 A 60/2012-97 ze dne 30. 9. 2016 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 299/2016-19 ze dne 4. 10. 2017 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti oběma soudům vytkla, že nepřistoupily ke kasaci správních rozhodnutí, ale naopak je aprobovaly, přestože tyto trpěly zásadními vadami. Stěžovatelka jmenovitě zmiňovala nedostatky v postupu správních orgánů při konstrukci skutkových závěrů, včetně sumárního hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnost odůvodnění jejich rozhodnutí a nesprávné posouzení naplnění znaků legální definice kulturní památky dle § 2 zákona o státní památkové péči. Přístup správních orgánů považovala za arbitrární, neboť se nikterak nezabývaly intenzitou naplnění znaků, které mají objekt kvalifikovat jako kulturní památku. Pokud by tak učinily, musely by dospět k závěru, že dotčené nemovitosti nejsou hodny památkové ochrany. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasila s úvahami soudů, podle nichž posuzování míry historické, umělecké, vědecké a technické hodnoty konkrétních objektů je ze své podstaty vždy do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů. Vymezila se rovněž proti tvrzení kasačního soudu, že otázka, zda určitá věc může být prohlášena za kulturní památku, je otázkou právní, nikoliv skutkovou, a není tudíž na místě, aby se stala předmětem znaleckého zkoumání. Dle přesvědčení stěžovatelky by úplná absence objektivního měřítka při rozhodování o zařazení objektu na seznam kulturních památek otevírala prostor pro libovůli správního orgánu, což zákonodárce jistě nezamýšlel. Nelze též pominout, že prohlášení objektu za kulturní památku podstatným způsobem zasahuje do vlastnického práva majitele objektu, který je nucen dodržovat četná omezení při jeho údržbě a opravách, a to za cenu zvýšených nákladů, jež nejsou ze strany státu automaticky a plně kompenzovány. Stěžovatelka vyslovila názor, že za daných okolností je povinností správních orgánů vydaná rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnit, zejména co do existence proporcionality mezi veřejným zájmem na ochraně památkových hodnot a zásahem do vlastnického práva s tím spojeným. Tomuto požadavku dle stěžovatelky správní orgány v jejím případě nedostály, kteréžto pochybení pak správní soudy nenapravily, v důsledku čehož se dopustily porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Z uvedených důvodů stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil. Pro případ, že nebude, vzhledem k relativně vysoké míře neurčitosti výrazů použitých v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, možné nalézt ústavně konformní výklad tohoto ustanovení, navrhla stěžovatelka v souladu s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud zrušil rovněž ustanovení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah přiloženého listinného materiálu, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy důsledně vypořádaly. Nejvyšší správní soud a před ním i Městský soud v Praze stěžovatelkou sporované rozhodnutí Ministerstva kultury o prohlášení objektu v jejím spoluvlastnictví za kulturní památku, včetně rozhodnutí rozkladového orgánu, podrobně přezkoumaly, věnujíce náležitou pozornost i otázce, zda postup správních orgánů nevykazoval znaky libovůle, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč tomu tak nebylo. Jelikož jejich závěrům nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a následně obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení jejích ústavně zaručených práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Společně s ní odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru