Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 414/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Náklady řízení
advokát/odměna
náhrada
neoprávněný majetkový prospěch
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.414.15.1
Datum podání09.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 149, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 414/15 ze dne 23. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Javůrka, zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Tyršova 504/5, adresa pro doručování Nový Jičín, Jugoslávská 1809/23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 33 Cdo 466/2014-205 a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 č. j. 44 Co 116/2012-167 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2011 č. j. 38 C 168/2008-144 uložil JUDr. Milanu Bedrošovi, advokátovi se sídlem Brno, Pekárenská 330/12, jako žalovanému, aby stěžovateli jako žalobci zaplatil částku 235 098 Kč s příslušenstvím a dále aby vystavil vyúčtování všech služeb poskytnutých stěžovateli, a to včetně plateb došlých od protistrany z jednotlivých soudních sporů, ve kterých stěžovatele zastupoval. V odůvodnění rozsudku městský soud dospěl k závěru, že žalovaný stěžovatele opakovaně zastupoval v soudních řízeních, přičemž však následně si neoprávněně ponechal částky obdržené na přisouzených nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 č. j. 44 Co 116/2012-167 výrokem I. změnil rozsudek městského soudu jen co do příslušenství přisouzené částky a výrokem II. jej změnil tak, že žalobu co do povinnosti vystavit vyúčtování všech poskytnutých služeb zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 č. j. 33 Cdo 466/2014-205 k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2011 v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 235 098 Kč s příslušenstvím, resp. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 v části, kterou bylo uložení této povinnosti potvrzeno (výrok I. rozsudku krajského soudu); v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Současně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.

3. Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 9. 2. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu a napadené výroky rozsudku krajského soudu zrušil a věc vrátil obecným soudům k novému rozhodnutí. Namítal zásah do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 a násl. a do ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

4. Stěžovatel brojil proti závěru Nejvyššího soudu, pro který bylo odmítnuto jeho dovolání proti výrokům II. a IV. rozsudku krajského soudu, totiž že nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Co do merita věci spatřoval zásah do svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho požadavku na předání vyúčtování služeb, které mu byly žalovaným jako advokátem poskytnuty; zdůraznil svůj nárok na přehled o platbách poskytnutých žalovanému, ať již tyto platby coby odměnu za poskytnuté právní služby hradil on sám anebo Pavel Kodytek jako jeho zaměstnavatel. Brojil rovněž proti výrokům III. a IV. rozsudku krajského soudu, vycházejících z toho, že stěžovatel byl v řízení z poloviny neúspěšný; krajský soud opomněl odlišnou hodnotu sporné částky na jedné straně a sporného vyúčtování na straně druhé.

II. Posouzení ústavní stížnosti

5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud se předně neztotožnil s námitkou stěžovatele spočívající v tom, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv, pokud výrokem II. svého rozsudku ze dne 27. 11. 2014 odmítl dovolání stěžovatele proti výrokům II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 proto, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

9. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud dovolání stěžovatele ve vztahu k uvedeným výrokům odmítl pro absenci zákonných náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., konkrétně proto, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku obsáhleji vyložil podmínky přípustnosti dovolání podle uvedených ustanovení, a tyto následně aplikoval na projednávanou věc; do odůvodnění rozsudku zahrnul i citaci příslušné části dovolání. Vykročení z ústavněprávního rámce rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu pak nevyplývá ani z dalších pasáží dovolání, které stěžovatel citoval ve své ústavní stížnosti a jimiž brojil proti tomu, že krajský soud nevyhověl požadavku stěžovatele na předložení vyúčtování všech služeb poskytnutých žalovaným; takový závěr krajského soudu stěžovatel označil (toliko) ve zcela obecné rovině za rozporný s platnou právní úpravou a konstantní judikaturou.

10. Z právě uvedeného je zřejmé, že se v projednávané věci nemůže jednat o nepřípustný případ, kdy by Nejvyšší soud požadoval specifikaci právní otázky, která je určující pro posouzení přípustnosti dovolání, nejen slovním vymezením, ale i uvedením konkrétních spisových značek rozhodnutí představujících dosavadní rozhodovací praxi (nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na posouzení této otázky pak nemohl nic změnit ani judikatorní závěr, na který stěžovatel poukazuje a podle něhož porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod je uplatnitelné i jako dovolací důvod [usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]; Nejvyšší soud nepochybil, pokud za relevantní uplatnění takového zásahu v kontextu ostatního obsahu nepovažoval prostý odkaz na porušení práva na spravedlivý proces, který stěžovatel zahrnul do svého dovolání.

11. Z předestřených pasáží, jak byly citovány v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu i samotným stěžovatelem v ústavní stížnosti, se podává, že dovolání stěžovatele neobsahovalo vymezení předmětné právní otázky, resp. více než jen obecný odkaz na část § 237 o. s. ř., kterou stěžovatel pokládal za určující pro posouzení svého dovolání jako přípustného. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že ústavnímu pořádku není na překážku požadavek, aby dovolání nad rámec prosté citace (transkripce) ustanovení § 237 o. s. ř. obsahovalo i vymezení konkrétní právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla řešena doposud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3047/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2817/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13).

12. K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohly vést ani další námitky stěžovatele, které byly uplatněny v ústavní stížnosti a které se týkaly věci samé, konkrétně okolnosti, že obecné soudy nevyhověly jeho požadavku na předání vyúčtování služeb, které mu byly žalovaným jako advokátem poskytnuty.

13. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud a zejména krajský soud dostály v tomto ohledu požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)]. Odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2013 je sice ve vztahu ke změně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2011, spočívající v zamítnutí žaloby co do povinnosti vystavit vyúčtování, velmi stručné, toto nicméně nevykračuje z ústavněprávních mantinelů rozhodovací činnosti obecných soudů, když krajský soud své rozhodnutí ohledně této otázky založil na srozumitelné a okolnostmi případu dostatečně podložené úvaze, že není zřejmé, jakých prostředků přijatých žalovaným nad rámec předmětu stávajícího řízení před obecnými soudy by se vyúčtování mělo týkat a k jakému účelu by mělo stěžovateli sloužit.

14. Pokud stěžovatel brojil proti výrokům III. a IV. rozsudku ze dne 2. 10. 2013, jimiž Krajský soud v Brně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, pak Ústavní soud konstatuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy tato je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ se ovšem vycházeje z okolností věci ani z tvrzení stěžovatele nejedná, přičemž navíc nelze opomenout bezprostřední dotčení předmětných výroků tím, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 byly rozsudky městského soudu i krajského soudu zrušeny co do nároku na zaplacení částky 235 098 Kč s příslušenstvím, tedy v jedné ze dvou základních částí předmětu řízení, a že v tomto rozsahu byla věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

III. Závěr

15. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru