Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 414/08 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
opravný prostředek - řádný
procesní postup
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.414.08.1
Datum podání14.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 221 odst.1, § 219, § 220, § 213 odst.4, § 237 odst.1 písm.a, § 80 odst.1 písm.c, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 414/08 ze dne 7. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. Ch., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem v Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007, č. j. 30 Cdo 508/2007-180, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2006, č. j. 37 Co 409/2005-16, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Brně pochybil, neboť ačkoli zaujal v otázce nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky odlišný právní názor než soud prvního stupně, rozhodnutí tohoto soudu potvrdil, a to na základě skutkových závěrů zjištěných soudem prvního stupně, sám však neprovedl žádné dokazování, ani se nevypořádal s námitkami a právními úvahami, které stěžovatelka předestřela v doplnění žaloby a v odvolání. Pokud soud prvního stupně odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, neboť konstatoval nedostatek aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky, měl pak naopak soud odvolací, poté co dospěl k opačnému závěru, doplnit dokazování a ve věci rozhodnout, nebo napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postupem odvolacího soudu tak došlo ve svém důsledku k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť soud prvního stupně věc po změně právního názoru ohledně nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky opětovně v řádném důkazní řízení neprojednal. Stěžovatelka odkazuje v této souvislosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž zásadě spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům, ale také navrhnout důkazy vlastní. Pokud soud rozhodne navrhované důkazy neprovést, je dle stěžovatelky povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, z jakých důvodů důkaz neprovedl.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dle stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nezkoumal v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání po stránce obsahové, vyslovil-li, že soudy obou stupňů se věcí zabývaly shodně a dospěly k závěru, že žaloba není důvodná. Neřídil se tak rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2054/99, ve kterém se uvádí, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Není proto významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, nýbrž pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.

Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy tedy po věcné stránce její žalobu dosud neprojednaly, neboť se zabývaly pouze otázkami procesními, čímž porušily čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu Městského soudu v Brně 13 C 203/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, č. j. 13 C 203/2004-123, bylo rozhodnuto o zamítnutí určovací žaloby stěžovatelky. Soud dospěl k závěru, že žalovaní nepřistupovali k prodeji předmětných nemovitostí s úmyslem poškodit stěžovatelku, kupní smlouvu uzavřeli až poté, co stěžovatelka nesplnila podmínky, za kterých mělo dojít k uzavření kupní smlouvy dle smlouvy budoucí ze dne 4. 9. 2003. Soud prvního stupně dále vyslovil závěr, že na straně stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na požadované určení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně neprovedl navrhované důkazy a na základě takto provedeného dokazování věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2006, č. j. 37 Co 409/2005-16, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, konstatoval-li, že obsah kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitosti, o které ve smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí, a kde povinnost převodce převést na nabyvatele vlastnictví oproti zaplacení kupní ceny, nikterak neodporuje zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům. O neplatnosti kupní smlouvy by bylo možné uvažovat tehdy, pokud by její účel, sledovaný účastníky, odporoval zákonu, nebo jej obcházel, nebo odporoval dobrým mravům. Ve věci stěžovatelky však nebylo zjištěno, že by účelem kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 bylo něco jiného než koupě a prodej. Stěžovatelka neprokázala své tvrzení o "antidatování" kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004 z důvodu vydání předběžného opatření v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004 (usnesení tohoto soudu o nařízení předběžného opatření "s úpravou zákazu dispozice" s předmětným bytem bylo změněno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2004 tak, že návrh na zákaz nakládání s bytem byl zamítnut). Dále odvolací soud dovodil, že "na straně žalobkyně byl v řízení dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], neboť určení vlastnictví, byť žalobkyně nebyla účastnicí kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2004, mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 120/2004)", a že žalobkyně byla "osobou aktivně legitimovanou" k žalobě na určení vlastnictví. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání. Dovolací soud dopěl k závěru, že stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř není dán, neboť stěžovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, soudy obou stupňů se přitom žalobou zabývaly věcně a vyslovily názor, že určovací žaloba není důvodná, tudíž práva a povinnosti účastníků stanovily shodně. Ohledně stěžovatelkou tvrzené přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud dopěl k závěru, že je zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nejde tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, které byly podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., proto z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v tomto směru dovolání přípustné. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neuznal dovolání stěžovatelky přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo nezdůvodní-li příslušné závěry obecný soud vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení tohoto rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatelka spatřuje pochybení Krajského soudu v Brně v tom, že poté co dospěl v otázce nedostatku aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na straně stěžovatelky k opačnému závěru než soud prvního stupně, měl dospět doplněním dokazování a ve věci rozhodnout, nebo napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud takto nepostupoval, došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. K této námitce stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že se otázkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení z hlediska porušení práva na spravedlivý proces již dříve zabýval a ve svých nálezech (např. ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99, ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 765/02, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05, publikovaných na www.judikatura.cz) uvedl, že "dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje ( § 220 o.s.ř. ), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní." Výše uvedené právní závěry Ústavního soudu ovšem dopadaly na právní úpravu (ustanovení § 219 o. s. ř.) platnou do 31. 3. 2005, podle které platilo, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Po nabytí účinnosti zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dnem 1. 4. 2005, platí, že podle ustanovení § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Pokud tedy Krajský soud v Brně ve věci samé dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby (a to i přes opačný závěr než k jakému dospěl soud prvního stupně v otázce aktivní legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby), postupoval zcela v intencích § 219 o. s. ř., potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně. Ústavní soud také nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že Krajský soud v Brně měl provést jí navržené důkazy, popřípadě uvést, proč k provedení těchto důkazů nepřistoupil. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplní odvolací soud dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Pokud Krajský soud v Brně dospěl na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, aniž by považoval za potřebné doplnit dokazování o další soudem prvního stupně neprovedené důkazy, nelze v tomto jeho postupu spatřovat rozpor s příslušnými ustanovení o. s. ř., ani s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.

Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nezkoumal v souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání po stránce obsahové, nýbrž pouze formálně. Ve svém napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uzavřel , že stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán, neboť stěžovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, soudy obou stupňů se přitom žalobou zabývaly věcně a vyslovily názor, že určovací žaloba není důvodná, tudíž práva a povinnosti účastníků stanovily shodně. Ústavní soud neshledal v tomto závěru Nejvyššího soudu ČR ničeho protiústavního, neboť, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2006, č. j. 37 Co 409/2005-16, o odvolání stěžovatelky bylo rozhodnuto podle § 219 o. s. ř., tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, neboť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ve věci samé dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Část odůvodnění rozsudku, ve které odvolací soud konstatoval aktivní legitimaci stěžovatelky k podání určovací žaloby, přitom není rozhodnutím ve věci samé, neboť aktivní legitimace je pouze předpokladem k procesní úspěšnosti podání určovací žaloby, neboť ve smyslu § 80 písm. c) lze podat žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, pouze je-li na tom naléhavý právní zájem. Ve věci stěžovatelky se tedy nemohlo jednat o dovolací důvod zakotvený v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2000, č. j. 25 Cdo 2054/99, právě v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR vyslovil, že je podstatné, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Ve věci samé přitom soudy obou stupňů dospěly k závěru o nedůvodnosti žaloby, tedy práva a povinnosti účastníků stanovily shodně.

Nejvyšší soud ČR dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v daném rozsahu po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Z pohledu ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru