Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 413/01Usnesení ÚS ze dne 28.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.413.01
Datum podání09.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 44 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 413/01 ze dne 28. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C., a. s., zastoupeného Mgr. V. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 42 T 5/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 42 T 5/2000. Tímto usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl v hlavním líčení konaném dne 12. 5. 2000 v trestní věci vedené proti obžalovanému D. P., pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona a podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, že se podle § 44 odst. 2 tr. řádu nepřipouští účast poškozených společností a fyzických osob v usnesení blíže označených, včetně stěžovatele.

Podle stěžovatele, napadeným rozhodnutím městského soudu byly porušeny zásady spravedlivého procesu a jeho ústavní práva vyplývající z čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení jeho základních práv došlo v důsledku aplikace § 44 odst. 2 tr. řádu městským soudem. Toto ustanovení bylo s výše uvedenými ustanoveními Listiny a Ústavy ČR v rozporu již přede dnem nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 77/2001 Sb., jímž bylo zrušeno dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. k 23. 2. 2001.

Ze spisu sp. zn. 42 T 5/2000 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že v hlavním líčení, konaném dne 12. 5. 2000 (č. l. 511 spisu), rozhodl uvedený soud usnesením čj. 42 T 5/2000 - 519a podle § 44 odst. 2 tr. řádu, že se v trestní věci, vedené proti obžalovanému D. P., nepřipouští účast celkem devatenácti poškozených, mezi nimi i stěžovatele. Podle odůvodnění tohoto usnesení městský státní zástupce v Praze podal u městského soudu obžalobu na D. P. pro jednání kvalifikované jednak jako tr. čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákona, dále jako tr. čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Trestného činu zpronevěry se měl obžalovaný dopustit celkem 13 dílčími útoky ke škodě různých poškozených, trestného činu podvodu pak dalšími 10 dílčími útoky ke škodě řady poškozených. Městský soud odkázal na ustanovení § 44 odst. 2 tr. řádu, podle kterého v řízení o trestných činech, náležejících do příslušnosti krajského soudu, rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. V daném případě nepřipustil účast poškozených s ohledem na zásadu rychlosti a ekonomiky řízení. Poškozeným nic nebrání uplatňovat nárok na náhradu škody v řízení občanskoprávním.

Ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.

Městský soud v Praze rozhodl podle § 44 odst. 2 tr. řádu, který v době jeho rozhodování dosud platil. Podle tohoto ustanovení v řízení o trestných činech, náležejících do příslušnosti krajského soudu (jím se rozumí i Městský soud v Praze), rozhodoval o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci. Povahou projednávané věci se rozuměla její náročnost a složitost z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 2 odst. 4 tr. řádu), když v některých případech mohlo adhezní řízení přesahovat rámec sledovaný účelem trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. řádu), počet poškozených, jejich charakteristika, s přihlédnutím i k tomu, že se mohou domoci uspokojení svého nároku v řízení ve věcech občanskoprávních nebo v řízení před jiným orgánem. V řízení mohly být dále projednávány otázky, které jsou předmětem utajení podle zvláštního zákona (srov. zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů). Závažný význam mohla mít i skutečnost, že obviněný (obžalovaný) je stíhán vazebně (§ 71 odst. 1 tr. ř.) - viz Komentář k trestnímu řádu, C.H.Beck, l. vydání 1995, str. 185.

Z obsahu shora uvedeného trestního spisu vyplývá, že povaha přezkoumávané věci tehdy uvedené podmínky splňovala. Jednalo se o trestní stíhání pachatele pro trestné činy zpronevěry a podvodu, tedy majetkové povahy, jimiž způsobil škodu celkem devatenácti subjektům z řad fyzických i právnických osob. Pachatel D. P. byl stíhán vazebně, konečný rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 31. 10. 2000 pod čj. 42 T 5/2000 - 588, který nabyl právní moci dne 22. 3. 2001. Jmenovaný byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s dohledem. Výkon trestu nastoupil dne 19. 4. 2001. Jedná se tedy o věc pravomocně skončenou.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), přičemž z hlediska tohoto zákona je nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000 či sp. zn. III. ÚS 252/01).

V konkrétním případě nepřipuštění účasti devatenácti poškozených subjektů (včetně stěžovatele) podstatně urychlilo trestní řízení, které by při účasti všech poškozených nepochybně trvalo podstatně déle. Takto má stěžovatel, počínaje právní mocí uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, najisto postaveno, kdo za jeho škodu odpovídá. Znamená to, že stěžovateli se poměrně rychle otevřela cesta k uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení. V něm mu zcela zůstává zachováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva ve smyslu článku 36 Listiny.

V daném případě tedy řízení o nároku stěžovatele na náhradu škody ukončeno pravomocně nebylo, neboť stěžovateli byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu (žaloba na náhradu škody u příslušného soudu v občanském soudním řízení). Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. Stěžovatel měl a má otevřenou cestu k uplatnění svého nároku v řízení občanskoprávním, takže veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny mu zůstávají zachována. Stěžovatel má tedy k dispozici celý další úplný proces se všemi právy a jeho pozice je usnadněna tím, že je nesporné, kdo za škodu odpovídá.

Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je, jak konstatováno shora, nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což je důvodem pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru