Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 412/02Usnesení ÚS ze dne 09.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.412.02
Datum podání03.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. A. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 689/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 38/2002, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 1 T 202/2001 - 102,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 27. 11. 2001, čj. 1 T 202/2001 - 102, byl R. T. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen podle § 247 odst. 1 TrZ , § 53 odst. 1, 3 a § 54 odst. 1 TrZ k peněžitému trestu ve výši 15 000,-- Kč. Podle § 54 odst. 3 TrZ stanovil soud prvního stupně náhradní trest v trvání pěti měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Poškozená společnost E., s. r. o., byla podle § 229 odst. 1, 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 13. 7. 2001 v době kolem 1.45 hod. v Brně, na Ú. ulici před domem č. 5, odcizil s L. R. ze zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Hyundai Lantra modré barvy, SPZ BZA 91-20, autobaterii, přičemž při vloupání do vozidla poškodili dveře spolujezdce. Svým jednáním způsobili poškozené firmě E., s. r. o., se sídlem Brno, Ú. 5, škodu na odcizených věcech ve výši 580,-- Kč a na vozidle škodu ve výši 12 960,-- Kč.

Stěžovatel v zákonné lhůtě napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Stěžovatel nesouhlasil s výrokem o vině a v návaznosti na to ani s výrokem o trestu. Namítal, že ač nebyl uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ, ve výroku rozsudku je uvedeno, že poškozením vozidla způsobil škodu ve výši 12 960,-- Kč. Proto se domníval, že tato část výroku měla být vypuštěna. K trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) TrZ uvedl, že je nemožné, aby se ho dopustil vloupáním, když z protokolu o ohledání místa činu vyplynulo, že vozidlo bylo řádně uzamčeno. Následně hodnotil důkazní situaci a dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou, jakým způsobem otevřel kapotu motoru. Rovněž závěr soudu prvního stupně, že je nepravděpodobné, že by uživatel vozidla nechal vůz s otevřenou kapotou, hodnotí jakou pouhou hypotézu, která nemá oporu v žádném s provedených důkazů. Na základě těchto skutečností nabyl přesvědčení, že byla prokázána pravdivost jeho tvrzení, že kapota motoru byla skutečně otevřená a že se do vozidla nevloupal. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl k závěru, že se nedopustil trestného činu krádeže vloupáním, ale pouze krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) TrZ. Protože však škoda nebyla vyšší jak 5 000,-- Kč, nejednalo se o trestný čin, ale přestupek proti majetku. Proto navrhl, aby Krajský soud v Brně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 TrŘ věc postoupil příslušnému orgánu k projednání jako přestupek.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, projednal odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2002 pod sp. zn. 8 To 38/2002, které podle § 256 TrŘ jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že odvolací soud přezkoumal, podle § 254 odst. 1, 3 TrŘ zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině, výroků o trestech, jakož i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Dospěl k závěru, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, ve kterém bylo postupováno podle trestního řádu a nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci a uplatnění práva obhajoby. Námitka stěžovatele, že ve výroku odsuzujícího rozsudku je uvedeno, že způsobil poškozenému škodu na vozidle ve výši 12 960,-- Kč, je z právního hlediska bezvýznamná, neboť zůstává skutečností, že tato část žalovaného skutku se skutečně stala (viz znalecký posudek), avšak není posuzována k tíži stěžovatele jako trestný čin poškozování cizí věci. I přesto je nepochybné, že i stěžovatel se na vzniku tohoto poškození podílel, když vytrhl stírací lištu skla pravých předních dveří, kterou odcizil, a tímto jednáním způsobil i poškození vozidla. Uvedená okolnost se projevila v rozhodnutí soudu prvního stupně, který vlastníka s nárokem náhrady škody odkázal na řízení občanskoprávní podle § 229 odst. 1 TrŘ. U vypuštěné části trestního jednání, u kterého nebyl zjištěn pachatel poškození, postupoval soud prvního stupně podle § 229 odst. 3 TrŘ.

Současně v odvolacím řízení neobstála ani námitka stěžovatele, že autobaterii neodcizil vloupáním, a jeho čin měl tedy být posouzen toliko jako majetkový přestupek. Z výpovědi uživatele vozidla P. S. bylo potvrzeno, že vozidlo bylo řádně uzamčeno a nepoškozeno, včetně kapoty motoru. Očitý svědek události J. A. uvedl, že když oba pachatele uviděl poprvé, sehnuli se ke kapotě motoru a zespodu ji nějak otevřeli, což mu bylo divné, neboť vlastník vozidla by takto nepostupoval. Po otevření kapoty se oba dva sehnuli k motorovému prostoru a něco zde dělali. Je tedy zřejmé, že kapota motoru byla násilně otevřena a do uzavřené motorové části vozidla bylo vniknuto překonáním jistící překážky (západkového zámku) s použitím síly. Jak dále uvedl odvolací soud, nelze pominout, že stěžovatel je vyučen v oboru automechanik a je seznámen s technickými podrobnostmi uzavírání jednotlivých částí vozidla, zejména když je navíc i vlastníkem vozidla stejného typu. Podle názoru odvolacího soudu šlo ze strany stěžovatele o účelovou obhajobu, vedenou snahou zprostit se trestní odpovědnosti za spáchané jednání, neboť i uživatel vozidla potvrdil, že kapota motoru byla uzamčena. Jak na závěr odvolací soud dovodil, kdyby byla pravda, že kapota motoru nebyla uzamčena, pak by bylo zcela nadbytečné, aby ji obžalovaní zespodu nějak otevírali, jak o tom hovořil svědek J. A.

Dne 3. 7. 2002 podal stěžovatel, proti pravomocnému rozsudku soudu Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 202/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 38/2002, dovolání, které odůvodnil shodným způsobem jako odvolání. Jako dovolací důvod uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že věc postoupí příslušnému orgánu k projednání jako přestupek, případně aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2002 pod sp. zn. 11 Tdo 689/2002 dovolání stěžovatele a usnesením rozhodl, že se dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ odmítá. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání bylo přípustné, ale bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 TrŘ. Stěžovatel napadal skutková zjištění soudů a namítal nesprávnost hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení průběhu skutku. Takový závěr soudů je však, podle názoru dovolacího soudu, závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty, v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 TrŘ.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2002, napadl stěžovatel výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 38/2002, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 202/2001. Podle jeho přesvědčení uvedená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces pozitivně upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čímž mělo dojít i k porušení práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Ústavní stížnost odůvodnil v zásadě shodnými argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a soudu odvolacího. Tvrdil, že v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní vybočení z pravidel dokazování, zejména v neexistenci důkazu prokazujícího vloupání do předmětného vozidla. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 38/2002.

Následně dne 23. 12. 2002 stěžovatel doplnil ústavní stížnost podanou dne 3. 7. 2002 a rozšířil ji i proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V doplnění uvedl, že na ústavní stížnosti trvá a odkázal na její písemné odůvodnění ze dne 3. 7. 2002. Petit ústavní stížnosti rozšířil a upravil tak, že navrhl zrušení i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 689/2002.

Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, která ústavní stížnost napadá, jsou způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení a prostudoval spis Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 202/2001. Současně požádal Nejvyšší soud ČR o zaslání jeho rozhodnutí o dovolání stěžovatele.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v rozhodnutí bylo reagováno na všechny námitky podaného odvolání. Nebylo zjištěno porušení § 2 odst. 5, 6 TrŘ ani jiného zákonného ustanovení. Proto bylo odvolání zamítnuto. V podrobnostech odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí.

Městský soud v Brně se plně odvolal na odůvodnění rozsudku ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 202/2001.

Krajské státní zastupitelství v Brně se podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Městské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že ústavní stížnost je zcela shodná s obsahem odvolání a dovolání podaného stěžovatelem. Ztotožnilo se se závěrem soudů obou stupňů, jakož i Nejvyššího soudu ČR. Podle názoru státního zástupce byla věc náležitě objasněna. Soud správně hodnotil provedené důkazy a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zcela správné. Nesouhlasí s návrhem stěžovatele, neboť rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena Listina základních práv a svobod ani Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele usnesením ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 11 Tdo 689/2002, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ jako podané z jiného důvodu než je uvedeno v § 265b TrŘ.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná

V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen pouze na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy bylo stěžovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na spravedlivý proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy upřena možnost domáhat se dovoláním svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů, atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí.

Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ, tedy z důvodu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b TrŘ, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud ČR však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle § 265i odst. 1 písm. b) TrŘ odůvodnil. Stěžovatel nějaké extrémní vybočení z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítal.

Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 38/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 202/2001, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, kterými byl, na základě jím zpochybněné důkazní situace, uznán vinným a odsouzen.

Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 202/2001, že zmíněný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ust. § 2 odst. 5 a 6 a § 125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně však nevyplývají. Obdobný závěr musel Ústavní soud učinit i ve vztahu k namítanému porušení čl. 8 Listiny.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a osobní svobody tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, protože předložené důkazy zhodnotily určitým způsobem, pak taková tvrzení nelze hodnotit jinak než jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu. Jsou to obecné soudy, jimž přísluší zákonem stanovenou formou poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).

Ústavnísoud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2003JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru