Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 411/2000Nález ÚS ze dne 16.07.2002Zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
právní úkon/neurčitý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/27 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.411.2000
Datum vyhlášení09.10.2002
Datum podání11.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1

40/1964 Sb., § 31

513/1991 Sb., § 299

96/1996 Sb., § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 411/2000 ze dne 16. 7. 2002

N 88/27 SbNU 43

Zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. G.,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp. zn.

33 Ca 193/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, sp.

zn. 33 Ca 193/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Katastrální úřad Brno - město rozhodl dne 11. 3. 1999 pod

č.j. 910 V11-5248/98 podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv

k nemovitostem, ve znění zákona č. 96/1996 Sb., v řízení

o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle

kupní smlouvy ze dne 14. 7. 1998 uzavřené mezi L. F. zastoupeným

P. P. jako prodávajícím a stěžovatelem J. G. jako kupujícím tak,

že se návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí

zamítá.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména

uvedl, že L. F. je vlastníkem domu č.p. 2904 a pozemku p.č. 805

v k.ú. Ž. (dále jen "předmětných nemovitostí"). Předmětné

nemovitosti byly na základě smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne

23. 2. 1996 zastaveny ve prospěch P. P., kterému vlastník

předmětných nemovitostí v této smlouvě rovněž udělil plnou moc

k jejich prodeji za přiměřenou cenu třetí osobě či osobám

v případě, že zástavou zajištěná pohledávka nebude včas "splněna".

V zástavní smlouvě se dále uvádí, že P. P. je jako zástavní

věřitel oprávněn v souladu s § 299 obchodního zákoníku zástavu

prodat přímým prodejem, veřejnou dražbou nebo jiným vhodným

způsobem, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva

předem upozorní zástavce a dlužníka.

Katastrální úřad v odůvodnění svého rozhodnutí dále

konstatoval, že při posuzování přiměřenosti ceny je třeba vycházet

z toho, že ve smyslu § 1 odst. 2 obchod. zák. a § 3 odst. 1 obč.

zák. nesmí výkon práv a povinností bez právního důvodu zasahovat

do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu

s dobrými mravy. Je sice nepochybné, že zástavní věřitel má právní

důvod domáhat se uspokojení ze zástavy, není-li zajištěná

pohledávka řádně a včas splněna, avšak jeho zástavní právo je

věcným právem k cizí věci, která je stále ve vlastnictví zástavce

(L. F.) a jeho obsahem tedy není nabytí vlastnictví k zástavě

v okamžiku, kdy nebyla řádně a včas pohledávka uspokojena. Výkonem

zástavního práva lze zasáhnout do vlastnického práva zástavce

výhradně za účelem uspokojení zajišťované pohledávky a přitom je

nutné respektovat jeho právo na rozdíl mezi výtěžkem prodeje

a výší uspokojované pohledávky zástavního věřitele zvýšené

o účelně vynaložené náklady při prodeji (viz § 299 odst. 3 obch.

zák.). V podmínkách tržního hospodářství, kdy dochází k volné

tvorbě cen, může být toto právo zástavce vážně ohroženo sjednáním

jiné kupní ceny, než jaké by bylo možné při "určitém dodržení

postupu" dosáhnout, sjednáním nepříznivých podmínek splatnosti

kupní ceny apod. Při respektování práva zástavního věřitele na

uspokojení jeho pohledávky je nutno respektovat i oprávněný zájem

zástavce, aby k prodeji zástavy došlo podle určitých předem

stanovených pravidel, která zabezpečí dosažení co nejvyšší kupní

ceny. Těmto zájmům neodpovídá způsob prodeje, kdy všechny důležité

okolnosti závisí výhradně na zástavním věřiteli, který má

zpravidla zájem na tom, aby výtěžek prodeje postačil k uspokojení

jeho zajištěné pohledávky, event. nákladů prodeje, nikoli však na

dosažení co nejvyšší kupní ceny.

Podle názoru katastrálního úřadu nebyly - za této situace

- podmínky vkladu splněny, neboť zástavní věřitel není oprávněn

"nakládat s předmětem smlouvy způsobem, jakým s ním nakládá",

protože určení ceny v zástavní smlouvě (v níž je obsažena plná moc

k prodeji předmětu zástavy) je formulováno neurčitě. "Přiměřená

cena" může být totiž ve své výši podstatně rozdílná při jejím

stanovení zástavním věřitelem nebo přímo vlastníkem.

Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město potvrdil

v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze, který tak

rozhodl o opravném prostředku stěžovatele podaném proti uvedenému

rozhodnutí.

V jeho odůvodnění Městský soud v Praze zejména uvedl, že se

ztotožňuje s důvody, pro které katastrální úřad přikročil

k zamítnutí vkladu. Dodal, že ust. § 22 a násl. obč. zák. obsahují

občanskoprávní úpravu zastoupení, která umožňuje, aby jménem

zastoupeného jednal jeho zástupce. Podle odst. 2 tohoto předpisu

nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy

zastoupeného. Byl-li v souzené věci prodávající zastoupen

zástupcem, jehož postavení se vůči zastupovanému odvíjí od vztahu

zástavního věřitele vůči zástavci, není možné bez dalšího vyloučit

rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného, zvláště byla-li otázka

stanovení kupní ceny (ve smyslu její přiměřenosti) ponechána na

posouzení zástupce. Tento rozpor nemůže být odstraněn ani tím, že

kupní cena bude stanovena dle znaleckého posudku, neboť v tržních

podmínkách nemusí cena stanovená znaleckým posudkem odpovídat

ceně, za kterou by bylo možné prodat nemovitosti na trhu

s přihlédnutím k míře nabídky a poptávky. Právě v kolizi zájmů

mezi zástavcem a zástavním věřitelem, kteří v dané věci vystupují

jako prodávající a jeho zástupce, spatřuje soud skutečnost, pro

kterou nemohlo dojít k platnému právnímu úkonu, neboť zákon (§ 22

odst. 2 obč. zák.) výslovně vylučuje, aby byl zástupcem ten, jehož

zájmy se ocitly v rozporu se zájmy zastoupeného.

II.

V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadl

stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím bylo porušeno

jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod,

a to v článku 2 odst. 2 a 3, v článku 36 a dále v článcích 2 odst.

3 a 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Proto navrhl, aby byl tento

rozsudek zrušen.

Stěžovatel k tomu uvedl, že základem porušení jeho ústavně

zaručených práv a svobod je pochybení Městského soudu v Praze

v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu vycházejícím

z toho, že plná moc udělená zástavcem zástavnímu věřiteli (P. P.)

k prodeji není platná (jelikož určení prodejní ceny zástavy je

v ní formulováno neurčitě), a že zástavní věřitel (P. P.) nemohl

zástavce zastupovat, poněvadž jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy

zástavce. Dodal, že právní úprava obsahových a formálních

náležitostí plné moci je obsažena v občanském zákoníku, přičemž

jeho § 31 stanoví pro obsah plné moci pouze jedno omezení, a to,

že v ní musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění, což daná

plná moc obsažená v zástavní smlouvě splňuje. Pokud jde o závěry

soudu o neurčitosti ujednání o ceně, za kterou je zástavní věřitel

jako zmocněnec oprávněn zastavenou nemovitost prodat, stěžovatel

tvrdí, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat otázku

přiměřenosti ceny, neboť případné posuzování této otázky je

vnitřním vztahem mezi zmocnitelem a zmocněncem. I kdyby ovšem

Městský soud v Praze považoval určení ceny (jakožto ceny přiměřené

ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku) za neurčité, je

prý nutno na plnou moc pohlížet tak, jako by se v ní ustanovení

o určení kupní ceny vůbec nenacházelo, neboť s ohledem na ust. §

41 občanského zákoníku by "neurčitost vyvolala neplatnost pouze

této části plné moci, nikoli neplatnost plné moci celé".

Stěžovatel má nicméně za to, že výraz "přiměřená cena" není

nikterak neurčitý, neboť neurčitý je pouze ten úkon, jehož

neurčitost nelze odstranit ani za pomoci výkladu ve smyslu ust.

§ 35 občanského zákoníku (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J.

a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha, C.H.BECK,

1997, s. 129). Důvodem pro udělení plné moci ve znění, které bylo

použito, je skutečnost, že se cena nemovitostí v čase vyvíjí,

a proto není možné ji vyjádřit konkrétní cifrou bez nebezpečí

poškození zájmů zástavce a zástavního věřitel. Udělení plné moci

k prodeji za cenu přiměřenou tedy sledovalo cíl zamezit prodeji za

excesivní cenu, zároveň však počítalo s možností jejího určení

"v rámci přiměřenosti", zejména přiměřenosti místní a časové.

Stěžovatel dále namítl, že pro nemožnost zastupování z důvodu

rozporu zájmů zástavce (L. F.) a zástavního věřitele (P. P.)

nestačí pouhá možnost takového rozporu, nýbrž že kolize se zájmy

zastoupeného "musí reálně existovat" (srov. např. Jehlička, O.,

Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. Vyd. Praha,

C.H.BECK, 1997, s. 129), což nebylo prokázáno. O rozporu zájmů

zmocněnce a zmocnitele nelze hovořit také proto, že neexistuje

prokazatelný rozumný argument pro tvrzení, že zájmem zástavce je

prodej za cenu co nejnižší. Naopak je i zájmem zástavního

věřitele, aby zástava byla zpeněžena za cenu co nejvyšší, neboť

s rostoucí cenou prodeje zástavy roste pravděpodobnost, že bude

zastavená pohledávka uhrazena. Zájem zástavce (zmocnitele)

a zástavního věřitele (zmocněnce) tedy nejen že v daném případě

nebyly ve vzájemném rozporu, nýbrž byly prakticky shodné.

Sěžovatel dodal, že katastrální úřad přezkoumává právní úkony

za podmínek a v rozsahu taxativně stanoveném v ustanovení § 5

odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, a namítané obsahové nedostatky plné

moci mohly mít za následek zamítnutí návrhu na vklad výlučně

z důvodu uvedeného ve zmíněném ustanovení pod písmenem e) tohoto

předpisu (poznámka: e) "účastníci řízení jsou oprávněni nakládat

s předmětem právního úkonu"). Zástavní věřitel jako zmocněnec však

byl nepochybně oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, tj.

s prodávanými nemovitostmi bez ohledu na namítanou neurčitost

cenového ujednání, které by v případě sporu o přiměřenost ceny

mezi zástavcem (jako zmocnitelem) a zástavním věřitelem (jako

zmocněncem) bylo řešeno v občanském soudním řízení, nikoliv

v řízení před správním orgánem. Jak Katastrální úřad Brno - město,

tak i Městský soud v Praze proto prý zamítnutím návrhu na vklad

vlastnického práva překročily při svém rozhodování meze správního

přezkumu stanovené zákonem.

Stěžovatel konečně uvádí, že protiústavní charakter

napadeného rozhodnutí lze spatřovat "i v rovině zásahu" do

obecných právních zásad, v jejichž souhrnu hraje významnou roli

obecná maxima "pacta sunt servanda", kterou je zapotřebí

respektovat i v rozhodování orgánů veřejné moci, jak ukázal

Ústavní soud např. v nálezech IV. ÚS 201/96 nebo I. ÚS 531/98.

Zástavce (L. F.) s plným vědomím možných právních důsledků udělil

zástavnímu věřiteli (P. P.) plnou moc k prodeji zástavy za cenu,

kterou označil za "přiměřenou", a následně platnost udělené plné

moci nikdy nezpochybnil. Tento právní úkon spadá plně do sféry

soukromého práva a je výrazem dispozičního oprávnění vlastníka

věci, jež přestavuje "pactum" sui generis, které může být orgány

veřejné moci ignorováno pouze v kvalifikovaných a zákonem

upravených případech. V rozporu s tím Městský soud v Praze

výlučnost soukromoprávního ujednání nerespektoval, čímž zasáhl

i do majetkové sféry stěžovatele.

Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání o ústavní

stížnosti v řízení před Ústavním soudem.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský

soud v Praze a vedlejší účastník - Katastrální úřad v Brně, kteří

shodně odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí. Jak Katastrální

úřad v Brně, tak i Městský soud v Praze s upuštěním od ústního

jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.

Zástavce - prodávající L. F. se k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá

rozsudek Městského soudu v Praze zejména v tom směru, že soud jako

státní orgán překročil při svém rozhodování (spolu s Katastrálním

úřadem v Brně) meze správního přezkumu právních úkonů stanovené

zákonem, neboť považoval plnou moc udělenou zástavcem (L. F.) jako

prodávajícím zástavnímu věřiteli (P. P.) za neplatnou, jednak pro

její neurčitost, jednak pro rozpor zájmů zástavce a zástavního

věřitele.

Tyto závěry opřel městský soud o právní názor, podle něhož

v souzené věci nelze vyloučit rozpor mezi zájmy zastoupeného

(zástavce - prodávajícího L. F.) a zástupce (zástavního věřitele

P. P.), zvláště byla-li otázka kupní ceny - co do její

přiměřenosti - ponechána na posouzení zástupce. Městský soud se

rovněž ztotožnil se závěry katastrálního úřadu, který popřel

oprávnění zástavního věřitele (P. P.) k nakládání s předmětnými

nemovitostmi s poukazem na neurčitost ujednání o ceně uvedeného

v zástavní smlouvě a v ní obsažené plné moci (pozn.: prodej za

"přiměřenou" cenu).

S tímto názorem se Ústavní soud - z ústavněprávního pohledu

- neztotožňuje.

Především je nutno vycházet z právního postavení zástavního

věřitele (P. P.), kterému - pokud sjednal se zástavcem (L. F.)

obsah zástavního práva podle ust. § 299 obchodního zákoníku

- náleželo oprávnění prodat zastavenou věc (předmětné

nemovitosti), jež koresponduje této zákonné úpravě zástavního

práva; proto mu toto právo zůstalo zachováno i tehdy, pokud byl

současně k takovému úkonu zmocněn. Právo uplatňované v souladu se

zákonem pak nemůže zakládat rozpor (tedy reálně existující rozpor)

mezi zájmy zástupce a zastoupeného, neboť v souzené věci se

nepochybně jedná pouze o realizaci vzájemných práv a povinností

zástavce a zástavního věřitele způsobem předvídaným zákonem

a vystavená plná moc nemůže být hodnocena jako právní úkon tomuto

oprávnění bránící; k tomu totiž výklad Městského soudu v Brně ve

svém důsledku směřuje. Správní řízení vedené u Katastrálního úřadu

v Brně a přezkoumávané Městským soudem v Praze se zaměřilo na

úvahu, zda byl zástupce P. P., zmocněný k prodeji předmětných

nemovitostí, oprávněn s předmětem právního úkonu po právu

nakládat; to je patrno jednak z odůvodnění rozhodnutí

Katastrálního úřadu v Brně, jednak z napadeného rozsudku Městského

soudu v Praze. Bylo tedy povinností obecného soudu posouzením této

otázky se zabývat, a to po zvážení všech skutkových okolností

v souladu se zákonem a při respektování jeho jazykového, logického

i systematického výkladu.

Ústavní soud k tomu blíže uvádí, že závěry Katastrálního

úřadu v Brně, které Městský soud v Praze akceptoval, nelze

považovat za dostatečně podloženy. Tvrzení, že zástavní věřitel P.

P. nebyl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu, je opřeno

výlučně o názor, že " určení ceny v plné moci obsažené v zástavní

smlouvě je formulováno neurčitě". Zde je třeba přisvědčit námitce

stěžovatele, že oprávnění hodnotit způsob dispozice s nemovitým

majetkem, popř. hodnotit sjednané podmínky právního úkonu, na

základě něhož se dispozice provádí, katastrálnímu úřadu - jak

plyne z ustanovení § 5 zák. č. 265/1992 Sb. - nenáleží. Jestliže

tedy katastrální úřad - byť to verbis expressis neuvedl

- považoval za nesplněnou podmínku dle § 5 odst. 1 písm. e) shora

citovaného zákona (pozn.: "účastníci řízení jsou oprávněni

nakládat s předmětem právního úkonu"), a výlučně proto návrh na

vklad do katastru nemovitostí zamítl, porušil tím právo

stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť jako orgán vykonávající

státní moc je při svých rozhodnutích vázán zákonem.

Městský soud v Praze ve svém rozsudku v zásadě akcentoval jen

(nově nastolenou) otázku kolize zájmů zástavce (L. F.)

a zástavního věřitele (P. P.). V rámci svého přezkumu dle ust. §

250 l) o.s.ř. se však důvody uvedenými v odvolání proti rozhodnutí

Katastrálního úřadu v Brně a zákonností tohoto rozhodnutí více

nezabýval, byť stěžovatel jednak namítal, že katastrálnímu úřadu

nepřísluší přezkoumávat otázku přiměřenosti (kupní) ceny, jednak

dovozoval, že ani výraz " přiměřená cena" není neurčitý. Leč ani

právní závěr městského soudu dovozující kolizi zájmů zástupce

a zastoupeného nevychází náležitě ze skutkových zjištění, neboť

soud se v tomto směru spokojil s tvrzením, že kolizi "není možné

bez dalšího vyloučit", bylo-li stanovení kupní ceny ponecháno na

zástupci; konkrétní skutečnosti tento závěr potvrzující či alespoň

odůvodňující však obecný soud neuvádí. Za tohoto stavu Ústavní

soud usuzuje, že v souzené věci existuje - ve smyslu jeho ustálené

judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi zjištěnými a skutkovými

okolnostmi a právními závěry, které z nich obecný soud vyvodil.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno poskytnout

stěžovatelům ústavní ochranu, neboť i rozhodnutím Městského soudu

došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl.

36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a svobod.

Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným

stěžovateli se již dále Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo

nadbytečné.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní

stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru