Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 41/98Nález ÚS ze dne 01.12.1998Prolinání veřejného a soukromého práva - postavení Burzy cenných papírů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
akt/správní
akcionářská práva a povinnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/12 SbNU 363
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.41.98
Datum podání29.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

214/1992 Sb., § 16 odst.2, § 31

513/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 244


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 41/98 ze dne 1. 12. 1998

N 147/12 SbNU 363

Prolinání veřejného a soukromého práva - postavení Burzy cenných papírů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky BCP, a. s., se sídlem v P., zastoupené

JUDr. P. V., advokátem se sídlem advokátní kanceláře v P., proti

rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 28 Ca 278/97-45, ze dne

22. 10. 1997, jímž bylo zrušeno rozhodnutí burzovní komory ze dne

24. 7. 1997, č. j. SEKR/3360/97/PP, za účasti Městského soudu

v Praze jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka I., a. s.,

se sídlem v P., zastoupeného M. M., advokátem se sídlem advokátní

kanceláře v M., takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností napadá stěžovatelka rozsudek Městského

soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 278/97, ze dne 22. 10. 1997, vydaný

v rámci soudního přezkumu správního podle hlavy druhé páté části

zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (občanský

soudní řád dále jen "o.s.ř."). Tvrdí, že tímto rozhodnutím

obecného soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne

24. 7. 1997, uvedené pod č. j. SEKR 3360/97/PP, a věc vrácena

k dalšímu řízení, byla porušena její základní práva zaručená

Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně

podle názoru stěžovatelky byl citovaným rozhodnutím obecného soudu

porušen čl. 38 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny

a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka vytýká rozhodnutí obecného soudu nerespektování

jedné ze základních procesních podmínek řízení, a to povinnosti

soudu jednat pouze v rámci své pravomoci. Podle navrhovatelky

nelze chápat rozhodnutí burzovní komory, jakožto statutárního

orgánu BCP, a. s., jímž uložila vedlejšímu účastníkovi pokutu ve

výši 50 000 Kč a dočasně jej na dobu 6 měsíců s účinností od 31.

7. 1997 vyloučila z burzovního obchodu, za rozhodnutí

veřejnoprávního charakteru. Podle navrhovatelky je třeba burzu

chápat jako právnickou osobu soukromého práva, která má v oblasti

kapitálového trhu své vymezené ekonomické poslání: a to na

kapitálovém trhu jako součásti hospodářství státu poskytovat

určitým osobám určité služby, za které tyto osoby platí určitou

cenu. Proto, aby burza fungovala jako nezávislá tržní instituce,

je vybavena potřebnými pravomocemi zakotvenými v § 31 zák. č.

214/1992 Sb., v platném znění. Burza je akciovou společností

zřízenou podle obchodního zákoníku, vedlejší účastník pak je jejím

akcionářem, z čehož plyne, že jejich vzájemné vztahy jsou

smluvními vztahy podle obchodního zákoníku, tedy vztahy

soukromoprávními. To, že vznik burzy je podmíněn souhlasem státu

nesvědčí podle stěžovatelky o tom, že burza rozhoduje v postavení

orgánu veřejné správy. Na kapitálovém trhu je podle navrhovatelky

oprávnění vykonávat příslušnou podnikatelskou činnost teprve na

základě povolení uděleného příslušným orgánem státní správy jev

zcela obvyklý. Konečně poukazuje stěžovatelka na ustanovení § 16

odst. 2 zák. č. 214/1992 Sb., v platném znění, které podle ní

umožňuje podat proti rozhodnutí burzovní komory návrh na určení

neplatnosti v rámci klasického nalézacího řízení sporného. Ze

všech těchto důvodů dovozuje navrhovatelka, že žalobou napadené

rozhodnutí burzovní komory nelze podřadit pod ustanovení § 244

a násl. o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí veřejnoprávního

charakteru. Pokud pak obecný soud rozhodoval v intencích tohoto

zákonného ustanovení porušil čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť ve věci

rozhodoval soud, který není zákonným soudem stěžovatelky. Současně

došlo tímto rozhodnutím obecného soudu podle stěžovatelky

k uplatnění státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť

nebyla uplatněna způsobem, který stanoví zákon. Porušen byl

konečně i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť navrhovatelce bylo

znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného

soudu stanoveným postupem tj. v souladu s o. s. ř. Stěžovatelka

vytýká i rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť obecný soud

nenalézal právo také o skutkových otázkách.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Městský soud

v Praze její zamítnutí. Poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí

s tím, že považuje burzu cenných papírů za právnickou osobu, které

je zákonem svěřeno plnit určité úkoly veřejné správy. Dále odkázal

na to, že dle důvodové zprávy k zákonu o burze cenných papírů, je

hlavní funkcí burzy vytvořit organizovaný trh cenných papírů. B.

je sice obchodní společností, ale s odchylkami od obchodního

zákoníku stanovenými zákonem o burze cenných papírů. Proto soud

zdůraznil, že jde o organizovaný tok s cennými papíry a proto

rozhodnutí burzovní komory podrobil režimu ustanovení § 244

a násl. o. s. ř.

Vedlejší účastník v písemném vyjádření, doplněném o odborný

posudek doc. JUDr. P. P., CSc. ze dne 13. 3. 1998 a ve

shodě s ním, rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Zdůraznil,

že organizování trhu s cennými papíry na burze cenných papírů je

činnost ve veřejném zájmu. Skutečnost, že burza je zřizována na

základě zákona, že podléhá státnímu dozoru, jakož i zákonná úprava

možnosti přezkumu rozhodnutí orgánů burzy soudem nebo

ministerstvem financí rovněž nasvědčuje tomu, že působí v oblasti

veřejného zájmu. V případě burzy cenných papírů se jedná minimálně

o nepřímý výkon státní správy a to právě v případě rozhodování

burzovní komory podle § 31 zák. č. 214/1992 Sb., v platném zněn,

tj. při ukládání sankcí. K otázce možné aplikace ustanovení § 16

odst. 2 zák. č. 214/1992 Sb., v platném znění, uvedl vedlejší

účastník, že toto ustanovení není vzhledem ke specifikaci podmínek

aplikace použitelné na rozhodnutí burzovní komory vydaná dle §

31. Protože burza má fungovat jako nezávislá tržní instituce, je

vybavena potřebnými pravomocemi, přičemž tam, kde to zákon

považoval za nezbytné, vybavil ji i pravomocemi orgánu státní

správy. Závěrem dovozuje vedlejší účastník, že pokud by

navrhovatelka uspěla se svou ústavní stížností, znamenalo by to,

že získala pravomoc zcela libovolně rozhodovat o tom, kdo bude

a kdo nebude obchodovat na burze cenných papírů v ČR, přičemž by

taková rozhodnutí nepodléhala řádné soudní kontrole.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 278/97,

Ústavní soud zjistil, že obecný soud rozhodl svým rozsudkem ze dne

22. 10. 1997 v rámci soudního přezkumu správního podle hlavy druhé

páté části o. s. ř. tak, že na principu kasačním zrušil napadené

rozhodnutí burzovní komory ze dne 24. 7. 1997 uvedené v protokolu

č. 69 a sdělené společnosti I. pod sp. zn. SEKR/3360/97/PP, a věc

vrátil tomuto statutárnímu orgánu stěžovatelky k dalšímu řízení.

Rozhodnutí obecného soudu se opírá o ustanovení § 250j odst. 2 o.

s. ř. Podle tohoto ustanovení soud při přezkoumávání správního

rozhodnutí je zruší, jeví-li se jako nepřezkoumatelné. Obecný soud

dospěl v daném případě k závěru, že napadené rozhodnutí burzovní

komory je nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost byla vyvozena

z nedostatečného odůvodnění, z něhož nelze zjistit, zda burzovní

komora tímto rozhodnutím překročila pravomoc svěřenou jí zákonem,

jak tvrdil vedlejší účastník, či nikoliv. Napadené rozhodnutí

burzovní komory podle závěru rozsudku městského soudu neuvádí

jakého konkrétního jednání se vedlejší účastník tehdy dopustil,

v jehož důsledku došlo k porušení zákona o burze cenných papírů,

burzovního řádu nebo burzovních pravidel, porušení zák. č.

61/1996 Sb. a porušení obchodního zákoníku, ani nehodnotí

závažnost tohoto jednání.

Pokud jde o charakter rozhodnutí burzovní komory, dovodil

obecný soud, že jde o rozhodnutí autoritativní povahy, přičemž

subjekty, o jejichž právech a povinnostech burzovní komora takto:

rozhoduje, nejsou s tímto orgánem v rovném postavení, protože při

realizaci svého zákonného oprávnění obchodovat s cennými papíry

musí být buď akcionáři burzy nebo jim musí burzovní komora udělit

oprávnění k obchodování na burze. Současně poukázal na to, že

burza je právnickou osobou, které je zákonem svěřeno pod státním

dozorem plnit určité úkoly veřejné správy. Z těchto důvodů podle

názoru obecného soudu podléhá rozhodnutí burzovní komory správnímu

přezkumu soudnímu podle hlavy druhé páté části o. s. ř.

Právní zástupce BCP předložil Ústavnímu soudu 30. 11. 1998

vyjádření stěžovatelky ke stanoviskům Městského soudu v Praze,

jakož i vedlejšího účastníka. V tomto vyjádření upozorňuje, že

zákonem o cenných papírech byla zpochybněna výlučnost Burzy

cenných papírů tím, že mohou být zřizovány i další organizované

trhy s cennými papíry mimo burzu samu.

Pokud pak jde o vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatelka

odporuje posudku doc. Průchy odkazem na doktrinální nejasnost

postavení BCP. Namítá dále, že organizování trhu s cennými papíry

na burze pokládá Městský soud v Praze za činnost ve veřejné zájmu,

aniž by se pokusil o vyložení tohoto pojmu. Rovněž namítá, že

uplatněním sankcí v daném případě nešlo o pravomocné rozhodnutí

burzovní komory, ale že burzovní komora - jak uvádí - prostě došla

k přesvědčení, že její člen porušil své zákonné povinnosti, což

může být důvodem k uplatnění sankcí.

V té souvislosti doplnil právní zástupce stěžovatelky její

původní podání z 27. 1. 1998 další argumentací. Uvádí, že právo

obchodovat s cennými papíry je nesporně právo veřejnoprávního

charakteru. Toto právo získává subjekt na základě rozhodnutí

ministerstva financí (nyní Komise pro cenné papíry), vydaného

v oboru veřejné správy. Protože však realizovat toto právo může

subjekt jak na veřejných trzích tak i mimo ně (přímou koupí)

a protože určení místa, kde toto právo realizuje má již

soukromoprávní povahu, pokládá BCP v tomto svém vyjádření i právo

obchodovat s cennými papíry na burze za soukromoprávní záležitost.

Prodávat a kupovat cenné papíry na burze mohou též akcionáři

burzy, jejichž právní postavení je určeno soukromoprávním úkonem,

tj. smlouvou o převodu akcií burzy. Souhlas burzovní komory

k převodu akcií burzy dle § 4 zákona o burze cenných papírů je

- dle stěžovatelky - rovněž úkonem v oblasti soukromého práva.

II.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že napadené

rozhodnutí burzovní komory bylo u obecného soudu označeno

tehdejším navrhovatelem (společností I.) spisovou značkou

SEKR/3360/97/PP. Pod touto značkou sdělila BCP rozhodnutí burzovní

komory přijaté 24. 7. 1997 na jejím 69. zasedání společnosti I.

- a to jak rozhodnutí o udělení pokuty 50 000 Kč, tak i o dočasném

vyloučení z burzovního obchodu na šest měsíců, s účinností od 31.

7. 1997. Toto sdělení obsahu rozhodnutí burzovní komory učinila

burza cenných papírů, aniž připojila protokol z 69. zasedání, na

němž byla uvedená rozhodnutí přijata. Ze spisu obecného soudu

i podkladového materiálu seznal Ústavní soud, že předmětem

soudního jednání u obecného soudu byla nepochybně výše uvedená

rozhodnutí burzovní komory č. 69, i když v záhlaví žaloby

u obecného soudu je uvedena spisová značka, pod níž bylo toto

rozhodnutí tehdejšímu žalobci dopisem generálního tajemníka BCP

oznámeno. I stěžovatelka sama konec konců definuje ve své ústavní

stížnosti sporné rozhodnutí jako č. j. SEKR/3360/97/PP, takže lze

vyloučit jakoukoli pochybnost účastníků, pokud jde o chápání

předmětu sporu.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky se

závěrem obecného soudu, zda lze rozhodnutí statutárního orgánu

BCP, tj. burzovní komory, chápat jako rozhodnutí vydané v oblasti

veřejné správy nebo zda se v tomto případě jedná o rozhodnutí

soukromoprávní.

Ústavní soud nehodlá svým rozhodnutím o této konkrétní

ústavní stížnosti vytvořit precedentní závěr, který by bylo možno

generelně vztahovat na veškerá rozhodnutí burzovní komory. Závěry

Ústavního soudu ohledně předmětné ústavní stížnosti je nutno

chápat pouze ve vztahu ke konkrétním podmínkám a okolnostem

napadeného rozhodnutí vydaného burzovní komorou, jakožto

statutárním orgánem burzy cenných papírů, jež bylo podrobeno

režimu soudního přezkumu správního u obecného soudu. Toto své

stanovisko zaujímá Ústavní soud u vědomí, že v moderní společnosti

se nezřídka prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že

nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce

označit pouze za veřejnoprávní nebo pouze za soukromoprávní. Lze

si představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti

může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných

jako veřejnoprávní subjekt. Je proto třeba vážit, o jaký druh

konkrétní činnosti té které instituce se jedná. BCP ve svém podání

z 30. 11. 1998 uvádí obecné argumenty o povaze obchodu s cennými

papíry. Sama uznává na jedné straně, že "právo obchodovat

s cennými papíry je nesporně právo veřejnoprávního charakteru"

(str. 4), v dalším pak pokládá právo obchodovat s cennými papíry

na burze za soukromoprávní záležitost, vzhledem k určení místa,

kde se toto právo realizuje. Ústavní soud ponechává tuto

argumentaci stranou, neboť není v dané věci relevantní. V daném

případě nejde o povahu obchodu s cennými papíry, ale o povahu

sankce, jež byla uložena rozhodnutím burzovní komory.

Ve sporné věci se v uplatněné ústavní stížnosti vytýkají

obecnému soudu nesprávné právní závěry, pokud akceptoval žalobu

vedlejšího účastníka na soudní přezkum správní podle hlavy druhé

páté části o. s. ř., neboť k takovému rozhodování nebyla založena

podle § 244 o. s. ř. pravomoc obecného soudu. Ústavní soud se

seznámil zejména s protokolem č. 69 z mimořádného zasedání

burzovní komory konaného dne 24. 7. 1997, kde bylo přijato

usnesení č. 1/69 o uložení pokuty ve výši 50 000 Kč vedlejšímu

účastníkovi a o dočasném vyloučení vedlejšího účastníka

z burzovního obchodu na dobu 6 měsíců s účinností od 31. 7. 1997.

V tomto protokolu se bez dalšího uvádí, že výsledkem šetření je

podezření z porušení povinností společnosti I., což opravňuje

pochybnosti, které měl obecný soud o přezkoumatelnosti tohoto

rozhodnutí. Ústavní soud se dále seznámil s navazujícím sdělením

ze dne 24. 7. 1997, č. j. SEKR/3360/97/PP, které v odůvodnění

poukazuje na porušení ustanovení § 4 zák. č. 61/1996 Sb., tj. na

skutečnost, že vedlejší účastník neoznámil neobvyklý obchod

příslušné složce Ministerstva financí ČR a dále na porušení

ustanovení § 365 a násl. obchodního zákoníku tím, že vedlejší

účastník byl v prodlení se zaplacením smluvní ceny dohodnuté

s obchodním partnerem. Nesplnění oznamovací povinnosti vůči

Ministerstvu financí a v důsledku toho udělená sankce ze strany

burzovní komory obsahuje nepochybně prvek rozhodování o právech

a povinnostech právnické osoby v oblasti veřejné správy. Jedná se

přinejmenším o nepřímý výkon státní správy, který nelze napadnout

podle § 16 odst. 2 zák. č. 214/1992 Sb., v platném znění. Možnost

dočasně vyloučit z burzovního obchodu dle § 16 cit. zákona je

vázána pouze na splnění podmínek § 14 odst. 1 a 3 a § 15 tohoto

zákona. V daném případě nejde o věc, spadající do výčtu odst.

1 § 16 cit. zákona, o burze cenných papírů. Ustanovení odst. 2 §

16 cit. zákona o tom, že proti rozhodnutí burzovní komory podle

odst. 1 lze podat u příslušného soudu návrh na určení neplatnosti

rozhodnutí je vázáno pouze na případy, splňující podmínky § 14

odst. 1 a 3 a § 15 téhož zákona, podmínky, jež v daném případě

nejsou splněny.

BCP ve svém podání z 30. 11. 1998 namítá, že uplatnění sankcí

nelze chápat jako "pravomocné rozhodnutí", současně však uvádí, že

její člen porušil své zákonné povinnosti a byl za ně sankcionován.

Postavení burzovní komory při rozhodování v daném konkrétním

případě svědčí o její autoritativní převaze nad postavením

vedlejšího účastníka řízení, neboť jednostranně rozhodla o uložení

sankcí. Ústavní soud odkazuje na svůj nález, sp. zn. II. ÚS

75/93, v němž uvádí, že veřejnou mocí se rozumí taková moc, která

autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již

přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo

povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném

postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu

nezávisí od vůle subjektu. Institut "veřejné moci" je vnímán jako

institut, zahrnující přímou "moc státní" a dále "zbývající

veřejnou moc". Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji

prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající veřejná

moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního

charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci

v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. S veřejnou

mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů

ve vztazích touto mocí ovládaných.

Právě těmto shora uvedeným kriteriím lze podřadit rozhodnutí

vydané burzovní komorou v předmětné věci podle § 31 zák. č.

214/1992 Sb., v platném znění.

S poukazem na závěry uvedené shora je Ústavní soud toho

názoru, že v případě této ústavní stížnosti nedošlo ze strany

obecného soudu k porušení základních práv stěžovatelky

garantovaných čl. 38 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1

Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech uvedených důvodů

nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 1. prosince 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru