Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 41/94Nález ÚS ze dne 29.11.1994K zásadě "audiatur et altera pars"

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkosoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/2 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.41.94
Datum podání10.03.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 1, § 30

99/1963 Sb., § 250q odst.1, § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 41/94 ze dne 29. 11. 1994

N 57/2 SbNU 145

K zásadě "audiatur et altera pars"

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 29. 11. 1994

v senátě složeném ve věci ústavní stížnosti navrhovatele na

pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 30. 12. 1993,

sp. zn. 33 Ca 131/1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu ve Strakonicích o vydání nemovitosti podle zák.

č. 229/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnosti se vyhovujezcela

a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993, sp. zn.

33 Ca 131/93, dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona

o Ústavním soudu se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podal dne 10. 3. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost na výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze,

potvrzující rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve

Strakonicích, kterým byly vydány nemovitosti, tvořící zámecký

komplex v obci Tažovice, dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

v platném znění. Ústavní stížnost splnila všechny předpoklady

a vykazuje všechny náležitosti stanovené pro ústavní stížnost

zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.

V odůvodnění stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím

Okresního pozemkového úřadu Strakonice z 20. 4. 1993 sp. zn.

1410/91/S/3 mu bylo jako osobě povinné uloženo vydat - mimo jiné

- i nemovitosti tvořící zámecký komplex v obci Tažovice p. J. M.,

jako osobě oprávněné, dle zákona č. 229/1991 Sb., v platném

znění. Stěžovatel ve svém podání vyslovil námitku, že budova zámku

s přilehlými okrasnými zahradami a parkem není podle zákona č.

229/1991 Sb. obytnými budovami a pozemky, patřícími k původní

zemědělské usedlosti ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b), ani stavbami

sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu

vodnímu hospodářství ve smyslu písm. c) téhož ustanovení zák. č.

229/1991 Sb.. Navrhovatel má proto za to, že nemohou být předmětem

restitučního nároku podle zákona o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Uvedenému rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu předcházelo

řízení, v němž se Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích dle

stanoviska stěžovatele dopustil celé řady věcných i právních

pochybení. Proto podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu opravný prostředkem k Městskému soudu

v Praze. V tomto opravném prostředku odůvodnil své stanovisko

a navrhl řadu důkazů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 1993 potvrdil

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, přičemž

postupoval dle ustanovení § 250 f Občanského soudního řádu, který

umožňuje soudu v jednoduchých případech, je-li nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu

a jde-li jen o posouzení právní otázky, rozhodnout rozsudkem bez

veřejného jednání a bez účasti účastníků. Stěžovatel je

přesvědčen, že právě tímto postupem městský soud pokračoval ve

věcných i právních pochybeních Okresního pozemkového úřadu.

Přesto, že stěžovatel s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu od

počátku nesouhlasil, své stanovisko řádně zdůvodnil a požádal soud

o provedení řady důkazů, soud žádný z důkazů neprovedl a neumožnil

ani stěžovateli se před soudem k věci vyjádřit, čímž došlo

k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zajištěných

Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k postupu Městského

soudu v Praze spatřoval navrhovatel nebezpečí potenciálně

protiústavního postupu i v samotné existenci § 250 f) Občanského

soudního řádu a proto ve svém prvním návrhu žádal též o zrušení

tohoto předpisu. Svým podáním z 22. 9. 1994 vzal však později svůj

návrh v té části zpět, která požadovala v souvislosti s daným

případem též zrušení ustanovení § 250 f) Občanského soudního řádu,

avšak v ostatním stěžovatel na svém návrhu trvá.

Dle stanoviska stěžovatele bylo výše uvedeným jednáním

Městského soudu v Praze porušeno právo na rovnost účastníků

v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

a právo na projednání věci veřejně za jeho přítomnosti, jakož

i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Navrhovatel

napadá rozsudek Městského soudu též jako odporující čl. 96 Ústavy

České republiky, podle něhož všichni účastníci řízení mají před

soudem rovná práva a jednání před soudem je ústní a veřejné. Na

základě výše uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Ústavní

soud rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 131/93

zrušil.

Městský soud v Praze ve svém rozsudku potvrdil rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích a podrobně rozvedl

podmínky a předpoklady rozhodné pro oprávněnost navrácení

nemovitostí M., včetně zámeckého komplexu. Uvedl, že

ze zhodnocení všech důkazů jednoznačně vyplývá, že Okresní

pozemkový úřad shromáždil dostatek podkladů a v rozhodnutí

vycházel z náležitě zjištěného stavu věci. Proto soud nepovažoval

za nezbytné provádění dalších důkazů, jichž se stěžovatel

dovolával. Dle stanoviska městského soudu bylo rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu vydáno v souladu s předpisy zákona č.

229/1991 Sb. i s ustanoveními správního řádu, a proto soudu

nezbylo, než napadené rozhodnutí potvrdit. Vzhledem k tomu, že se

v daném případě dle názoru městského soudu jednalo pouze

o posouzení právní otázky tj. výklad § 1 a § 30 zák. 229/1991

Sb., rozhodl se soud použít ust. § 250 f) Občanského soudního

řádu a rozhodl o věci bez jednání.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost.

Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání

ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový

materiál Městského soudu v Praze, jakož i Okresního úřadu ve

Strakonicích a požádal též účastníky řízení o písemná vyjádření.

Ve vyjádření ke stížnosti se vyslovil dopisem z 15. 11. 1994

předseda senátu Městského soudu v Praze, který uvedl mimo jiné, že

se Městský soud v Praze zabýval opravným prostředkem v neveřejném

zasedání senátu a dospěl k závěru, že námitky povinné osoby se

týkají výhradně posouzení právních otázek, neboť pokud jde

o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad všechny rozhodující

podklady a provádění dalších důkazů by ve věci nic nového

nepřineslo. Proto soud rozhodl v souladu s ust. § 250 f) (§ 250

q odst. 1 o. s. ř.) o návrhu bez jednání. Dle jeho vyjádření je

věcí soudu, zda provede či neprovede navrhované důkazy (§ 120

odst. 1, § 246 písm. c) o. s. ř.). Dále prohlásil, že soud

vycházel ze zásady, že zemědělský, či nezemědělský charakter

nemovitostí je nutno posuzovat podle stavu ke dni přechodu

vlastnictví na stát. Pro posouzení charakteru nemovitostí v době

odnětí považoval soud za rozhodující zejména jejich označení

a způsob zápisu v pozemkové knize, který podchycuje stav v době

odnětí. Samotná skutečnost, že jde o zámek nebrání podle názoru

Městského soudu použití § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť

šlo nepochybně o stavbu obytnou, jejíž kvalita odpovídala rozsahu

zemědělské půdy, která k ní patřila.

Rovněž vedlejší účastník p. J. M. potvrdil ve svém dopise ze

13. 11. 1994 svá dřívější stanoviska. Zachování principu rovnosti

účastníků před soudem spatřuje v tom, že rozhodnutí Městského

soudu v Praze bylo učiněno za nepřítomnosti všech účastníků

k čemuž - jak říká - zákon opravňuje soud v těchto jednoduchých

případech. Odtud dovozuje, že nedošlo k porušení čl. 37 a 38

Listiny základních práv a svobod ani čl. 96 Ústavy. Vedlejší

účastník dále vyslovuje názor, že se napadá procesní stránka

případu, ačkoli jde stěžovateli o rozsudek jako takový, tj.

o věcnou stránku případu. Ústavní stížnost označuje za veskrze

neúspěšnou jak u Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích, tak

i u Městského soudu a rovněž Vrchního soudu v Praze. V tomto

posledním případě je třeba dodat, že Vrchní soud v Praze se věcí

pouze nemohl zabývat z důvodů nepříslušnosti.

II.

Ústavní soud po zhodnocení všech podkladů dospěl k těmto

zjištěním:

Stěžovatel již v řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve

Strakonicích nesouhlasil s vydáním uvedených nemovitostí a uvedl

řadu argumentů na podporu svého stanoviska, včetně poukazu na

nutnost zpracování znaleckých posudků z oboru historie a ekonomiky

staveb. Když poté Okresní pozemkový úřad rozhodl o vydání všech

požadovaných nemovitostí, stěžovatel podal opravný prostředek

proti tomuto rozhodnutí k Městskému soudu v Praze. V odůvodnění

stěžovatel uvedl řadu námitek k důkazům již provedeným i k jejich

posouzení a své tvrzení o nesprávnosti rozhodnutí o vydání

zámeckého komplexu doplnil návrhem Městskému soudu k provedení

řady dalších důkazů.

Městský soud v Praze však při přezkoumání rozhodnutí

Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích dospěl k názoru, že se

jedná o jednoduchý případ, při němž je nepochybné, že správní

orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Podle jeho

názoru se tudíž jedná pouze o posouzení právní otázky, takže jsou

splněny podmínky § 250 f) Občanského soudního řádu, a proto

rozhodl bez jednání rozsudkem.

Z povahy věci vyplývá, že pro vydání nemovitostí musí žadatel

prokázat, že je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění zákona č. 93/1992 Sb., podmínkou restituce obytných budov

je, že patřily "k původní zemědělské usedlosti" anebo že slouží

"zemědělské a lesní výrobě" atd. (§ 1 odst. 1 písm. b), c)). Tento

nárok p. J. M. uplatnil i vůči zámeckému komplexu. Proti rozhodnutí

o vrácení zámeckého komplexu se stěžovatel, odvolal k Městskému

soudu v Praze a proti jeho rozhodnutí posléze vznesl k Ústavnímu

soudu námitky, že způsobem, jakým byla věc rozhodnuta, došlo

k porušení ústavních záruk rovnosti stran před soudem.

Ústavní soud při rozhodování o této stížnosti je si vědom, že

není žádnou superrevizní instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního

soudu není proto rozhodnout komu má být vrácen anebo vzat majetek,

ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo

o zemědělský majetek. Jeho úkolem je zjistit, zda postup městského

soudu podle § 250 f) Občanského soudního řádu byl v daném případě

vhodný a oprávněný z hlediska rovnosti stran a z hlediska zásady

právního státu "audiatur et altera pars".

Po zvážení všech okolností se Ústavní soud přiklonil

k názoru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro

použití § 25O f) o. s. ř.. Zákonodárce měl dle názoru soudu tímto

ustanovením na mysli případy, kdy byly provedeny všechny potřebné

důkazy a věc je skutkově zcela jednoznačná a spor spočívá skutečně

pouze v právním posouzení.

Ze studia spisového materiálu však nevyplývají jednoznačné

závěry pro posouzení skutkového stavu:

1. Není vyjasněn rozpor mezi znaleckým posudkem, který 20.

8. 1992 předložil J. V. z Prahy Okresnímu pozemkovému úřadu ve

Strakonicích a sdělením R., vedoucí odboru výstavby

Městského úřadu ve Strakonicích (1. 4. 1993), v němž se vyslovuje

názor, že zámecký komplex nebyl nikdy používán k zemědělským

účelům.

2. Při zkoumání skutečné funkce stavby (zámku) a příslušného

parku v době převzetí majetku státem není vzato v úvahu rozhodnutí

Ministerstva zemědělství z 1. 3. 1938 v souvislosti s tehdejším

propuštěním zámku ze záběru první pozemkové reformy (zákon č.

215/1919 Sb.). V něm se uvádí zámek v Tažovicích s pozemkem pod

čís. kat. vložky XXXX v katastrálním území Tažovice jako st. p. č.

1/zámek s rozlohou O,6O39 ha, jakožto "jiná půda", než půda

zemědělská a majiteli zámku a zámeckého parku jsou stanoveny

úkoly, které prakticky vylučují používání jak budovy, tak i parku

k zemědělským účelům.

3. Z předložených materiálů není dále jasné, oč opírá Okresní

pozemkový úřad ve Strakonicích ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4.

1993 tvrzení, že zámek sloužil v době převzetí nemovitosti státem

jako obytná část zemědělské usedlosti.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že "...

námitky povinné osoby se týkají výhradně posouzení právních

otázek, neboť pokud jde o skutkový stav, shromáždil Pozemkový úřad

všechny rozhodující podklady a provádění dalších důkazů by ve věci

nic nového nepřineslo. Proto v souladu s ust. § 250 f) (§ 250 q)

odst. 1 o. s. ř.) rozhodl o návrhu bez jednání. Je věcí soudu, zda

provede či neprovede navrhované důkazy." Z písemných podání

stěžovatele však vyplývá, že napadá a uvádí v pochybnost právě

zjištění skutkového stavu a domáhá se právě v tomto směru nového

posouzení a nabízí další důkazy.

Vzhledem k těmto skutečnostem, resp. rozporným stanoviskům,

uvedeným v předchozích bodech, dospěl Ústavní soud k názoru, že

nesprávnou aplikací ustanovení § 250 f) o. s. ř. ze strany

Městského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele INPRO

a. s., a to jeho práva na projednání věci veřejně za přítomnosti

účastníka dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

a čl. 96 Ústavy České republiky, podle něhož jednání před soudem

je ústní a veřejné. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnosti

INPRO vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12.

1993 sp. zn. 33 Ca 131/93 dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

zákona o Ústavním soudu zrušuje.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu není odvolání

přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru