Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 41/03Nález ÚS ze dne 12.01.2006K zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkTrestný čin
řízení/zastavení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 10/40 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.41.03
Datum vyhlášení22.02.2006
Datum podání21.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.3

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.j


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 41/03 ze dne 12. 1. 2006

N 10/40 SbNU 83

K zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 41/03 ve věci ústavní stížnosti A. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 4 To 99/2002, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 4 To 99/2002. Citovaným rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2002 sp. zn. 43 T 12/98, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále též "tr. zákon") a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací shledal v tomto rozsudku určité formální nedostatky, resp. nepřiměřenost ve výroku o trestu a proto na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (pozn.: trestná činnost samotná spočívala ve více ve výroku rozsudku podrobně popsaných skutcích) a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že ve věci docházelo ke zbytečným průtahům. Od doby, kdy měla být trestná činnost páchána, tedy od konce roku 1991 nejpozději do počátku roku 1992, uběhlo až do pravomocného skončení trestního řízení na konci roku 2002 více jak deset let. Zjevné průtahy v trestním řízení nebyly podle stěžovatelky zapříčiněny jejím jednáním, nýbrž orgány činnými v trestním řízení. Ke skutkům, kterých se měla dopustit dle napadeného rozhodnutí na konci roku 1991 a na počátku roku 1992, byla prý poprvé vyslýchána v roce 1993, ke sdělení obvinění však došlo teprve v průběhu února 1995 až července 1996. Stěžovatelka připustila, že první sdělení obvinění ze dne 20. 2. 1995 obdržela v červnu 1995, nicméně tato okolnost byla prý zapříčiněna tím, že se dlouhodobě zdržovala v místě svého přechodného bydliště; sdělení obvinění jí však bylo doručováno na adresu jejího trvalého bydliště, kde bydleli její příbuzní, leč ti ji neinformovali o tom, že by jí bylo cokoliv doručováno. S ohledem na popsané průtahy v řízení - které nebyly zapříčiněny stěžovatelkou - a pro které bylo trestní řízení ukončeno teprve deset let poté, kdy se měla projednaná trestná činnost stát, měly podle názoru stěžovatelky jak soud I. stupně, tak i soud odvolací přihlédnout k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), kterou je Česká republika vázána a která je tedy platná a účinná v právním řádu České republiky. Podle článku 6 odst. 1 této Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Podle názoru stěžovatelky měly soudy obou stupňů postupovat podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. řád"), tedy rozhodnout o zastavení trestního stíhání, je-li nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Výrok soudů obou stupňů o její vině, jakož i uložení přísného trestu prý nemohou splnit svůj výchovný účel; stěžovatelka po celou dobu, co řízení probíhalo i nadále žije naprosto řádným způsobem, pracuje, vychovala své dvě děti v řádné občany a to naprosto sama, bez jakékoli pomoci ze strany jejich otce. Stěžovatelka konečně uvedla, že navíc obecné soudy dospěly na základě nedostatečně provedeného dokazování k nesprávným závěrům o její vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Stěžovatelka má tedy za to, že svým jednáním nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ani po stránce subjektivní ani po stránce objektivní.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal vrchní soud zcela na odůvodnění svého napadeného rozsudku.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zejména uvedl, že i když lze připustit, že v průběhu celkového trestního řízení proti stěžovatelce byly průtahy zjištěny, nebyly zapříčiněny výhradně nečinností či liknavostí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž na celkové době trvání věci měla svůj nemalý podíl i stěžovatelka. Zjištěné průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení dle názoru Krajského soudu v Brně nebyly v takové míře a intenzitě, že by bylo možno na ně aplikovat § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu s odkazem na článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze tedy akceptovat názor stěžovatelky, že průtahy měly a priori vést k zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, neboť dle názoru Krajského soudu v Brně zde nenastala natolik významná situace, že by se právo státu na trestní stíhání odsouzené dostalo do extrémního rozporu s právem odsouzené na projednání její věci v přiměřené lhůtě.

Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovatelce, leč ta na ně replikou nereagovala.

Všichni účastníci i vedlejší účastníci řízení ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ke stěžejní námitce stěžovatelky, spočívající ve shora popsaném právním názoru, že soudy obou stupňů měly rozhodnout o zastavení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, je nutno uvést, že článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva z článku 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl. V ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy však tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 - jak již bylo uvedeno - žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, usnesení č. 26, svazek 34, nález č. 100). Pouze pro úplnost lze připomenout, že ústavní stížnost je možné podat pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci; je zřejmé, že v době podání ústavní stížnosti proti pravomocným rozsudkům obecných soudů již k žádným průtahům v trestním řízení týkajícím se stěžovatelky docházet nemohlo, jelikož již bylo ukončeno.

Pokud jde o námitky stěžovatelky ve věci samé, konkrétně směřující proti závěrůmsoudů o její vině a o trestu, nezbývá než z obecného hlediska konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení provedených důkazů správně dle § 2 odst. 6 tr. řádu, v jeho postupu nebylo shledáno zásadního pochybení a jím užitá argumentace v rámci hodnocení jednotlivých důkazů a vypořádání se s obhajobou obžalované je přesvědčivá a logická. Za této situace proto odvolací soud právem odmítl námitky obžalované stěžovatelky směřující do oblasti skutkových zjištění a do hodnocení důkazů jako nedůvodné. Podstatu ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podrobně popsaných skutků, které jsou stěžovatelce kladeny za vinu, pak tento soud v odůvodnění napadeného rozsudku zrekapituloval následujícím způsobem: obžalované byla známa její nevalná finanční situace a přesto se rozhodla za účelem podnikání koupit restauraci v M. za nabídnutou částku 5 milionů Kč; přitom však již od okamžiku podepsání kupní smlouvy věděla, že nebude schopna ve lhůtě splatnosti uhradit kupní cenu a o její zaplacení formou úvěru se začala zajímat až po uplynutí lhůty splatnosti, a to s negativním výsledkem. Rozprodala vybavení provozovny, jakož i zásoby, a půjčku od AS B., s.r.o., B., která měla dle jejího vyjádření sloužit k modernizaci a rekonstrukci provozovny, užila naprosto k jinému účelu, a to k zaplacení svých předchozích dluhů. Přestože znala svoji hospodářskou situaci, odebírala od poškozených subjektů zboží na faktury za které nezaplatila, přičemž z její výpovědi jednoznačně vyplynulo, že zaplatit ani nemohla, neboť již v březnu 1992 neměla žádné peníze. Zboží odebírala v podstatě tak dlouho, dokud byli dodavatelé ochotni zboží dodávat (např. bod 4 písm. f napadeného rozsudku) s tím, že jí bylo známo, že nebude schopna jednotlivým závazkům s ohledem na svoji špatnou finanční situaci dostát. Závěrem svého podnikání pak provozu nezpůsobilou nemovitost zastavila v již zmiňované AS B., s.r.o., B. za částku, která neodpovídala její reálné ceně a která jí byla poskytnuta na dobu toliko 35 dnů, v rámci kterých mělo dojít k rekonstrukci provozovny, což však bylo zjevně nereálné. Za dané situace proto - podle odvolacího soudu - soud prvního stupně správně a důvodně dovodil z jednání obžalované přímý úmysl dle § 4 písm. a) tr. zákona, stejně jako i podvodný úmysl a rovněž správně posoudil trestný čin podvodu jako pokračující trestný čin dle § 89 odst. 3 tr. zákona; náležitým způsobem odůvodnil i aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, pokud dovodil splnění materiální podmínky užití tohoto ustanovení, jež umožňuje použití vyšší trestní sazby a nepochybil ani potud, pokud posoudil trestnost obžalované podle zákona pro ni příznivějšího ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona.

S uvedenými závěry i s postupem obecnýchsoudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Podle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelce nebyla řádně prokázána vina ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelka rovněž zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ostatně ani nezkoumá a nemůže zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, resp. postupů orgánů veřejné moci. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozsudcích obecných soudů nemá Ústavní soud, který ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady zasahující do ústavní roviny, na základě studia napadených rozhodnutí a soudního spisu žádné zásadní pochybnosti.

Jelikož Ústavnísoud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, byla ústavní stížnost zamítnuta.

Za uvedené situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti stížností napadeného rozsudku Vrchníhosoudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002 sp. zn. 4 To 99/2002.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru