Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4090/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Skutková podstata trestného činu
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.4090.16.1
Datum podání13.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 265b odst.1 písm.l

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4090/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti L. C., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č. j. 40 T 2/2015-2539, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2016 č. j. 5 To 25/2016-2640 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016 č. j. 3 Tdo 1220/2016-35, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podané ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2015 č. j. 40 T 2/2015-2539 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že jako jednatel a též společník společnosti HT Trading, s. r. o. v období od 21. září 2010 do 1. dubna 2011 odebíral zboží a objednával služby, přičemž z vystavených faktur čtyř firem uhradil zpravidla první a druhou fakturu. Další faktury pak již nehradil a způsobil tak škodu ve výši nejméně 26 415 204 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a ve výkonu prokury v trvání sedmi let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. června 2016 č. j. 5 To 25/2016-2640 podané odvolání zamítl.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. září 2016 č. j. 3 Tdo 1220/2016-35 podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu nenaplnil, a to jak ve znaku obohacení, tak ve znaku uvedení v omyl a způsobení škody. Nalézacím soudem učiněný skutkový závěr je tak v rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel dále uvedl, že v popisu skutku skutkové okolnosti, z nichž má vyplývat jeho úmyslné zavinění, zcela absentují. Nejvyšší soud pak soudu prvního stupně vytknul, že skutek, jehož spácháním uznal stěžovatele vinným, formuloval ve výroku o vině rozsudku zčásti nepřesně, do určité míry zavádějícím způsobem a především v rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl na základě provedených důkazů. Nicméně Nejvyšší soud dále uvedl, že při své rozhodovací činnosti zastává pojetí, podle nějž vady v popisu skutku, primárně vycházející z nesprávné právní úvahy obecného soudu, ještě bez dalšího nezakládají nutnost zrušení napadeného pravomocného rozsudku v dovolacím řízení. Dovolací soud pak učinil skutkový závěr, který podle názoru stěžovatele nemá oporu v doposud provedeném dokazování, přičemž Nejvyšší soud sám žádné dokazování neprováděl. Stěžovatel na svoji obranu uvedl, že společnost HT Trading, s. r. o. založil již v roce 2004 a po celou dobu zachování totožného předmětu podnikání produkovala zisk. Během té doby si tato společnost vybudovala síť dodavatelů i odběratelů. Mezi takovými byly i subjekty vystupující v tomto trestním řízení v procesním postavení poškozeného. Do finančních problémů se firma dostala až v roce 2011, kdy zůstaly neuhrazeny její pohledávky za odběrateli v celkovém objemu cca 33 mil. Kč. Stěžovatel uvedl, že v žádném případě nezamýšlel někomu způsobit škodu, nicméně v okamžiku, kdy vyhodnotil, že situace společnosti je jich ekonomicky neudržitelná, činnost společnosti ukončil. Soudy všech stupňů rovněž zcela opomenuly hodnotit, že v době, kdy společnost objednávala zboží a služby, měla majetek a zásoby v úhrnné hodnotě 22 mil. Kč a postupně také pohledávky za svými odběrateli ve výši 33 mil. Kč. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pochybil, pokud odmítl dovolání stěžovatele, když usoudil, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, aniž však pro takový závěr byly splněny podmínky plynoucí mimo jiné i ze závazné judikatury Ústavního soudu, čímž zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15, ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 205/03 (N 102/37 SbNU 371) a ze dne 25. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3758/13 (N 42/72 SbNU 487).

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve věci rozhodujícími soudy porušeno nebylo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost, což vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 2/2015 ověřil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly.

10. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že dovolací námitky stěžovatele vůči právnímu posouzení stíhaného jednání lze podřadit jako právně relevantní pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Při posuzování jejich opodstatněnosti dovodil, že stěžovateli bylo nutno přisvědčit v tom, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje daná kritéria a soudu prvního stupně je nutno vytknout, že skutek, jehož spácháním uznal stěžovatele vinným, formuloval ve výroku o vině rozsudku zčásti nepřesně, do určité míry zavádějícím způsobem a především v rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl na základě provedených důkazů a která mnohem výstižněji rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud k tomu uvedl, že náležitou oporu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nemá ani právní závěr krajského soudu, že stěžovatel poškozené subjekty v rámci svého jednání "uvedl v omyl" a v popisu skutku není uvedeno nic, co by odpovídalo právě takové formě zjištěného aktivního podvodného jednání. Nejvyšší soud nicméně při své rozhodovací činnosti zastává pojetí, podle něhož vady v popisu skutku, primárně vycházející z nesprávné právní úvahy obecného soudu, ještě bez dalšího nezakládají nutnost zrušení napadeného pravomocného rozsudku v dovolacím řízení. Nejvyšší soud poté konstatoval, že z hlediska naplnění formálních znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku bylo jednání stěžovatele posouzeno věcně správně, neboť zjištěný skutkový stav věci umožňoval dovodit, že stěžovatel úmyslně jednak zamlčoval podstatné skutečnosti a jednak uváděl někoho v omyl. V důsledku toho pak způsobil na cizím majetku škodu v soudy zjištěné výši "nejméně 26 415 204 Kč", tedy škodu velkého rozsahu. Zákonný znak "sebe nebo jiného obohatí" byl naplněn obohacením jiného - společnosti HT Trading, s. r. o., tedy právnické osoby, když stěžovatel byl jejím jediným společníkem a jednatelem. Pokud pak soudy právě tuto hmotněprávní otázku posoudily chybně, nemělo to v daném případě žádný vliv na právní kvalifikaci skutku či z ní vycházející další výroky.

11. Nejvyšší soud konstatoval, že svou povahou a způsobeným následkem se inkriminované jednání nepochybně vymklo z běžného rámce standardních obchodněprávních vztahů (sporů) natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo zde zcela namístě. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Nedostatku společenské škodlivosti svého jednání se stěžovatel nemohl úspěšně dovolávat ani tvrzením, že zástupci poškozených firem si sami neověřili ekonomické poměry HT Trading, s. r. o., ačkoli tak mohli učinit prostřednictvím veřejně dostupných údajů v obchodním rejstříku; zvláště pokud objednané zboží či služby společnosti poskytovali s tím, že jim zprvu veškeré dodávky hradila řádně a včas, a při prvotních problémech s platbami byli stěžovatelem ubezpečováni o standardním běhu věcí. Za daných okolností nelze jim klást k tíži, že by snad liknavě či nerozvážně přistoupili k ochraně svých majetkových práv, nebo dokonce vědomě uzavírali s HT Trading, s. r. o. "nejisté obchody".

12. Nejvyšší soud pak uzavřel, že podané dovolání bylo dílem opřeno o námitky, jimž z hlediska uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu nelze přiznat opodstatnění. V rozsahu, v němž bylo podáno opodstatněně, by pak případný dovolací přezkum nemohl postavení stěžovatele zásadně ovlivnit. Konstatované vady se navíc nedotkly otázek, jež by měly po právní stránce zásadní význam.

13. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu trestního řízení. Nejvyšší soud se s vznesenými námitkami vypořádal a žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

14. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

15. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru