Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 409/97Nález ÚS ze dne 12.05.1998Podmínka státního občanství České republiky, již musí splňovat oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
osoba/povinná
občanství/absence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/11 SbNU
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.409.97
Datum vyhlášení08.09.1998
Datum podání29.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 26

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2, § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 3 odst.1, § 4 odst.2, § 5 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 409/97 ze dne 12. 5. 1998

N 52/11 SbNU

Podmínka státního občanství České republiky, již musí splňovat oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing.

B. M., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu

Plzeň - město ze dne 13. 11. 1995, sp. zn. 15 C 332/95, proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 12 Co

53/96, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 1997,

sp. zn. 2 Cdon 858/97,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze

dne 13. 11. 1995 byl zamítnut stěžovatelův (žalobcův) návrh na

určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 92 s domem č. ev.

11 a pozemkových parcel č. 146/10 a 146/11 v katastrálním území

Letko (dále jen "předmětné nemovitosti"). Zároveň byl zamítnut

návrh na uložení povinnosti žalovaným (J. a M. P.) uzavřít se

stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Okresní soud

dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně byl vlastníkem předmětných

nemovitostí, jeho vlastnictví k nim však zaniklo trestním

rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 1. 1972, sp.

zn. 3 T 153/71, kterým byl (mimo jiné) odsouzen i k trestu

propadnutí majetku. Tento rozsudek byl však zákonem č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen s tím, že ohledně uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku

tento zákon odkázal na zákon zvláštní. Tímto zákonem je zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. U určovací žaloby je

nutno prokázat existenci naléhavého právního zájmu na žádaném

určení, který stěžovatel spatřoval v tom, že určení vlastnictví

může být podkladem pro vydání nemovitosti. S tímto názorem se však

okresní soud neztotožnil, neboť získání věci zpět do vlastnictví

lze prý dosáhnout pouze postupem podle zákona č. 87/1991 Sb.

Základním předpokladem úspěšnosti nároku podle tohoto zákona je

jeho uplatnění platným způsobem, tj. písemnou výzvou ve stanovené

době. Stěžovatel však podal výzvu prostřednictvím zástupce, který

adresátům tohoto právního úkonu nepředložil plnou moc a tedy

neprokázal, že je k takovému úkonu zmocněn. Proto se prý jednalo

o neplatný právní úkon (§ 31 odst. 4 občanského zákoníku).

Okresní soud dále vycházel z toho, že stěžovatel nabyl státní

občanství ČR složením státoobčanského slibu dne 20. 5. 1993. Podle

ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v původním znění)

byla oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do

vlastnictví státu v taxativně uvedených případech, pokud byla

státním občanem ČSFR a měla trvalý pobyt na jejím území. K vydání

věci měla oprávněná osoba osobu povinnou vyzvat do 6 měsíců ode

dne účinnosti zákona (pozn.: tedy do dne 1. 10. 1991), jinak její

nárok zaniká (§ 5 odst. 2 zákona). Nálezem Ústavního soudu ze dne

12. 7. 1994, č. 164/1994 Sb., byla ke dni 1. 11. 1994 sice zrušena

v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. podmínka trvalého pobytu na

území republiky a v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 stejného

zákona slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", leč podmínka

státního občanství zůstala nedotčena. Oprávněnou osobou proto mohl

být pouze ten, kdo splňoval podmínku státního občanství ČR

nejpozději k poslednímu dni lhůty podle § 5 odst. 2 cit. zákona,

tedy ke dni 1. 10. 1991. Stěžovatel však nabyl státní občanství ČR

až dnem 20. 5. 1993, takže není osobou oprávněnou ve smyslu zákona

č. 87/1991 Sb.

Okresní soud konečně dovodil, že stěžovatel ani neprokázal,

že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti buď v rozporu s tehdy

platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby

nabyvatele a nic takového dokonce ani netvrdil. Žalovaní tedy

nejsou povinnými osobami podle § 4 odst. 2 cit. zákona. Napadený

rozsudek Okresního soudu Plzeň - město potvrdil Krajský soud

v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 1996, sp. zn. 12 Co 53/96.

V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud

dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům a že zrušením

trestního rozsudku o propadnutí majetku se bez dalšího neobnovuje

vlastnické právo, neboť oprávněná osoba může svá práva uplatnit

jen způsobem, předpokládaným zákonem č. 87/1991 Sb. Stěžovatel

však neprokázal, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění a dokonce prý uvedl, že by takové okolnosti ani nebylo

možno spolehlivě prokázat. Proto žalované za osoby povinné

považovat nelze a v tom také spočívá hlavní důvod, proč byl

rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Oproti tomu důvodem pro

zamítnutí stěžovatelových návrhů prý nemohl být nedostatek písemné

formy plné moci k výzvě k vydání věci, protože zákon nevyžaduje,

aby byla osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložena plná moc.

Postačí, že tato plná moc objektivně existuje, což prý stěžovatel

doložil.

Krajský soud napadeným rozsudkem připustil dovolání, neboť

shledal, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V soudní praxi prý dosud nebyla jednoznačně vyřešena otázka, zda

osoby rehabilitované nabývají již zrušením "původního trestního

rozsudku vlastnické právo k majetku, který původně propadl státu"

a není také sjednocena praxe v otázce, zda k uplatnění nároku

podle zákona č. 87/1991 Sb. postačuje splnění podmínky státního

občanství v době podání výzvy k vydání nemovitostí ve lhůtách,

stanovených nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.

Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 20. 8.

1997 podané dovolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že

právní závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu §

80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je

správný. Naléhavý právní zájem je prý dán jen tam, kde by bez

tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo jeho postavení by

se stalo nejistým, což se v daném případě nestalo, neboť účelu

určovací žaloby bylo možno dosáhnout i žalobou na uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (§ 5 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb.). Stejný účel by splnil i rozsudek o povinnosti vydat

nemovitosti.

Pokud jde o otázku obnovení vlastnického práva "bez dalšího"

zrušením výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku, odkázal

Nejvyšší soud na judikaturu Ústavního soudu, podle níž podmínky

uplatňování nároků z těchto zrušených rozsudků jakož i způsob

náhrady a rozsah nároků jsou vázány na zvláštní zákon (č. 87/1991

Sb.) s tím, že tento postup je i ochranou původního vlastníka,

neboť jinak by mohl být vystaven např. účinkům vydržení.

Pokud jde o otázku státního občanství jako podmínky uplatnění

nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., Nejvyšší soud rovněž odkázal

na nález Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb., str. 1669) z něhož

vyplývá, že "nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se

nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které

nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález

Ústavního soudu zrušil". Nejvyšší soud ČR se nezabýval splněním

podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. u žalovaných

(nabytí věci buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na

základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele), neboť v tomto

směru přípustnost dovolání vyslovena nebyla. V záhlaví uvedené

rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl,

že tyto rozsudky porušily jeho základní právo, zakotvené v čl. 11

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že byly

porušeny rovněž čl. 3, 4, 10, 12 (odst. 2), 83, 87, 88, 89 a 95

Ústavy, čl. 1 a 42 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech, čl. 5 odst. 4 Opčního

protokolu a nález Komise Spojených národů pro lidská práva z 19.

7. 1995. Zastává totiž názor, že je oprávněnou osobou ve smyslu

ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., protože podle nálezu

Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. "byl založen restituční nárok nově

uplatnitelný v šestiměsíční lhůtě počínající 1. 11. 1994, a to pro

české občany, kteří nemají trvalý pobyt na území ČR." K tomuto

termínu prý byl stěžovatel prokazatelně českým občanem

a československým státním občanem byl i v době konfiskace.

Stěžovatel tvrdí, že se nikdy českého státního občanství nevzdal

a požádal o ně v roce 1992 jen "pro potvrzení toho, co vždy cítil

a jak se vždy choval". USA prý považovaly Úmluvu o naturalizaci

mezi ČSSR a USA za neplatnou, což potvrdilo i sdělení Ministerstva

zahraničních věcí ČR (č. 229/1997 Sb.), v němž je uvedeno, že ke

dni 20. 8. 1997 byla ukončena platnost této Úmluvy.

Stěžovatel zastává názor, že v tomto případě je podmínka

státního občanství "naprosto irelevantní a bezpředmětná a nemůže

se použít," protože se jedná o věc soukromoprávní a nikoliv

veřejnoprávní. Stěžovatel byl původním vlastníkem předmětných

nemovitostí a nikdy nedal svolení k tomu, aby se někdo druhý

"uchopil majetku původního majitele".

Stěžovatel se dále odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 117/93, podle něhož v případě zrušení trestního rozsudku

podle zákona č. 119/1990 Sb. je zrušen i výrok o propadnutí

majetku, takže stěžovatel své vlastnictví k předmětným

nemovitostem nepozbyl, neboť "výroky zrušeného rozsudku byly

zrušeny" s účinky ex tunc. Stěžovatel je rovněž přesvědčen o svém

naléhavém právním zájmu v této věci, protože jiným způsobem než

určovací žalobou jeho právo není dostatečně chráněno, a současně

podaný návrh na uzavření dohody o vydání věci je údajně až

následným krokem po rozhodnutí o určení, kdo je vlastníkem

předmětné nemovitosti.

Proto stěžovatel navrhl zrušení uvedených rozsudků a sdělil,

že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud Plzeň - město, Krajský soud v Plzni, Nejvyšší soud ČR,

a vedlejší účastníci řízení - J. a M. P.

Okresní soud Plzeň - město pouze odkázal na odůvodnění svého

rozsudku ze dne 13. 11. 1995, který v této věci vydal. Na ústním

jednání před Ústavním soudem netrval.

Krajský soud v Plzni rovněž odkázal na odůvodnění svého

rozsudku ze dne 22. 3. 1996 a uvedl, že stěžovatelova procesní

práva porušena nebyla. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost

jako nedůvodná zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Nejvyšší soud ČR k ústavní stížnosti uvedl, že v otázce

výkladu naléhavosti právního zájmu neshledal důvod odchýlit se od

ustálené judikatury, podle níž je určovací žaloba namístě tam, kde

nelze uplatnit nárok na splnění povinnosti a kde by bez

požadovaného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se stalo

nejistým. V otázce právních důsledků rozhodnutí soudu podle zákona

č. 119/1990 Sb. poukazuje Nejvyšší soud ČR na to, že oprávněná

osoba musí volit postup podle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelova

základní práva prý proto porušena nebyla.

Nejvyšší soud ČR netrval na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Vedlejší účastníci J. a M. P. upozornili především na

skutečnost, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy nikdy

netvrdil a nedokazoval, že by předmětné nemovitosti získali

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění. Stěžovatel dokonce výslovně prohlásil, že by takovéto

skutečnosti ani nebylo možno spolehlivě prokázat. Vedlejší

účastníci předmětné nemovitosti údajně nabyli od MNV Letkov za

cenu, stanovenou úředním odhadem. Kromě zaplacené ceny museli

uvolnit svůj byt a přenechat jej k dalšímu využití národnímu

výboru. Stěžovatel prý ještě dlouho před svou emigrací chatu

neužíval a chtěl ji prodat manželům B., což vyplývá i ze

znaleckého posudku znalce E. F. ze dne 2. 12. 1970.

Vedlejší účastníci na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvali.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena

ustanovení čl. 3, 4, 10, 12 (odst. 2), 83, 87, 88, 89 a 95 Ústavy,

čl. 1, čl. 11 a 42 odst. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 4 Opčního

protokolu.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 3, 4, 10, 12 odst. 2,

83, 87, 88, 89 a 95 Ústavy, jedná se nepochybně o návrh

neopodstatněný. Citovaná ustanovení totiž v principu vůbec

neupravují oblast základních práv a svobod a k jejich porušení

napadenými rozhodnutími soudů proto nemohlo dojít. Čl. 12 odst.

2 Ústavy, podle něhož "nikdo nemůže být proti své vůli zbaven

státního občanství" nebyl porušen i z toho důvodu, že předmětem

sporu není zbavení stěžovatele jeho státního občanství, nýbrž

pouze rozhodování obecných soudů o stěžovatelově žalobě podle

zákona o mimosoudních rehabilitacích.

V souzené věci rovněž nedošlo k porušení čl. 42 odst. 3

Listiny, podle něhož "pokud dosavadní předpisy používají pojmu

občan, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva

a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství".

Z tohoto článku totiž žádné základní právo nebo svoboda sama

nevyplývá, protože jeho smyslem je pouze výklad pojmu "občan"

v zákonných a podzákonných předpisech našeho právního řádu.

Neopodstatněný je rovněž stěžovatelův poukaz na čl. 5 odst. 4

Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických

právech, podle něhož "výbor sdělí svůj názor příslušnému státu,

který je smluvní stranou Protokolu, a jednotlivci." V tomto

případě se jedná o zjevný omyl stěžovatele. Ústavní soud se proto

dále soustředil na otázku, zda napadenými rozhodnutími nebyly

porušeny čl. 11 Listiny, zakotvující základní právo vlastnit

majetek a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, upravující princip rovnosti před zákonem a zákaz

diskriminace ve spojení s čl. 1 Listiny, který stanoví, že "Lidé

jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva

a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné."

Z ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že

pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25.

2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5.

1945, podle zákonů a jejich ustanovení v citovaném zákoně

vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní

věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla

vydána. Podle ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona však podmínky

uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu

propadnutí majetku nebo zabrání věcí, jakož i způsob náhrady

a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním

zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na

který se ostatně stěžovatel při podání žaloby u obecného soudu

odvolával a jehož režim při rozhodování ve věci obecné soudy

správně aplikovaly.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vázanost uplatnění

uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. není odůvodněna

pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu

nebyly protiprávně zvýhodněny, nýbrž především zájmem osob

oprávněných, jež by jinak mohly být vystaveny nežádoucím právním

důsledkům, např. účinkům vydržení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS

194/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5, C.H.

Beck, Praha, 1997, str. 74; ke vztahu zákona č. 119/1990 Sb.

k zákonu č. 87/1991 Sb. srov. dále nález sp. zn. I. ÚS 67/97).

Obecné soudy v souzené věci dospěly k závěru, že stěžovatel

nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., neboť ke dni 1. 10. 1991 nesplňoval podmínku státního

občanství ČSFR (České republiky). Tento den - jako časový termín

rozhodný - lze dovodit z ust. § 5 odst. 2, § 35 cit. zákona.

Stěžovatel se v této souvislosti mylně odvolává na nález Ústavního

soudu č. 164/1994 Sb., z něhož vyplývá, že "běh nové lhůty ode dne

vykonatelnosti nálezu" (poznámka: kterým se zrušila slova "ode dne

účinnosti tohoto zákona" v § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb.) "se však netýká osob, které již před účinností nálezu

byly osobami oprávněnými." "Tato nově otevřená lhůta se však týká

jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy

o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR

(ČR), již nález Ústavního soudu zrušil".

Lze usuzovat, že se tato judikatura Ústavního soudu na

stěžovatele nevztahuje. Stěžovatel totiž v období rozhodném pro

podání výzvy k vydání věci ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb., které začalo dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.

(1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním

občanem ČSFR, resp. ČR nebyl a nebyl tedy ani oprávněnou osobou ve

smyslu citovaného ustanovení § 3 odst. 1. Na jeho postavení nic

nezměnil ani uvedený nález Ústavního soudu, neboť ten se vztahoval

pouze na podmínku trvalého pobytu na našem území a nikoliv na

podmínku státního občanství ČSFR (ČR). Obecné soudy proto dospěly

ke správnému závěru - který Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat

- jestliže z tohoto důvodu stěžovatelův návrh zamítly, respektive

toto zamítnutí potvrdily. Stěžovatelova námitka, že podmínka

státního občanství je v tomto případě bezpředmětná, je

neopodstatněná, neboť s ní zákon č. 87/1991 Sb. výslovně počítá

a bez jejího naplnění obecné soudy návrhům stěžovatele podle

tohoto zákona vyhovět nemohly.

Pokud jde o posouzení naléhavého právního zájmu ve smyslu §

80 písm. c) o.s.ř. a o otázku pasivní legitimace žalovaných ve

smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Ústavní soud konstatuje,

že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti,

s nimiž by se již v napadených rozhodnutích dostatečně

nevypořádaly obecné soudy. Stěžovatelovy námitky v tomto směru

proto nesměřují proti porušení jeho ústavně zaručených práv

a svobod, nýbrž pouze proti hodnocení důkazů, provedeného obecnými

soudy. V této souvislosti nezbývá než uvést - jak již Ústavní soud

v řadě rozhodnutí judikoval - že není součástí soustavy obecných

soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocování

dokazování, před nimi prováděného. Úkolem Ústavního soudu je pouze

zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla

porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená

v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10

Ústavy. Ústavní stížnost je proto i v této části, fakticky brojící

proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, nedůvodná.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozsudky

Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni

a Nejvyššího soudu ČR základní práva nebo svobody stěžovatele,

zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách

podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny

nebyly.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl (§ 82 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. května 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru