Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 409/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Prostějov
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.409.11.1
Datum podání10.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5

40/2009 Sb., § 209, § 234 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 409/11 ze dne 28. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 39, P. O. BOX 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 T 154/2010-246, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 8 To 546/2010, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 T 154/2010-246 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 8 To 546/2010 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, kdy namítá, že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, především pak ze strany poškozené společnosti nebyl předložen originál platebního příkazu, který měl být padělán (ten je na č. l. 8 spisu založen toliko v kopii). Daný platební příkaz měl dle obžaloby padělat tak, že původní platební příkaz, na který Ing. I. H. jako statutární orgán poškozené společnosti připojil trojmístný kód nahrazující autorizační podpis, vyměnil za platební příkaz, na kterém nahradil číslo účtu poškozené společnosti číslem svého osobního účtu, přičemž jej opatřil vylákaným kódem Z2 489, a nechal si tak na svůj účet zaslat částku 75.000 EUR. Dle stěžovatele pouze z originálu tohoto platebního rozkazu by bylo možno učinit závěr, zda kód Z2 489 byl na platební příkaz se stěžovatelovým číslem účtu zkopírován, či nikoli. Pokud by se prokázalo, že je na něm psán rukou v originále, zpochybňovalo by to věrohodnost výpovědi svědka a potvrzovalo stěžovatelovu obhajobu, že částka 75.000 EUR byla půjčkou.

Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy je povinností soudu zajistit, aby žádný z účastníků neměl lepší postavení než druhý, čemuž obecné soudy nedostály, pokud jde o jejich rozhodování o tom jakým způsobem každá ze stran ponese důkazní břemeno a jaké nároky na kvalitu a formu důkazů budou po účastnících požadovány (provedeny byly pouze ty důkazy, které navrhla obžaloba a jím navržené důkazy byly jako nadbytečné zamítnuty). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

K problematice nereflektování uplatněných důkazních návrhů Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že důvody pro nevyhovění stěžovatelovým návrhům na doplněné dokazování jsou z odůvodnění příslušných rozhodnutí zřejmé (srovnej str. 3 usnesení). Je sice pravdou, že argumentace obecných soudů v tomto směru je formulována spíše obecněji, nicméně jejich závěr o nadbytečnost dalšího dokazování se jeví jako odpovídající zjištěné zcela jednoznačně se jevící důkazní situaci (podložené např. i stěžovatelem podepsaným notářským zápisem, kterým se stěžovatel ke svému protiprávnímu jednání původně v podstatě přiznal).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru