Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4062/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
trestná činnost
Trestní řízení
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.4062.18.1
Datum podání11.12.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 233, § 64 odst.5 písm.a, § 202, § 64 odst.4, § 125

40/2009 Sb., § 55, § 86, § 196, § 50


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4062/18 ze dne 12. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti D. D., t. č. Věznice Liberec, zastoupený JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Národní 21/340, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. září 2018 č. j. 55 To 361/2018-235 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. července 2018 č. j. 3 T 89/2016-213, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo zaručené čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně svoji ústavní stížnost spojil s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 3 T 89/2016 vyplývá, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 3 T 89/2016-198 uznán vinným spácháním přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a spácháním přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu a byla stanovena zkušební doba podmíněného odsouzení s dohledem v trvání 36 měsíců. Při hlavním líčení konaném dne 29. listopadu 2016 stěžovatel k dotazu soudu uvedl doručovací adresu Z.

3. Dne 24. května 2018 Probační a mediační služba Praha - východ sdělila okresnímu soudu, že stěžovatel porušil závažným způsobem podmínky dohledu tím, že se nedostavil na úvodní konzultaci a je nekontaktní. Stěžovateli bylo zasláno písemné pozvání dne 12. února 2018 na adresu do V. s tím, že stěžovatel je na adrese neznámý. Dále bylo stěžovateli zasláno písemné pozvání dne 19. února 2018 na adresu v Ž. - zásilka byla vrácena zpět a další výzva byla odeslána dne 13. března 2018 na adresu v Ž. - zásilka byla opět vrácena zpět. Policií České republiky bylo provedeno šetření v místě bydliště ve V. - nikdo nebyl zastižen a na OOP O. a OOP Z. není osoba známa. Ač byl stěžovatel opakovaně od 12. února 2018 do 24. května 2018 ze strany Probační a mediační služby Praha - východ vyzýván k dostavení se ke konzultaci v rámci podmíněného odsouzení s dohledem a opakovaně mu byla zasílána písemná pozvání, nenavázal s Probační a mediační službou Praha - východ spolupráci.

4. Okresní soud provedl lustraci v centrální evidenci obyvatel s tím, že platný trvalý pobyt má stěžovatel v okrese Č., Ž. Okresní soud poté doručoval stěžovateli vyrozumění o veřejném zasedání, které se bude v jeho věci konat dne 26. července 2018 na adresu v Ž. (zásilka vrácena s tím, že adresát nemá schránku), na adresu do Z. (stěžovatel si zásilku nevyzvedl) a vyvěšením na úřední desce soudu (doručení vykázáno 30. června 2018). Na veřejném zasedání, konaném dne 26. července 2018 bylo jednáno v nepřítomnosti stěžovatele podle § 238 a § 202 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud usnesením ze dne 26. července 2018 č. j. 3 T 89/2016-213 rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s tím, že pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručováno na adresu ve Z., zásilka nebyla ve stanovené době vyzvednuta. Okresní soud poté vydal příkaz k zatčení stěžovatele.

5. Dne 31. srpna 2018 se do trestní kanceláře okresního soudu dostavil stěžovatel, neboť zjistil, že je v pátrání a bylo mu předáno usnesení ze dne 26. července 2018 č. j. 3 T 89/2016-213. Stěžovatel uvedl, že se nyní zdržuje na adrese Ř. a proti předanému usnesení podal stížnost, kterou doplnil podáním ze dne 3. září 2018.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podanou stížnost usnesením ze dne 13. září 2018 č. j. 55 To 361/2018-235 zamítl. Poté stěžovatel požádal okresní soud o odklad výkonu trestu odnětí svobody, který žádosti stěžovatele vyhověl a výkon trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců odložil na dobu 4 měsíců, tedy do 13. ledna 2019.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že veřejnému zasedání, na němž bylo vydáno usnesení soudu prvního stupně, nebyl přítomen, když se o jeho konání vůbec nedozvěděl. Tak se nemohl vyjádřit ke skutečnostem soudem uvedeným, ani nemohl uplatnit své právo na obhajobu a fakticky byl zbaven jakkoli na tvrzení a zejména prováděné dokazování reagovat. Podle tvrzení stěžovatele to bylo způsobeno soudem prvního stupně, který se jej o konání veřejného zasedání pokusil toliko formálním způsobem vyrozumět, a to zasláním písemného vyrozumění na adresu Z., kde se stěžovatel dlouhodobě nezdržuje, kde jeho doručovací adresa není a která jako poštovní adresa neexistuje. Stěžovatel dále uvedl, že se dlouhodobě nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště a nemá možnost si přebírat jakékoliv zásilky.

8. Podle názoru stěžovatele přesto, že na veřejném zasedání zjevně mělo být a bylo prováděno dokazování, stěžovatel k němu předvolán nebyl a v důsledku "pouhého" vyrozumění zaslaného na údajnou (neexistující) doručovací adresu stěžovatele, byl svých práv, které mohl vykonávat v průběhu veřejného zasedání, fakticky zcela zbaven.

9. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně měl postupovat s daleko větší pečlivostí s cílem zajistit osobní účast stěžovatele na veřejném zasedání. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýkal, že se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací včetně ústavněprávní argumentace a pominul, že z odsuzujícího rozsudku žádné konkrétní povinnosti ohledně dohledu, které krajský soud předjímá, stěžovateli nevyplývaly, a tedy je bez dalšího nemohl ani porušit.

10. Stěžovatel namítal, že mu coby odsouzenému, nebyly řádně stanoveny žádné podmínky, z nichž by bylo možné dovodit konkrétní podobu povinností dohledu ve smyslu § 50 trestního zákoníku, zejména mu nebyl probačním úředníkem stanoven způsob, kterým s ním má spolupracovat, nebyl mu stanoven probační plán dohledu, jakýkoli přípis probačního úředníka nebyl stěžovateli doručen, přitom stěžovatel má za to, že nebyl problém jej kdykoli kontaktovat např. telefonicky.

11. Stěžovatel tvrdil, že ve věci rozhodující soudy ani nezohlednily skutečnost, že v případě stěžovatele se jedná o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin zanedbání povinné výživy, za nějž lze podle § 55 trestního zákoníku uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a není naděje, že by pachatele bylo možno napravit jiným způsobem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.

16. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před stížnostním soudem, proto se zaměřil na to, zda se jimi tento soud zabýval, a náležitě se s nimi vypořádal.

17. Okresní soud stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, ale toliko vyrozumíván o termínu a místě konání veřejného zasedání soudu, přičemž podle § 64 odst. 5 písm. a) trestního řádu doručovanou zásilku nelze uložit, doručuje-li se obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz, nebo předvolání k hlavnímu líčení, nebo veřejnému zasedání. Vyrozumění bylo stěžovateli zasláno na adresu, kterou určil jako adresu pro doručování a na které bude přebírat zásilky soudu. V soudní praxi je akceptována tzv. fikce doručení podle § 64 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k řádnému vyrozumění o veřejném zasedání.

18. Z odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu vyplývá, že tento se námitkami, vznesenými stěžovatelem v jeho stížnosti, podrobně zabýval. Pokud stěžovatel namítal, že mu nebyly stanoveny žádné podmínky, z nichž by bylo možno dovodit konkrétní povinnosti dohledu ve smyslu § 50 trestního zákoníku, stížnostní soud uvedl, že je faktem, že stěžovateli nebyly stanoveny podmínky dohledu, probační plán dohledu a nebyla nastavena spolupráce s Probační a mediační službou Praha - východ, nicméně bylo tomu tak právě kvůli zaviněnému jednání stěžovatele, který ačkoli z odsuzujícího rozsudku věděl, že je nad ním vysloven dohled, stal se pro Probační a mediační službu Praha - východ i pro soud prvního stupně krátce po odsouzení nekontaktní, pro realizaci dohledu neučinil žádné kroky, s žádným z uvedených orgánů nespolupracoval, proto vůbec nedošlo k nastavení spolupráce s Probační a mediační službou Praha - východ a realizaci dohledu a v tom soud prvního stupně správně spatřoval porušení soudem vysloveného dohledu, potažmo nevedení řádného života, neboť bylo povinností stěžovatele chovat se tak, aby mohl být dohled realizován. Stížnostní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel projevil svým dosavadním způsobem života neúctu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, míra jeho rezistence vůči nápravě se jeví jako vysoká, neboť vždy po výkonu určitého trestu, resp po uplynutí zkušební doby podmíněně uloženého výkonu trestu odnětí svobody, v určitém intervalu trestnou činnost opakoval.

19. Stejně tak shledal krajský soud nedůvodnými námitky týkající se vyrozumění o konání veřejného zasedání. Podle závěru učiněného stížnostním soudem soud prvního stupně tímto postupem deklaroval, že nepovažuje přítomnost stěžovatele ve veřejném zasedání za nutnou, nicméně stěžovatel se mohl k veřejnému zasedání dostavit a uplatňovat zde svá práva, zejména právo na obhajobu. Adresu Z. přitom stěžovatel uvedl jako doručovací adresu při hlavním líčení konaném dne 29. listopadu 2016 a na tuto adresu mu byl také doručen odsuzující rozsudek. Ze spisu okresního soudu přitom neplyne, že by stěžovatel informoval soud o aktuální adrese, že bydlí v K. či v Ř.

20. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve věci rozhodující soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi, za nichž stěžovatel nedodržel podmínky podmíněného uložení trestu a krajský soud srozumitelně vysvětlil, že shovívavosti soudu brání zejména trestní minulost stěžovatele, která dokládá, že výchovné tresty se u něj zcela míjí účinkem. Oba soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

21. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.

22. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru