Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4060/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ústí na Labem
SOUD - KS Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.4060.16.1
Datum podání12.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.3, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.a, § 134 odst.2, § 395 odst.3, § 77 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4060/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupené Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 20, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 822/2016-26 ze dne 1. 8. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 342/2016-44 ze dne 7. 9. 2016, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedená usnesení a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a osobní svobodu. Přitom poukázala na čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Proti stěžovatelce je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy svého novorozeného dítěte podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelka byla policií zadržena dne 26. 4. 2016 v 8:30. Dne 27. 4. 2016 Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") došel návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem na vzetí stěžovatelky do vazby.

Dne 28. 4. 2016 odpoledne vzal okresní soud stěžovatelku do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba). Okresní soud měl za prokázané, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stěžovatelka trestný čin, ze kterého je obviněna, spáchala. Důvodnou obavu z útěku stěžovatelky odůvodnil tím, že stěžovatelce hrozí trest odnětí svobody patnáct až dvacet let, popřípadě i trest výjimečný a stěžovatelka právě ukončila pracovní poměr u zaměstnavatele, kde byla zaměstnána pět let a požádala o vyplacení mzdy. Podle soudu hrozbě skrývání stěžovatelky nebrání ani to, že má dvě malé děti, neboť s dětmi žije u své matky a tato je schopna se o ně postarat a v nedávné době se o ně i sama starala. Z těchto důvodů měl soud za prokázané, že obava, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat je zcela reálná a konkrétní. Stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta, neboť krajský soud se ztotožnil s odůvodněním okresního soudu a žádné pochybení v jeho rozhodnutí neshledal.

Okresní soud napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o propuštění z vazby a nepřijal záruky osob za její chování ani její písemný slib. Soud měl za to, že důvody útěkové vazby u stěžovatelky stále přetrvávají a nejsou jakkoliv zeslabovány a odkázal na důvody ze svého rozhodnutí o vzetí stěžovatelky do vazby.

Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu zamítl. Uvedl, že trestní stíhání stěžovatelky se i nadále jeví jako důvodné. Stěžovatelka se ke skutku jako takovému doznala (byť některé dílčí okolnosti popírá či zpochybňuje) a závěru o opodstatněnosti jejího trestního stíhání dále nasvědčují zejména výsledky odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a zprávy z pitvy dítěte. Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně existence důvodů pro útěkovou vazbu. Uvedl, že stěžovatelce hrozí mimořádně citelný trest odnětí svobody ukládaný v rámci trestní sazby od 15 do 20 let nebo trest výjimečný a dodal následující:

"Krajský soud si je plně vědom toho, že výměra hrozícího trestu odnětí svobody při posuzování existence důvodu vazby útěkové není kritériem absolutním, a že obviněná má právo uvádět a prokazovat skutečnosti, které obavu z jejího útěku zeslabují. Je třeba připustit, že obviněná takové skutečnosti ve své žádosti o propuštění z vazby i v nyní podané stížnosti uvedla; konkrétně tvrdila (a zčásti též doložila), že pro případ propuštění na svobodu má zajištěné ubytování a zaměstnání, že nemá dostatek finančních prostředků k útěku, že nemá jazykové znalosti potřebné k případnému útěku do zahraničí, že má citovou vazbu ke svým dvěma dětem, které zůstaly naživu, a naopak nemá rodinné ani jiné vazby mimo území České republiky.

Proti těmto skutečnostem, které obavu z jejího útěku zeslabují, stojí skutečnosti, které ji naproti tomu zesilují; obviněná poté, co se měla dopustit stíhaného zvlášť závažného zločinu, ukončila pracovní poměr a nechala si vyplatit zbývající mzdu. S ohledem na uplatněné stížnostní námitky je nutno uvést, že tyto skutečnosti samy o sobě důvod vazby útěkové nezakládají (soudce okresního soudu nic takového netvrdí) a obviněná v žádném případě není "sankcionována" za realizaci svých pracovněprávních práv (jak je odůvodněním podané stížnosti dezinterpretováno). Zmíněné skutečnosti však obavu z útěku a skrývání, která je jednoznačně dána hrozbou mimořádně vysokého trestu, zvyšují. ...

Krajský soud sdílí rovněž názor soudce okresního soudu, že vazbu obviněné nelze nahradit žádným alternativním institutem nespojeným s bezprostředním omezením osobní svobody."

II. Argumentace stran

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě je vazba nedůvodná. Uvádí, že má dvě malé děti; pro případ propuštění na svobodu má zajištěné ubytování a zaměstnání; nemá dostatek prostředků k útěku; nemá jazykové znalosti k útěku do ciziny; a v cizině nemá ani žádné rodinné či jiné vazby. Vzhledem k těmto okolnostem nepovažuje důvody, které obecné soudy uvedly pro její vazbu, za dostatečné. Namítá, že krajský soud tyto její argumenty nezohlednil při svém rozhodování. Dále uvádí, že obecné soudy nevzaly v potaz doktrínu zesilujících se důvodů a odkazovaly pouze na okolnosti existující v době vzetí do vazby. Nakonec namítá, že u ní nebyla dodržena lhůta 48 hodin od zadržení do odevzdání soudu, jak vyžaduje čl. 8 odst. 3 Listiny.

Okresní i Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že ji považují za nedůvodnou a odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Krajské státní zastupitelství uvedlo, že se ztotožňuje s argumentací soudů v napadených rozhodnutích.

Stěžovatelka ve své replice trvá na oprávněnosti své ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatele [viz nález sp. zn. I. ÚS 1190/15 ze dne 5. 6. 2015, body 24-25 a nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), bod 19].

Judikatura Ústavního soudu konkrétně k útěkové vazbě je bohatá. Její principy lze shrnout následovně. V nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3), který byl následně reprodukován v řadě dalších rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že hrozba vysokým trestem může založit důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. Typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující. Hrozbou vysokým trestem je, pokud lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), bod 12-13; nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, body 28-29; nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 15]. Avšak ani tuto judikaturu nelze chápat jako "bianko šek", do kterého stačí vepsat odhad možného budoucího trestu za konkrétní stíhanou věc ve výši nejméně osm let odnětí svobody, a na jeho základě pak odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [viz nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 4. 7. 2014, bod 42; nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469), bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015, bod 17].

Soudy musí v první řadě zvážit případné námitky obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. To vše musí být přirozeně nahlíženo ve vzájemných souvislostech se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 31; či nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 16).

Druhým faktorem klíčovým pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času. Musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Konkrétně vzato: trvání podezření daného trestného činu s hrozbou konkrétní výše trestu je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 32; nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 4. 7. 2014, bod 43).

V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí těmto ústavním požadavkům dostála. Ústavní soud v prvé řadě vychází z toho, že se v posuzovaném případě jednalo o zatím krátkodobější vazbu (v době rozhodování krajského soudu vazba stěžovatelky trvala čtyři měsíce), na niž není třeba klást tak přísná kritéria jako na vazbu dlouhotrvající. Teprve delší trvání vazby již musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy existenci vazebních důvodů u stěžovatelky řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Důvodnost naplnění důvodů útěkové vazby obecné soudy spatřovaly v konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly. Tyto skutečnosti se týkaly jak charakteru spáchané trestné činnosti, tak i osobních a majetkových poměrů stěžovatelky. V neposlední řadě soudy zohlednily výši trestu, která stěžovatelce za spáchanou trestnou činnost hrozila. Podstatné však je, že výše trestu nebyla kritériem jediným. Tyto okolnosti považovaly soudy za natolik závažné, že reálně odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatelky na svobodu by mohla uprchnout či se skrývat, a proto konstatovaly, že se naplnil důvod vazby vymezený v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, což také dle názoru Ústavního soudu řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Nadto je třeba poukázat i na to, že krajský soud neignoroval námitky stěžovatelky proti útěkové vazbě. Naopak je zohlednil při svém rozhodnutí, ale nebyl přesvědčen, že snižují riziko útěku stěžovatelky natolik, aby ji bylo možno z vazby propustit.

Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že není jeho úkolem nově hodnotit skutečnosti dokládající existenci vazebního důvodu. To je primárně úkolem obecných soudů, které mají přímý kontakt s obviněným a jsou lépe schopny posoudit vazební důvody u konkrétní osoby. Jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud může zasáhnout, pouze pokud by rozhodnutí obecných soudů byla ve zjevném rozporu se základními právy stěžovatelky. Byť Ústavní soud má v tomto případě určité pochybnosti o existenci důvodné obavy, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými usneseními ještě zůstaly v mezích ústavně akceptovatelného omezení osobní svobody stěžovatelky.

K výtce stěžovatelky týkající se nedodržení lhůt Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, kde se již k této otázce vyjádřil. V usnesení sp. zn. II. ÚS 4237/12 ze dne 16. 4. 2013 Ústavní soud konstatoval, že s názorem, že "odevzdání soudu" ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny spočívá ve fyzickém předání zadržené osoby soudu, nelze souhlasit, jelikož k "odevzdání soudu" dle ustálené praxe dochází již okamžikem podání návrhu státního zástupce na vzetí zadrženého do vazby (viz také usnesení sp. zn. I. ÚS 559/15 ze dne 15. 7. 2015). Ústavní soud neshledává důvod posoudit tuto věc odlišně a setrvává na citovaném právním názoru, a tudíž shledává námitku stěžovatelky ohledně nedodržení vazebních lhůt s poukazem na výše uvedené konkrétní časy zadržení, podání návrhu na vzetí do vazby a rozhodnutí o vazbě ve vazebním zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

Závěrem Ústavní soud uvádí, že v napadených usneseních nespatřuje ani porušení práva stěžovatelky na presumpci neviny. Obecné soudy se v napadených usneseních pouze vyjadřovaly k důvodnosti jejího trestního stíhání, jako nezbytné podmínky pro vazbu stěžovatelky a k reálně hrozící výši trestu, což jedině (na rozdíl od typové sazby) je relevantním důvodem pro útěkovou vazbu. Soudy se nijak nevyjadřovaly k vině stěžovatelky ani ji za vinnou nepovažovaly. Naopak výslovně zmiňovaly, že rozhodnutí o vazbě nepředjímá závěr o vině stěžovatelky a nejsou činěny definitivní skutkové a právní závěry (viz s. 10 napadeného usnesení krajského soudu).

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru